Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

HLÁSKAŘKA: Závory mi řidiči prorazili i podjeli. Jejich značky zapisuji

  10:41aktualizováno  10:41
Hlásky, v nichž drážní pracovníci dosud ručně zvedají závory, postupně mizí. Jedna z posledních hláskařek Eva Havelková má na starosti přejezd v Pavlově na Kladensku. Občas ji však řidiči rozzlobí. „Už se mi i stalo, že přerazili závoru. Jindy ji zase nadzdvihli, popojeli na koleje, zvedli druhou závoru a jeli,“ říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka.

Pavlovská železniční hláskařka Eva Havelková | foto:  František Vlček, MAFRA

Jak se vaše profese - hláskařka - liší od závoráře či vechtra?
Vechtr je slangové označení signalisty, který staví vlakovou cestu a na pokyn výpravčího přestavuje výhybky. Závorář pouze obsluhuje závory. A hláskařka pracuje na hlásce, která rozděluje dlouhé úseky tratě, konkrétně moje hláska je v Pavlově - na úseku mezi Jenčí a Unhoští. Když tudy vlak projede, dám za ním odhlášku do zadní stanice, tedy do Jenče, aby výpravčí věděl, že úsek mezi Jenčí a Pavlovem je volný. Pak teprve na tento úsek pustí další vlak. Zároveň dám předhlášku do přední stanice, tedy.do Unhoště, že vlak vjel do dalšího úseku. Kdyby tady hláska nebyla, tak by se muselo čekat, až vlak projede celý dlouhý úsek z Jenče až do Unhoště, pak teprve by mohl jet další vlak. Hláska je tedy takové urychlení.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Závory tu však obsluhujete také. Vaše práce je dnes již výjimečná, protože většina mechanických závor byla postupně nahrazena automatickým zařízením. Proč právě tady v Pavlově zůstávají mechanické závory?
Ty tady byly odjakživa, přejezd je tu na malé okresce a ještě sem nedošla modernizace. Myslím, že časem se ale i tady vymění závory za automatické. Ty se používají, aby závory nemusel obsluhovat lidský činitel, je to ekonomičtější. A splňuje to i současné bezpečnostní požadavky.

Já tady pracuji už třicet dva let. Jsem už tady vlastně něco jako inventář. Až mojí hlásku zavřou, budu moc brečet. Jen na to pomyslím, mám slzy v očích. Ale vývoj jde zkrátka kupředu.

Kolik vám tady denně projede vlaků?
Kolem padesáti během denní směny, při noční směně tak třicet. Vychází to tak nějak na čtyři vlaky za hodinu.

Jak dlouho před příjezdem vlaku spouštíte závory?
Podle předpokládaného odjezdu ze stanice Jeneč nebo Unhošť. U mechanických závor je to na lidském činiteli, takže to je dost velká zodpovědnost. Přejezd je pro řidiče aut označený klasicky dopravními značkami ve vzdálenosti 240, 160 a 80 metrů před ním. Výstražná červená světla na závorách tady nejsou, ty bývají pouze u automatických závor.

Zpomaluje vlak před přejezdem?
Ne, jede běžnou traťovou rychlostí. Pouze když je nějaká závada, kdy není zaručeno že přejezd je stoprocentně funkční, tak strojvedoucí dostane rozkaz k pomalé jízdě a jede sníženou rychlostí maximálně deset kilometrů v hodině. Musí počítat i s případnou překážkou na trati či přejezdu a musí být schopen před ní včas zastavit.

Podle statistik Drážní inspekce se řidiči na železničních přejezdech chovají často neukázněně. Potvrzuje se vám to?
Už se mi i stalo, že řidič přerazil závoru. Jindy jí zase nazdvihli, popojeli na koleje, zvedli druhou závoru a jeli. Někdy to řidič profrčí a přitom má na zadní sedačce dítě. Opravdu. Já už se snažím nerozčilovat. Nedělají to jen řidiči, ale i cyklisté nebo motorkáři.

Hlásíte to?
Když prorazí závoru, tak to samozřejmě hlásím, protože to je pro nás porucha. Odsud z hlásky nevidím poznávací značku auta, když jdu ale ven, a když to stihnu, tak si číslo zapíšu a volám na policii. Poznávací značku si píšu i v okamžiku, kdy řidič přijde k hlásce a huláká na mě, proč je závora dole. Když vidí, že si ho zapisuji, hned zmlkne.

Jsou řidiči agresivní často?
Ano, rozčilují se, že musí příliš dlouho čekat, než projede vlak. Já už se nerozčiluji, ale nedovedu pochopit, kam pospíchají. Ať si křičí, já je stejně nesmím pustit. Chodci jsou slušní. moc jich tu není, ale místní lidé z vesnice, kteří jdou nakupovat třeba do Unhoště, stojí vzorně u závor, za ty můžu dát ruku do ohně.

Eva Havelková

Narodila se roku 1959 v Kladně, kde stále bydlí. Vystudovala Střední odbornou školu železniční. Jako hláskařka v Pavlově pracuje 32 let. Má jednoho syna.

A došlo na vašem přejezdu někdy ke srážce s vlakem?
Dejte pokoj. Ne, a doufám, že to tu nikdy nezažiji.

S kolika kolegy se zde na hlásce střídáte?
Se třemi kolegyněmi. Máme dvě dvanáctihodinové směny - denní a noční.

Není vám někdy smutno, když jste celý den sama? Zabavíte se čtením či luštěním křížovek?
Smutno mi vůbec není. Zabavit se nesmím ničím. Tady se nesmí dělat nic jiného než sloužit. Musím pořád sledovat trať. Moc volného času tady stejně nemám, maximálně tak patnáct minut. Kolikrát nemám čas si ani odskočit. Když už je volná chvilka, tak bychom si správně měli číst předpisy.

Vaše hláska je na okraji obce u pole. Nemáte z toho někdy při nočních směnách nepříjemný pocit?
Ne, v životě jsem se tu nebála. Znám místní lidi. Jsem tady dlouhá léta a nikdy jsem neměla s nikým potíže. Je to tu odlehlé, takže sem nikdo často nezabloudí. To si spíš stěžují kolegové, kteří jsou na hláskách, kde je větší provoz a víc lidí. Máme ale i odlehlejší hlásky, jedna je třeba uprostřed lesa, kde není opravdu vůbec nic. Tam bych sloužit v životě nešla.

Fotogalerie

Jak jezdíte do práce? Zastavuje vám vlak u hlásky?
Tady je zastávka na znamení. Když chce někdo vystoupit, tak si ve vlaku zmáčkne tlačítko a vlak zastaví. Já dojíždím z Kladna a jsem tu tak za deset minut.

Stalo se vám někdy, že se porouchala technika, například telefony, kterými hlásíte odhlášky a dáváte předhlášky?
Telefony naštěstí ne. Ale porouchaly se třeba závory nebo návěstidla. V tom případě se nahlásí porucha výpravčímu, ten zavolá zaměstnance údržby, který poruchu opraví.

Potrápili vás tu někdy zloději kovů?
Jednou, to je takových pět let. Ukradli součást návěstidel - doutnavky. Občas se v noci stává, že jdou v kolejišti nějací pijáci. V tom případě zavolám výpravčímu, ten zavolá vysílačkou strojvedoucímu, aby jel pomalu, aby ho na kolejích někde nesmetl. Nebo jdu rovnou za ním a vynadám mu, aby zmizel.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE.

Minulý díl:
PARKOURISTA: Nejlépe se skáče na sídlišti. Jedni nám fandí, jiní nadávají

Nosí hláskařky a hláskaři ještě povinně uniformy?
Povinná uniforma není. Mívali jsme ji povinnou ještě v době, kdy jsme tady prodávali lístky na vlak, což už dnes neděláme. Teď fasujeme montérky a oranžové tričko. To se mi moc nelíbí, takže nosím stále uniformu, kterou jsme fasovali dříve. Je docela hezká. Když jdu dělat něco ven, tak si přes sebe vezmu i to oranžové tričko. To musím z bezpečnostních důvodů, abych byla vidět.

Celý život jste na zdejší pavlovské hlásce. Přála jste si někdy vyzkoušet i jiné místo?
Ne, mně se tady líbí.

Chodí sem lidé pozdravit vás nebo si popovídat?
Pozdravit chodí z vesnice, když mám otevřené okno. Jsou dva lidé, kteří jsou tady také pomalu jako inventář. To se mi strašně líbí. Ale na druhou stranu děti, které znám od malička, často ani neotevřou pusu, což je smutné.

A zdravíte se se strojvedoucím?
Zdravíme, pokynutím ruky u okna.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté seriálu

Co vám dělá v životě radost?
Syn, ten je nadevše.

Z čeho máte největší strach?
Z toho, abych jednou neonemocněla a nebyla někomu na obtíž. Nechtěla bych být ležák.

Jak se vám žije v Česku?
Dobře. Neměnila bych. Neměla bych sílu někam emigrovat, ani když jsem byla mladá.

Máto to tu hezky zařízené. V kamnech je zatopeno, na oknech jsou květiny...
To víte, musíte to mít trochu hezké, když tu trávíte dvanáct hodin denně. Kamínka na uhlí jsou výborná, hezky to tu vytopí. Lepší než elektrika nebo plyn. Pro uhlí chodím dolu do sklepa. Jen voda uvnitř neteče, chodíme pro ni do studny.

Pracuje i vaše rodina u dráhy?
Ano, syn dělá signalistu v Unhošti. Oba dva moji dědové byli nádražáci - jeden strojvedoucí, druhý vlakvedoucí. Moje mamka byla signalistka v Jenči a babička dělala na vechtru v Krupé. Takže my jsme celá nádražácká rodina. To tak u nádražáků bývá často. Je to tak specifické zaměstnání, že lidé často moc nevědí, o co jde. Takže děti, které sem chodí za rodiči, to potom převezmou. Lákají je také samozřejmě mašinky.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.