Historie zapsaná v bahně

Šumavská jezera jsou již od dob Klostermannových opřádána závojem tajemnosti. Hledání potopených pokladů a archivů, které měly odhalit hříchy protektorátní správy, bylo ještě před dvaceti lety servírováno do podvědomí lidí, možná proto, aby odvedlo pozornost, jež by se jinak více zaměřila na hříchy současné. Takováto tajemství šumavská jezera nevydala. Jiná však ano. Třeba při výzkumu vedeném mým bývalým kolegou Josefem Veselým z Českého geologického ústavu. Nicméně popořádku. Šumavská jezera vyhloubil ledovec na konci poslední doby ledové, zhruba před 11 000 až 12 000 lety. Jsou ve velké nadmořské výšce a daleko od civilizačních center. Z okolí se do nich splachují zvětralé horniny, svým složením poměrně jednotvárné, takže v nich lze objevit, co v průběhu dvanácti tisíciletí přinášel vzduch. Za tu dobu se například na Plešném jezeře vytvořilo asi šest metrů usazenin, černého bahna. Protože obsahuje organické zbytky, převážně rostlinné, lze radioaktivními metodami určit stáří jednotlivých vrstviček. A právě určení stáří vrstviček a stanovení obsahu kovových prvků v nich je trik, kterým Josef Veselý se svými spolupracovníky dokládá historii Čech i Evropy. Je důležité poznamenat, že některé kovy se při zpracování vypařují a putují velké vzdálenosti vzduchem, než se usadí a spláchne je voda. Tak třeba ve vrstvách z doby před rokem 4000 př. n. l. se vyskytují obsahy mědi vyšší, než odpovídá složení matečných podložních hornin splachované oblasti. Podle geochemika Veselého tedy musely vzniknout pražením a tavením měděné rudy na měď nebo i bronz. V době kolem roku 400 př. n. l. se ve vrstvičkách bahna objevuje více rtuti. Josef Veselý soudí, že jsou to pozůstatky těžby zlata v Čechách a že Keltové znali způsoby amalgamace, kdy se rýžované zlato rozpouští ve rtuti a později se rtuť žíháním odpařuje. V historicky mladších vrstvách jsou zvýšené obsahy olova, které nepochází z místních hornin. Objevují se kolem roku 1300 a 1400 n. l. a ještě o něco později v 16. století. Naznačují rozkvět rudného hornictví a zpracování kovů. Odpovědný je proces zpracování - čeření stříbra, při kterém unikalo do ovzduší velké množství olova z rud v okolí Jihlavy a Kutné Hory. Později se stříbro vyrábělo v Krušných horách, v Jáchymově nebo Freibergu. Průmyslová revoluce sice znamená zvyšování obsahů všech kovových prvků až do té míry, že se záznam stává neluštitelný, ale přesto se v padesátých letech 20. století objevuje zvýšené množství kadmia, stopového prvku, který provází zinek. Vysvětlení, jež je zřejmé, stručně říká: ženijní zátarasy z pozinkovaného ostnatého drátu. I to je historie, která je v jezerním bahně zaznamenána. Když jsme nedávno natáčeli příspěvek do populárně vědeckého magazínu ČT 2 Vědník, ptali se nás mladí lidé, co že je na takovém výzkumu fascinujícího. Odpověď, že tak citlivé metody analýzy nebyly v minulosti známy a že je zajímavé historii vidět i jinak než z psaných záznamů, "teenagery" neuspokojila. Jsou prostě souvislosti, k nimž člověk musí uzrát – a mám dojem, že těch fascinujících souvislostí vědeckého výzkumu s věkem přibývá. Vědět před čtyřiceti lety, že z pohodlí pražské laboratoře lze luštit historii Čech, asi bych se na podobné téma vrhl. Jenže před čtyřiceti lety neexistovaly tak citlivé metody, a navíc se k šumavským jezerům nesmělo.

Autor je geochemik, přednáší na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy