Zkusme se však na povolební zápas podívat z jiného úhlu, řekněme z dlouhodobé perspektivy.
Představme si, že jde především o to, zda mít sociálně orientovaný stát, nebo jeho liberální protipól. K těmto cílům vedou dvě cesty: spolupráce levicového, respektive pravicového tábora.
Proti sobě tak stojí na jedné straně ČSSD spolu s KSČM, na druhé ODS, momentálně podporovaná KDU-ČSL. S důrazem na slovo momentálně, protože lidovci si dokázali najít i cestu k levici. Mimo toto ideové spektrum stojí dle vyjádření svých lídrů Strana zelených.
Jedním z hlavních předvolebních i povolebních hesel bylo varování před spojenectvím ČSSD a KSČM, konkrétně před menšinovou vládou sociální demokracie, kterou by tolerovali komunisté.
Obavy jsou dvojího druhu: někdo se bojí o osud demokracie, někdo se obává levicového ekonomicko-sociálního projektu.
Podíváme-li se přitom na dosavadní soužití obou levicových stran, idylické příliš nebylo a ztroskotalo například v události pro levici tak zásadní, jakou bylo zvolení Václava Klause prezidentem.
Teprve spolupráce Jiřího Paroubka a Vojtěcha Filipa naznačuje, že něco jako levicový tábor v české politice skutečně existuje.
Vrátím-li se ke dvěma druhům obav z vlády levice, pak strach pravicově smýšlejících občanů před ČSSD a KSČM lze považovat za naprosto legitimní, stejně jako se levicově orientovaní voliči obávají ODS.
Podstatnější je pro naše povolební diskuse zamyšlení se nad levicí jako nepřítelem demokracie. Základním postojem tohoto proudu je obsah petice S komunisty se nemluví a na ni navazující předvolební kampaně některých stran a jednotlivců, od Vlastimila Tlustého přes Martina Bursíka až po Miroslava Kalouska.
Ani jeden z nich by nevstoupil do žádné vlády, která by se opírala "byť o jediný komunistický hlas". Je výmluvné, že dnes s komunisty hovoří právě pragmatici, Mirek Topolánek za jedním stolem, Vlastimil Tlustý potajmu.
To je dobrá lekce z antikomunismu, který má vedle této humorné i svou nebezpečnou tvář. Je jí cílená snaha přepisovat dějiny. Tak se z Václava Havla, jednoho ze symbolů předlistopadového odporu proti komunistickému režimu, dělá ten, kdo nynější KSČM pomohl legitimizovat.
Důkazů je řada, poslední z nich jsem nedávno zaznamenal v rozhovoru se spisovatelem Janem Benešem, který na adresu exprezidenta řekl: "Uvědomte si, že kdyby tenkrát řekl: Komunisti, sedněte do vlaku a jeďte do Moskvy, tak to udělali."
Důležitou otázkou, jejíž zodpovězení se nám nedaří, je: má smysl paušalizovat, ostrakizovat, nebo je vhodnější rozlišovat a rozmlouvat?
Je dobré ze společnosti stále vylučovat statisíce spoluobčanů a jednu politickou stranu? Či je lepší odsuzovat projevy jednotlivců, polemizovat s nimi, považovat je třeba za neslušné?
Jaký smysl má dnes připomínat Vlastimilu Tlustému nebo Miroslavu Kalouskovi jejich národněfrontovní minulost? Žádný.
A jaký smysl má nehovořit o vládní toleranci kupříkladu s Jiřím Dolejšem? Mluvit s dnešními komunisty neznamená zradit odpůrce režimu, který tu byl v letech 1948-1989. Mluvit s dnešními komunisty neznamená ani to, že s nimi musíme souhlasit.
Jde jen o uznání faktu, že komunistický poslanec má v demokratické společnosti stejný hlas jako například jeho lidovecký či občanskodemokratický kolega.
