Bývalý britský premiér Winston Churchill nebyl nakloněn kompromisům ani u nacistického vůdce, ani v případě indického nacionalistického předáka Mahátmy Gándhího. Zatímco Hitler měl skončit jako gangster, Gándhího by klidně nechal vyhladovět.
Tento kurz doporučoval indický vicekrál lord Victor Linlithgow, který v telegramu britské vládě napsal, že "je silně pro to nechat Gándhího umřít hladem". Ve vládě to vzbudilo velký poprask a obavy z důsledků takového postupu.
Už den po Gándhího zatčení doporučoval bývalý britský ministr zahraničí lord Edward Halifax, aby byl indický předák propuštěn. "Ať už jsou nevýhody jeho propuštění jakékoli, jeho smrt ve vězení by byla horší," tvrdil.
Záznamy, které si vedl ministr Norman Brooks, však ukazují, že Churchill nebyl podobným argumentům přístupný. Podle něj měl Gándhí zůstat ve vazbě a tam ať si "dělá, co se mu zlíbí".
Nakonec se s tímto kurzem neprosadil. V roce 1944 byl Gándhí přece jen propuštěn kvůli špatnému zdravotnímu stavu, k němuž přispěly i jeho protestní hladovky.
Dokumenty potvrzují i silné napětí mezi Churchillem a vůdcem hnutí Svobodné Francie Charlesem de Gaullem. Britský premiér v něm viděl jen muže "nezdravých ambicí", který je překážkou "důvěryhodných" vztahů mezi jejich zeměmi. Francouzský předák to asi viděl úplně stejně - jen dával "černého Petra" Churchillovi.
Co s americkými černochy?
Pro britské úřady to byl za války pěkně tvrdý oříšek. V americké armádě, která se v Británii chystala k invazi na evropský kontinent, totiž existovala rasová segregace. Bílí a černí vojáci jedli i spali zvlášť a i v Evropě mezi nimi existovalo rasové napětí, které si přivezli z Ameriky.
V britské armádě byli barevní vojáci rovnoprávní s bílými. Otázkou bylo, jak se mají britští vojáci chovat vůči černošským příslušníkům americké armády.
Pro Brity to byl vážný problém, jak vysvětlil ministr kolonií vikomt Cranbourne: "Bude-li možné říci, že jsme podpořili oddělení podle barvy, všichni barevní z našeho impéria se vrátí nespokojení a budou hlásat nepřátelství."
Barevní vojáci nepřicházeli jen z afrických kolonií a z Indie, ale i z Kanady. Britská vláda se nakonec shodla, že "pokud má být nějaká segregace, musí ji dělat Američané, ne my".
Britští důstojníci měli svým vojákům "vysvětlit americký přístup a požádat je, aby tomu věnovali pozornost". Britská vojenská policie proto neměla prosazovat segregaci mezi příslušníky americké armády.
Vláda se však nakonec poněkud odchýlila od tohoto neutrálního kurzu. Možná to bylo pod tlakem Churchilla, který tvrdil, že americké názory "je nutné vzít v úvahu".
Pravidla přijatá vládou proto od britských vojáků žádala: "V přístupu našich vojáků by měla být značná dávka rezervovanosti zejména vůči černochům." Británie však nebyla ochotna zavést v kantýnách a kasárnách stejná pravidla, jaká oddělovala černé a bílé v americké armádě.
