Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Naši zpolitizovanou armádu řídili Sověti, připomíná historik

  11:58aktualizováno  11:58
Na vlastní obranné plány a záměry zapomeňte. Předlistopadová československá lidová armáda byla zcela v područí sovětského velení. Sověti rozhodovali o výzbroji, počtech divizí i cvičeních, připomíná v rozhovoru historik Prokop Tomek.

Sovětský maršál Viktor Kulikov, vrchní velitel sil Varšavské smlouvy (uprostřed), během společného cvičení ve "Východním" Německu | foto: archiv CIA

Jaká byla před listopadem 1989 míra autonomie Československa při rozhodování o obranných záležitostech?
Nulová. Markantním příkladem může být rok 1968, kdy na vojenské politické akademii sestavili memorandum, které se jmenovalo „Formulovat a ustavit československé zájmy v oblasti vojenství“. Tam se hovořilo o tom, že by náš stát měl mít nějakou oblastní obrannou doktrínu a naznačovalo se, že je v našem zájmu nevést válku mezi bloky, protože nás to zničí. Naopak, že je v našem národním zájmu řešit konflikty v Evropě jednáním a nikoliv bojem.

Prokop Tomek

Vědecký pracovník Historicko-dokumentačního odboru VHÚ. V letech 1996 až 2007 pracoval jako dokumentarista a později vedoucí oddělení dokumentace Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Poté byl převeden jako odborník na Ministerstvo vnitra – Odbor Archiv bezpečnostních složek, kde později vedl oddělení dokumentace. V roce 2008 pracoval v Ústavu pro studium totalitních režimů jako vedoucí dokumentace. Od října 2008 pracuje v historicko-dokumentačním odboru Vojenského historického ústavu Praha. V roce 2012 zvolen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR členem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Věnuje se především problematice vztahů občanů a moci v letech 1948-1989. V poslední době se soustřeďuje na problematiku druhého a třetího odboje a Československé lidové armádě v době normalizace a jejímu působení v rámci Varšavské smlouvy.

Zdroj: VHÚ

Právě to byl největší hřích v oblasti armády za normalizace. Lidé, kteří podepsali nebo sestavili memorandum, museli všichni odejít a vojenská politická akademie byla hned na začátku normalizace rozpuštěna. To je myslím ukázka toho, že chtít nějakou autonomii a dělat nějakou vlastní obrannou politiku byla před rokem 1989 úplná hereze (kacířství, blud - pozn. redakce). Protože základním požadavkem byla obrana světového tábora socialismu.

Autonomie v rozhodování tedy možná vůbec nebyla. Také to dobře ukazuje situace počátkem osmdesátých let za „druhé studené války“, tedy v období po sovětské invazi do Afghánistánu a nástupu amerického prezidenta Reagana, kdy se začíná znovu horlivě zbrojit. Sověti tehdy okamžitě přišli s tím, že musíme přezbrojit a nakoupit další a další zbraně, především od nich.

Jakou techniku máme nakoupit a kolik kusů také radila Moskva? Příkazy platily i pro další země Varšavské smlouvy?
Ano, doporučili, že jsou tady takové a takové slabiny. Československá lidová armáda byla součástí celkového plánování a Sověti věděli, kde je podle nich nějaké slabé místo v rámci obrany celého bloku. Dívali se na to v komplexu útočně obranného plánování.

Ta základní představa byla, že sice nikdo válku nechystá, ale budeme se jako blok bránit ofenzivním způsobem. To znamenalo, že sice měl přijít úder ze Západu, protože se předpokládalo, že Západ bude agresivní, ale měl se okamžitě zadržet, přenést ten boj na území protivníka a táhnout podle plánů dál někam na Rýn.

Vedoucí delegací na zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Berlíně 29. května 1987. Zleva Gustáv Husák (ČSSR), Todor Živkov (Bulharsko), Erich Honecker (DDR), Michail Gorbačov (SSSR), Nicolae Ceausescu (Rumunsko), Wojciech Jaruzelski (Polsko), János Kádár (Maďarsko)

Vedoucí delegací na zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Berlíně 29. května 1987. Zleva Gustáv Husák (ČSSR), Todor Živkov (Bulharsko), Erich Honecker (DDR), Michail Gorbačov (SSSR), Nicolae Ceausescu (Rumunsko), Wojciech Jaruzelski (Polsko), János Kádár (Maďarsko)

Kdo vlastně řídil armády Varšavské smlouvy?
Existoval vrchní velitel a štáb spojených ozbrojených sil. Velitelem byl vždycky Sovět. Šlo o čistě vojenskou organizaci, žádný tajemník, žádný civilista. O zapojení příslušníků ČSLA lze říci, že to fakticky byli jen styční důstojníci, předávali informace z naší armády do Varšavské smlouvy a zpět. Nějaký podíl na rozhodování neměli a faktický stav byl ten, že velitel ozbrojených sil Varšavské smlouvy byl podřízen ministru obrany Sovětského svazu. Celý pakt podléhal vojenským strukturám Sovětů.

Jaká byla armáda před listopadem 1989?

Nenašel se jediný doklad, že by na tom rozhodování měli podíl českoslovenští velitelé. Byli tam nějaké tlaky, aby Polsko mělo větší slovo, ale nic takového se nepřipustilo. Odstředivá tendence byla i u Rumunska, které pak dokonce působilo jen jako politický člen a neúčastnilo se vojenských cvičení. Až ke konci osmdesátých let se Sověti snažili zachránit Varšavskou smlouvu tím, že dají větší podíl svým spojencům, ale na takové ústupky už na přelomu osmdesátých a devadesátých let nebyl nikdo moc zvědavý.

Jaká byla role politického poradního výboru Varšavské smlouvy?
Čistě formální. Byli tam sice představitelé členských států, ale výbor se scházel takřka jednou za dva roky. Jen vždy posvětil názor vedení Sovětského svazu a zasvěcenost členů výboru do obranných záležitostí byla minimální. Šlo čistě o reprezentativní funkce, výbor neměl ani žádný aparát ve srovnání s NATO. Nebyl nikdo, kdo by udržoval kontinuitu, předával informace. Podstatný byl Vrchní velitel a pak štáb spojených sil. To celé však v podřízenosti velení sovětské armády.

Co byla Rada obrany státu?
Na národní úrovni tam byli zástupci politické i státní správy. Všechny rozhodující složky a vojáci. Rada by měla nějaký význam v případě obrany a ochrany obyvatelstva.

Měli jsme nějaké vlastní neustále aktualizované obranné plány a bezpečnostní strategie jako dnes?
Obranná strategie byla společná a daná velením Varšavské smlouvy a hráli jsme v ní jen podřadnou úlohu. Byla to kolektivní záležitost. Nějaké vlastní priority v obraně jsme neměli a nesměli mít. Šlo jen o odvozené plány od Varšavské smlouvy. Přesně vymezené úkoly, které měla armáda v době konfliktu splnit. Ani se nepředpokládal jiný úkol, než obrana proti Západu. Existovaly sice nějaké scénáře pro vnitřní ohrožení, na kterých se armáda také podílela, ale to bylo třeba kvůli případným nepokojům obyvatelstva.

Schéma ofenzivní obrany v podání sovětských plánovačů

Schéma ofenzivní obrany v podání sovětských plánovačů

Sověti tedy určovali kolem armády všechno?
Všechny základní parametry, kolik bude divizí, v jakém stavu, jak vyzbrojené. Každý rok armády posílaly protokoly, kolik mají připravených vojsk pro plnění úkolů v rámci Varšavské smlouvy. To hlavní slovo měli Sověti.

Sovětská doporučení

Sovětská strana nabídla v letech 1983-1985 Československu modernější vzory již předtím nasmlouvaných zbraní a také nové vzory raketové výzbroje, tankové a letecké techniky, samohybného dělostřelectva, protitankových raketových kompletů, protiletadlových raketových kompletů, prostředků radiotechnického boje a munice. Zároveň Sověti „doporučili“ modernizovat stávající výzbroj ČSLA, zejména tanky, bojové letouny a protiletadlové raketové komplety.

Na naše území také převeleli své jednotky a mluví se i o jaderných zbraních.
V protokolu tehdy bylo, kde sovětští vojáci budou „dočasně“ rozmístěni a co se pro ně vyklidí. Jejich rozmístění bylo po invazi v srpnu 1968 formálně legalizováno. Ano, naprosto legálně sem poslali v roce 1983 raketovou brigádu, vybavenou raketami s jadernými hlavicemi, i když hlavice ve skutečnosti nikdo z československé strany neviděl. V roce 1988 byly na základě jednání Gorbačova s Reaganem staženy.

ČSLA sama měla taktické a operačně taktické rakety schopné nést jaderné hlavice, ale Československo nebylo vlastníkem jaderných zbraní. Předpokládalo se, že v případě konfliktu Sověti hlavice dodají. Už v roce 1965 se začaly budovat tři sklady hlavic pod sovětskou správou na československém území. Bylo by to z hlediska mezinárodního práva velmi zajímavé, že by se Československo ve chvíli propuknutí válečného konfliktu stalo vlastníkem jaderných zbraní.

Mobilní odpalovací zařízení s raketou OTR-22 Temp S, v kódu NATO SS-12

Mobilní odpalovací zařízení s raketou OTR-22 Temp S, v kódu NATO SS-12

Asi tomu napomáhalo, že ministrem obrany nebyl v komunistických vládách nikdy civilista, ale vždy voják.
Civilní ministři obrany bývali před válkou. Naposledy to byla taková epizodka v roce 1944 až 1945, když byl na nátlak komunistů zbaven funkce ministr Jan Sergěj Ingr v rámci československé exilové vlády. Ministerstvo pak řídil Jan Masaryk.

Za komunismu to vždycky byli vojáci z povolání, generálové s dlouhodobými zkušenostmi z velících funkcí. Prvním náměstkem byl zpravidla náčelník generálního štábu. Byla to čistě vojenská organizace. Civilní kontrola armády tak neexistovala. Formálně sice ministr vystupoval v parlamentu a přednášel tam nějaké zprávy, ale parlament nerozhodoval. Když jim přednesl selektivně vybrané údaje, tak oni to schválili a to bylo asi tak všechno.

Kontrola fungovala ze strany aparátu komunistické strany. Ta měla oddělení státní administrativy a to mělo odbor obrany, což byla převodová páka mezi obranou a faktickým mocenským centrem - tedy předsednictvem ÚV KSČ. V archivu najdeme každoroční zprávy a výsledcích výcvikového roku. Předsednictvo ÚV KSČ dostávalo zprávy, že se nakoupila nějaká technika atd. I to ale bylo přísně tajné. Členové ÚV byli ale informování velice formálně, jak ta armáda vypadá, že se úkoly plní a že morálně politický stav je výborný. Takže existovala taková politická kontrola armády.

Politika se ale do armády promítala hodně. Byli všichni vojáci z povolání členy komunistické strany?
Nebyli, ale členové KSČ tvořili mezi vojáky z povolání asi 75 procent. U vojáků základní služby to byla asi čtyři procenta. U vyšších funkcí, jako v generálním štábu, to bylo prakticky stoprocentní. Kdo chtěl dělat nějakou velkou kariéru v armádě, účastnit se rozhodování na úrovni armády, jako byla první, čtvrtá nebo na ministerstvu národní obrany, tak se členství předpokládalo. Ten politický vliv KSČ se projevoval tím, že významné funkce v armádě, stejně jako v celé společnosti, spadaly do takzvané kádrové nomenklatury. To znamená, že jednotlivé politické orgány, jako předsednictvo Ústředního výboru, sekretariát a na nižších úrovních třeba krajské výbory KSČ, měly schvalovací pravomoc nad kádrovými návrhy.

Třeba obsazení funkce velitele armády spadalo pod schválení předsednictva ÚV KSČ. Komunistická strana určovala, kdo bude zastávat jakou funkci. Kvůli tomu se vedly kádrové posudky, které zahrnovaly dlouhodobé sledování, jak se potenciální adept na dané místo chová, jaké má názory, jestli není nějak závadný, či se politicky neodchyluje. Například s tisícovkami důstojníků se armáda „rozloučila“ v roce 1968. U těch, kteří zůstali, se pak sledovalo, jaká je jejich loajalita k režimu.

Dnes vojáci nemohou být členy politických stran. Členstvím ve straně mohli být vojáci dobře „ovladatelní“.
Dnes je to podobné, jako v dobách první republiky, respektive do roku 1945. Vojáci tehdy nemohli být členy politických stran a nemohli dokonce chodit ani k volbám. Potom v rámci Košického vládního programu komunisté prosadili, že armáda bude politická, ale nebyl povolen politický život v ní. Vojáci mohli kandidovat, měli pasivní i aktivní volební právo, ale nemohly vznikat základní organizace politických stran v armádě. Politicky se realizovat museli mimo kasárna. KSČ ale zneužití předem plánovala a později díky tomu, že bylo povoleno působení politiky mezi vojáky, se komunistům dařilo vojáky ovládat.

Československá lidová armáda

Československá lidová armáda

V armádě vznikal politický aparát, nejprve osvětoví důstojníci, pak hlavní politická správa v armádě, zástupci pro věci politické u velitelů. Nešlo však o politickou pluralitu, byli to komunističtí političtí pracovníci a všechno bylo podřízeno KSČ. Jediný povolený názor představovala KSČ.

Například strana Lidová neměla žádnou šanci na působení. Vojáci také museli chodit k volbám, zejména ti základní vojenské služby, a mohli být voleni. Někteří vysocí představitelé armády byli například členy parlamentu.

Dobré je také připomenout, že v armádě fakticky neplatil článek 32 ústavy - o svobodě vyznání. Kdo chtěl nějak vyjádřit své přesvědčení, ten se rychle dostal do konfliktu s vojenskou kontrarozvědkou.

Takže i vojenská kontrarozvědka byla určitým nástrojem politické kontroly?
To nebyla politická kontrola, ale policejní. Součást státní bezpečnosti. Zjišťovali informace pro stabilitu režimu a likvidovali jednání, které směřovalo proti. Byly to tresné činy jako pobuřování atd. To samé platilo v armádě. Běžná civilní tajná bezpečnost nemohla v armádním prostředí fungovat. Příslušníci vojenské kontrarozvědky proto měli normálně vojenské hodnosti. Měli nejen funkci politickou, ale vyšetřovali třeba i zběhnutí atd. Tehdy tak do jisté míry suplovali dnešní vojenskou policii. Politické řízení ale vedlo přes KSČ.

A co vojenské soudy?
Ty byly zrušeny v roce 1993. Vojenská kontrarozvědka mohla případ předat vojenskému prokurátorovi a ten fungoval stejně jako civilní. Musel vyhodnotit to jednání, nechat případ vyšetřit a pak případně podat návrh na obžalobu k vojenskému soudu. Určitě to také byl nástroj, jak kontrolovat armádu. Převažovaly ale případy nepolitické. Zvlášť v posledních dvaceti letech těch politických trestních činů nebylo až tolik. Proto vojenské soudy řešily hlavně zneužití zbraní, krádeže, případy šikany, zběhnutí atd.

Při událostech v listopadu 1989 ale nakonec armáda zůstala stranou?
Armáda zůstala stranou a je otázkou, jak by to dopadlo, kdyby ne. Existovaly totiž určité snahy do řešení společenské krize armádu nějak angažovat. Především ze strany tehdejšího ministra obrany Milána Václavíka, který nechal prověřovat připravenost pro případné nasazení vyčleněných ozbrojených sil. Dělal různé kroky, například 23. listopadu 1989 nechal svolat shromáždění velitelů a nechal tam odsouhlasit deklaraci, která vyzývala k obraně socialismu. Nabídl také armádu k dispozici ÚV KSČ k řešení situace.

Autoři:


Témata: NATO




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.