Tošovského vláda nastoupila po demisi druhé Klausovy vlády v lednu 1998. Tehdy prezident Václav Havel pověřil vedením vlády guvernéra České národní banky Josefa Tošovského, výběr ministrů pak nechal na lidoveckém šéfovi Josefu Luxovi.
Tošovského kabinet se nijak výrazně do české politiky nezapsal - jeho úkolem bylo přivést zemi k předčasným volbám. Mezi jeho hlavní počiny patřila například ratifikace členství ČR v NATO, schválení s tím spojených bezpečnostních zákonů či opatření k deregulaci cen energií.
Komentáře z blogů
|
I Fischerova vláda, pokud opravdu nakonec vznikne, bude spíše vládou udržovací a překlenovací, jejímž hlavním úkolem bude vyplnit časovou mezeru do říjnových voleb.
Prosadit se více jí asi politické strany ani nedovolí, navíc času nebude mnoho. Tošovský byl premiérem sedm měsíců (2. ledna 1998 - 17. července 1998), Fischer jím zřejmě bude měsíců pět (od června do října).
Hlavní úkol: neřešit nic zásadního
Tošovského kabinet měl především zklidnit politickou situaci. I Fischerova vláda nastoupí ve chvíli, kdy není jasné, zda má ve Sněmovně většinu dosavadní koalice, či spíše opozice, a strany nejsou ochotny spolupracovat.
"Významné politické věci budou odsunuty, její mandát bude omezený," myslí si o nové vládě politolog Lukáš Jelínek z Masarykovy dělnické akademie blízké ČSSD. Podle něj se vláda zaměří spíše na ekonomická témata.
"Bude moci prosadit jen to, na čem bude konsenzus politického spektra. Nebude řešit nějaké zásadní věci, navíc na to ani nebude mít čas," řekl iDNES.cz politolog Ladislav Mrklas z CEVRO institutu, který je zase blízký ODS.
Obě vlády bude spojovat i složitá ekonomická situace. Zatímco Tošovského vláda musela stabilizovat zemi po domácích ekonomických otřesech, nynější se bude potýkat s řešením ekonomické krize světové.
Premiéři, kteří nikomu nevadí
Podobní jsou i její předsedové. Nevýrazný Josef Tošovský byl typickým státním úředníkem, stejně tak je tomu u Jana Fischera. Oběma chybí politické charizma, oba působí nudným dojmem a nepomýšlejí na politickou kariéru, která by politiky kolem nich ohrožovala.
Tošovský tehdy a Fischer dnes jsou také přijatelní pro většinu politické scény. Minulost je spojuje dokonce i s komunisty. Zatímco Tošovský byl členem KSČ v letech 1976-1989 (navíc působil jako agent StB), Fischer vlastnil rudou knížku v letech 1980-1989.
Dá se proto předpokládat, že Fischerova vláda pohodlně získá důvěru Sněmovny, podobně jako Tošovského, která při tehdejším hlasování dostala nejvíce hlasů ze všech předchozích kabinetů - právě proto, že byly podmíněny její dočasností.
Záleží na jménech ministrů
Tošovského vláda však nebyla úplně nepolitická. Zasedli v ní tehdejší, bývalí i někteří budoucí politici, odborníků v ní bylo málo. Nynější vláda by naopak měla být striktně úřednickou vládou, tedy kabinetem sestávajícím z lidí bez politické minulosti či politických ambicí. Alespoň tak to zatím strany prezentují.
Ani to ale nemusí být jisté. "Pokud se už nyní ze strany sociálních demokratů objevují jména jako například Miroslav Kostelka (ministr obrany za ČSSD za Špidlovy vlády, pozn. red.) a pokud by i z druhé strany padala podobná jména, tak to asi nebude úplně čistě úřednická vláda a měla by blíže ne snad k velké koalici, ale k vládě postavené na dohodě napříč politickým spektrem," řekl iDNES.cz Mrklas.
Ostatně už to, že si strany rozdělily, která bude obsazovat jaké resorty, podle něj spíše naznačuje, že nový kabinet nebude čistě odbornický.
Odlišnou pozici bude mít případná Fischerova vláda oproti Tošovského kabinetu i kvůli českému předsednictví, které skončí v červenci. Topolánkova vláda sice v demisi povede Unii až do května, takže si nový kabinet tuto roli vyzkouší jen jeden měsíc, už nyní ale Fischer tvrdí, že to bude hlavní prioritou jeho vládnutí.
Strany si mohou před volbami uškodit
Třebaže se politické strany sestavením úřednického kabinetu snaží vyvléknout ze zodpovědnosti, toto řešení se jim nakonec nemusí vyplatit.
"Trochu se obávám toho, aby se v lidech neposílil pocit, že politici jsou k ničemu," nastínil možné úskalí úřednické vlády Mrklas. Pokud by noví ministři-odborníci ve svých funcích obstáli či v nich zůstali delší dobu, mohlo by to poškodit kredit politiků samotných.
I v zahraničí se sice občas k moci dostane vláda úředníků, jako například po pádu první Berlusconiho vlády v Itálii, častější ale na Západě je, že i v době krize volí země politické řešení, například velkou koalici.
"Kdyby něco takového udělala politická reprezentace u nás, přiznala by tím svou porážku. Jak vůbec mohou politické elity uvažovat o úřednické vládě?" tlumočí Mrklas názory svých kolegů ze zahraničí, kteří nadšení českých politiků pro úřednickou vládu nechápou.
Strany navíc budou mít podle Mrklase problém, jak se chovat v předvolební kampani a s čím jít do voleb, když se nyní svým způsobem usmířily a obrousily ostří svých sporů.
Až dosud totiž získávaly politické body tím, že se vymezovaly jedna proti druhé, do evropských voleb navíc chystaly i tvrdou kampaň s negativními prvky. Vzájemnou dohodou nyní ale konflikt mezi sebou výrazně oslabily, a v kampani proto nebude tak přesvědčivý. Navíc nemohou tolik útočit ani na novou vládu, protože každá ze stran (kromě komunistů) je za její ustavení do určité míry zodpovědná.
