Němečtí odborníci začali bít na poplach a začínala se řešit otázka: Jak zachránit památky, které nelze přesunout, ukrýt v depozitářích nebo odvézt na bezpečné místo? Budeme je moci opravit?
Debaty byly samozřejmě tajné, nikdo si nemohl dovolit nahlas pochybovat o síle protiletecké obrany nebo o schopnostech německých "nadlidí" při obraně země a dobývání dalších.
Pochyby se tehdy trestaly smrtí. Hlas kunsthistoriků byl však kupodivu silný. Ještě v roce 1943 získali führerův souhlas, aby byly nafoceny nejcennější kulturní pozoruhodnosti.
Začalo se fotodokumentací. A že byla německy důkladná...
Vše mělo na starosti Goebbelsovo ministerstvo propagandy. Kunsthistorici pro ministerstvo sestavili seznam památek na územích, jež byla už ovládána z Berlína nebo se o ně bojovalo. Dnes už to jsou jen dohady, ale památek, jež měly být případně po zásazích obnoveny mělo být až dva tisíce.
Na seznamu zemí, kam se měli vypravit fotografové, se tak ocitl tehdejší Sovětský svaz, Polsko, Rakousko, Itálie, okupovaná území bývalého Československa a Protektorát Čechy a Morava. Fotografové měli za úkol nasnímat památky zvenku a zevnitř.
Podle časopisu Reflex, který o projektu přinesl také informace, musel každý z najatých fotografů odevzdat 50 snímků v pěti kopiích. Dvě si ministerstvo ponechalo, dvě byly pro kunsthistoriky, jedna zůstávala fotografovi. A o místo "Hitlerova foťáka" byl zájem. Kdo jezdil s fotoaparátem, nemusel totiž na frontu a měl na tehdejší dobu skvělý plat.
Na území dnešního Česka se pohybovali fotografové Ralph Weizsäcker, Rudolf Schulze-Marburg a Erich Tham. Vůbec nejvíce památek stihli nafotit na území bývalých Sudet, tedy na severu Čech.
Fotili v Litoměřicích (kostel Zvěstování Panny Marie), klášter v Oseku, kostel sv. Ignáce v Chomutově, zámek Duchcov, dále se na území dnešního Česka vydali například na Grabštejn, do Velkých Losin, Prahy, Opavy a Krnova.
V jejich leikách a na filmech Agfa Color Neu vyvinutých v Německu a prodávaných od roku 1936 se ocitaly fasády i zařízení místností. Fresky byly foceny tak, aby se případně daly přemalovat a opravit, tedy z celkového pohledu a pak v mnoha detailech.
Místní úřady musely fotografům maximálně vyjít vstříc, v kostelech a klášterech se stavěla lešení, filmy údajně dopravovali za fotografy kurýři. Na celou akci bylo vyčleněno tehdejších 1,5 milionu marek a mělo být pořízeno 600 tisíc záběrů. Přestože se to nepodařilo a nakonec vznikla ani ne desetina snímků, peníze byly utraceny a rozpočet překročen, tak byla akce náročná.
Kolekce snímků se však po válce neztratila, dvě třetiny byly sice zničeny a zbylé diapozitivy se častým používáním opotřebovaly. I tak bylo díky nim možné v Německu rekonstruovat řadu památek. V roce 2000 bylo v mnichovském Ústředním institutu historie umění (diapozitivy vlastní od 50tých let) rozhodnuto o digitalizaci snímků.
Kdo chce, může je najít na adrese www.zi.fotothek.org. Stránky jsou bezplatné a lze na nich pohodlně vyhledávat jak podle architektů, malířů, zemí, měst či názvů památek, tak podle jmen fotografů. Stránky se pořád vylepšují, i když projekt digitalizace byl už dokončen. V kategorii Česko je pak nejvíce snímků právě ze severu Čech.
Vynikající studijní materiál
Přestože o nafocení a digitalizaci snímků už v českém tisku krátké informace proběhly, řada odborníků dosud neměla o existenci webu tušení.
"To je úžasný materiál, který rozhodně pečlivě zpracujeme. Můžeme najít řadu unikátních záběrů dokumentujících dnes už neznámou podobu význačných památek," uvedl například Petr Hrubý, krajský konzervátor Národního památkového ústavu z Ústí nad Labem, když mu MF DNES stránky ukázala.
"Samozřejmě existuje i starší fotodokumentace, například pro Ústí nad Labem máme k dispozici přehledný fotoarchiv zpracovaný už před válkou, ale to je spíš výjimka. Třeba v Litoměřicích jsme na tom v tomto ohledu velmi špatně a zde by mohl tento válečný archiv hodně pomoci," dodal.
Petr Horák, kastelán zámku Duchcov, jednoho ze sídel, jež také Němci v kraji fotili, byl překvapen stejně: "Proč tenkrát Němci dokumentovali duchcovský zámek, se patrně můžeme jen dohadovat. Možná sehrálo svoji roli to, že je to velmi dobrá barokní architektura, byť klasicistně upravená. Možná svou roli hrál i Giacomo Casanova, který tu prožil 13 let života jako zámecký bibliotékář," míní.
Pro památkáře a historiky je nacistický soubor o to cennější, že byl vytvořen přímo pro účely dokumentace kulturního dědictví, kterému hrozil za války zánik.
