Dobové fotografie ukazují nacistické pohlaváry, jak si jako u vytržení prohlížejí tento kus nábytku z Wolfschanze, místa ve východním Polsku. Dnes do této oblasti, kde byl před šedesáti lety "vůdcův hlavní stan", jezdí turisté jen kvůli troskám bunkrů.
Na fotografii vypadají jako nejméně dotčené masivní nohy stolu. Právě k nim odsunul jeden z přítomných aktovku plukovníka a hraběte Clause Schenka von Stauffenberga.
V ní byla bomba pro Hitlera, a když vybuchla, ztlumil masivní stůl pro štábní mapy sílu exploze. A protože se Hitler krátce předtím od aktovky vzdálil, byl zachráněn.
Bomba sice zabila čtyři z 23 přítomných, ne však toho pravého. Pro Stauffenberga, který před výbuchem místnost opustil, to byl konec dlouhé cesty, na jejímž počátku podporoval nacismus - tak jako mnozí jiní příslušníci německé šlechty.
Pro tohoto hrdého aristokrata, který přísahal věrnost Hitlerovi, to jistě nebyl snadný krok. Dva kusy výbušniny měl Stauffenberg v aktovce už při dvou předchozích slyšeních u Hitlera.
K jejich odpálení se však odhodlal až napotřetí, a to 20. července 1944. I tady sehrála svou roli náhoda: roznětku se podařilo spustit jen u jedné nálože. Kdyby odpálil obě, Hitlera by asi nezachránilo nic.
Pohled na explozi v budově, kde se Hitler toho dne radil se svým okolím, Stauffenbergovi stačil jako důkaz úspěchu. Než se stráže vzpamatovaly, nasedl do letadla na Berlín.
Tou dobou už mělo berlínské velení záložního vojska rozesílat rozkazy k zahájení operace Valkýra - původně plánu na potlačení případného povstání nacistických otroků, z něhož spiklenci udělali nástroj na převzetí moci. Po atentátu chtěli převrat provést "úřední cestou".
Jenže už první zprávy naznačovaly, že Hitler mohl přežít. A tak šel nejvýše postavený spiklenec, šéf vojenského úřadu generál Friedrich Olbricht raději na oběd, než se situace vyjasní. A velitel záložního vojska generálplukovník Friedrich Fromm dostal dost času, aby začal váhat, na čí stranu se postaví.
Ve skutečnosti se převrat rozběhl až poté, co Stauffenberg přistál v Berlíně a ujistil své druhy, že "vůdce" je mrtev. Hrál vabank, ale to nepřekvapuje u muže, kterého i Hitler oceňoval jako "důstojníka s rozumem a fantazií". O půl sedmé večer si Stauffenberg pochvaloval: "Běží to." Netušil, že je spolu se svými druhy už poražen.
Když Hitler přežil, byl celý převrat založen jen na tom, co "vůdce" provozoval po celou dobu své kariéry - na "velké lži", na blufu. Když ale v 18.28 večer rozhlas oznámil, že Hitler žije, lež se zhroutila a s ní i celý převrat.
Dvacátý červenec, který měl Hitlera smést, se tak paradoxně stal potvrzením jeho svrchované moci nad Němci a celým Německem. Hitler pochopil atentát jako útok starého aristokratického světa, jemuž on sám přisuzoval hlavní vinu za porážku Německa v první světové válce. Polovina spiklenců totiž patřila k německé šlechtě.
"Chci, aby viseli, aby byli pověšeni jako dobytek," přikázal. Šest řeznických háků a smyčky z tenkého drátu - takový byl trest za atentát na "největšího Němce všech dob". Poprava měla být i potupou.
Stauffenberg a pár jeho druhů jí však unikli, neboť je generál Fromm pro jistotu nechal zastřelit už v noci na 21. července 1944. Šéf propagandy Josef Goebbels následně rozjel kampaň o neslýchaném zločinu několika zrádců a pochvaloval si, že 20. červenec se "stal prvním dnem našeho znovuzrození". To sice netrvalo příliš dlouho, ale i deset měsíců do pádu nacismu stálo Evropu další miliony životů.
Ódium zrádců přežilo i pád nacismu. V padesátých letech odmítl tehdejší kancléř Konrad Adenauer přijmout do diplomacie jednoho z účastníků spiknutí s tím, že "obelhal" svého předchozího šéfa. A ještě v 60. letech považovala spiklence za zrádce celá čtvrtina Němců, přestože atentát a převrat byly největší německou akcí proti nacismu.
Až letos zařadil německý kancléř do delegace na oslavy vylodění v Normandii jednoho z účastníků 20. července. Až nyní, po šedesáti letech, tak může mnichovský historik Christian Hartmann říci: "Teď si myslím, že se (účastníci spiknutí) stali pevnou součástí německého vědomí. Ale chvíli to trvalo."
