Dvacetiletý blonďatý voják wehrmachtu, který už několik měsíců partyzánům posluhoval, vařil, štípal dříví a čistil latrínu, dlouho úpěnlivě prosil, aby ho nezabíjeli.
"Ujišťoval nás, že když ho pustíme, tak svým lidem nic neřekne, nepřivede je na naši stopu," vypráví MF DNES jeden z členů Partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova, pro něhož je poprava Němce i dnes trauma, takže si nepřeje zveřejnit jméno.
Muži z partyzánského oddílu na pomezí Moravy a Slovenska nebyli jednotní v názoru, jak naložit s německým vojákem. Jedni říkali, aby jim v táboře dál posluhoval, i když ho brutálně šikanovali, druzí poukazovali na riziko útěku Němce, vyzrazení oddílu...
A také se jim už příčilo stupňující týrání zajatce. Vyčítali kamarádům, že za chvíli budou stejní "jako ty svině z gestapa". "To ho raději zlikvidujme,“ navrhl velitel oddílu. Do smrti nezapomene na vyčítavý pohled blonďáka, když ho hlídka odváděla za návrší, kde ho zastřelila.
"Šel před ní a stále se po nás ohlížel, jestli si to nerozmyslíme. V horách musí být dodnes jeho hrob. Ale kvůli protipartyzánským komandům jsme ho nijak zvlášť neoznačovali," dodal partyzánský velitel.
Partyzány nacistům udávali i čeští starostové
Zapomenutý a v lecčems charakteristický příběh partyzánů působících v době nacistické okupace v Čechách a na Moravě připomíná ve své nové knize i publicista Jaroslav Čvančara.
Jeden z vůdců odbojové organizace Rada tří, divizní generál Vojtěch Luža, domlouval v srpnu 1944 s ostatními představiteli domácího odboje celonárodní povstání. Při návratu na Vysočinu se pak se svým pobočníkem, poručíkem Josefem Korešem, zastavil po dlouhém pochodu v hustém lijáku v obci Hřiště u Přibyslavi.
Oba se podle nařízení ohlásili u starosty Jaroslava Honzy a zeptali se, kde si mohou odpočinout a usušit šaty. Honza je poslal do místního hostince Marie Němcové a obratem informoval o příchodu dvou neznámých mužů horlivého štábního strážmistra četnictva Josefa Navrátila. Ten požádal telefonicky o četnickou posilu z přibyslavské stanice.
Do hostince četníci vtrhli s odjištěnými pistolemi a výzvou: "Ruce vzhůru!" Luža umírá v prudké přestřelce po osmi zásazích a těžce zraněný Koreš ve zmatku z lokálu uniká.
Dovrávorá ještě pár metrů do pole, přikládá si pistoli ke spánku, a ještě než stiskne spoušť, zvolá: "To je ale ostuda, že Čech střílí Čecha! Pomstěni budeme!" Lužovy a Korešovy ostatky spálilo gestapo v brněnském krematoriu.
Odveta partyzánů z Českomoravské vysočiny na sebe nenechala dlouho čekat. Jejich trestná výprava dorazila do Přibyslavi 26. října 1944 v osm hodin večer.
"Hlavní viníky hřišťské tragédie odvlekli partyzáni do sklepa místní četnické stanice, kde je popravili.
Četníci Karel Sojka, Ondřej Otevřel a Jiří Hörner ale neměli se smrtí Luži nic společného," říká Jaroslav Čvančara. Starosta Honza, který generála četníkům udal, pomstě partyzánů unikl.
Historik Eduard Stehlík považuje za nešťastné, že při odvetě partyzánů zahynuli i nevinní muži. Připomíná však, že právě tahle akce vedla k viditelnému poklesu horlivosti do té doby velmi snaživých protektorátních četníků. Do konce druhé světové války chybělo jen šest měsíců.
Co tam dělaly ty ženské?!
Nejnovější výzkumy historiků připomínají i dosud málo prozkoumanou "tvář" partyzánského odboje v Čechách a na Moravě. "Naplánoval se útok na německý spojovací uzel a vy si možná představujete patnáct urostlých a zarostlých chlapů, jak se v noci plíží k vysílači. Při pátrání v archivech však najednou zjistíte, že to byli samí mladíci a mezi nimi sedm hezkých děvčat," odhaluje Stehlík dosud málo známou roli žen v partyzánském odboji.
Badatel Čvančara to vidí po svém: "Ženy jsou odjakživa vnímavější k nespravedlnostem, více žijí pro ideály a podle mne jsou i větší vlastenky než muži."
Bez zajímavosti není ani hodnocení z hlášení šéfa řídící úřadovny gestapa Hanse Geschkeho: "Zatčení vesměs náleží k nejvyspělejším českým kruhům. Často je slyšet, jak říkají: 'Jsme hrdi na to, že můžeme takto zemřít pro svůj národ.'"
Mezi zatčenými bylo podle Geschkeho značné množství žen. Z nacistovy zprávy je přitom patrný nechtěný obdiv k mučeným Čechům. K "neživotnosti" a nudnosti jinak tragickými osudy napěchovaného odboje partyzánů nahrávalo za totality koneckonců i to, že oficiální historiografie ignorovala něco takového, jako jsou vztahy mezi muži a ženami. Slovo láska v těchto dokumentech nenajdete.
Partyzán byl zkrátka bez citů a jeho srdce plálo jen pro boj s nacisty. Jenomže opak byl podle pamětníků pravda. Zejména silné citové vztahy děvčat z horských vesnic k partyzánům dokázaly potlačit hrůzu žen z odvety gestapa. "Nebýt jejich pomoci, tak bychom v zimě pomřeli hlady a chladem," připomíná už v úvodu zmíněný velitel z Partyzánské brigády Jana Žižky.
Následující příběh je sice o zdravotnici parašutistické skupiny Miroslav Tyrš, Rusce Rufině Krasovinové, ale české odbojářky bývaly neméně obětavé.
Oddíl tyršovců se chystal v lednu 1945 přečkat zimu v osadě Koníkov u Nového Města na Moravě, když jeden z partyzánských pomocníků naletěl provokatérům.
Jagdkomando zaútočilo 8. února 1945. Střílelo bez rozmyslu a náhodnou zasáhlo do břicha i těhotnou Rufinu. Vincenc Koutník ji s Vladimírem Začupejkem sice v palbě vyvlekli na zahradu, ale dál už nemohla. Oba muži se z obklíčení prostříleli a zachránili šifrovací klíč. Rufina je přitom kryla palbou. Posledním nábojem si prostřelila hlavu.
Komunisté odbojáře oslavovali, ale báli se jich
K jedné z největších komunistických lží, na niž upozorňuje badatel Čvančara, patří glorifikace partyzánů. Totalitní režim se jich ve skutečnosti velmi obával. "Dokázali totiž, že když to okolnosti vyžadují, když je demokracie v jejich vlasti ohrožena, tak jsou schopni sáhnout po zbrani a nebojí se nasadit ani život. Proto byli komunistům tolik nebezpeční," vysvětluje historik Eduard Stehlík.
Tragický osud Vojtěcha Klečky, posledního žijícího českého příslušníka sovětské špionážní sítě Rote Kapelle, historikova slova potvrzuje. Jejím agentům se dokonce podařilo proniknout až do pozemních objektů Hitlerova sídla v Berghofu a stejně tak k přísně střeženým pevnostem atlantického valu.
"Rote Kapelle bojovala proti nacistům a to bylo pro mne důležité. Nic víc mne tenkrát nezajímalo," vysvětluje MF DNES Klečka. Do Prahy pašoval přímo pod nosem nacistů zbraně, munici, nevyplněné legitimace či důležitá razítka.
A protože Klečka nesouhlasil s poválečným vývojem Československa, odešel na Západ, kde navázal spolupráci s americkou výzvědnou službou CIA. Jako agent chodec byl pak v červnu 1949 zatčen na pražském hlavním nádraží a odsouzen k trestu smrti.
"Kvůli protinacistickému odboji mi to ale nakonec změnili na doživotí. Podmíněně mne pustili až v třiašedesátém," vypráví válečný hrdina. K paradoxům jeho života patří i to, že v Plzni na Borech seděl společně s nacisty, proti nimž bojoval. Svůj odchod na Západ objasňuje slovy: "Proti svinstvu se musí něco podniknout."
