„Od české hlavní školy v Novém Bydžově vysvědčuje se tímto, že Škoda Jan, žák třetí třídy v roce školním 1850 školu pilně navštěvoval, že chování jeho bylo dobré, v přednešených pak v letním běhu předmětech že následující učinil prospěch: v učení náboženském, v biblickém dějepisu a u vysvětlování sv. evangelium - dobrý. V čtení českého a německého - výtečný, v počítání z hlavy a s čtenkami - dobrý.“ Takové vysvědčení přinesl ze školy rodičům třeťák Jan přesně v polovině 19. století.
Je to jedno ze řady školních vysvědčení z osmnáctého až dvacátého století, která jsou uchována ve sbírkách Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského. Vybrané dokumenty si čtenáři mohou prohlédnout ve fotogalerii tohoto textu.
Historie vysvědčení začíná v prosinci roku 1774, kdy císařovna Marie Terezie vydala Všeobecný školní řád. Tím byly položeny základy moderního vzdělávacího systému - povinné školní docházky. Přirozeně tak vyvstala i potřeba klasifikace žáků.
Vysvědčení žáci dostali, až když opouštěli školu
„Vysvědčení se dostávalo do praxe velice pozvolna. Mnoho se jich z období osmnáctého století nedochovalo. Může to být i tím, že lidé, kteří ukončili triviální školu, možná neměli až takovou potřebu si vysvědčení uchovávat,“ domnívá se Jana Bartošová z pedagogického muzea. Nejstarší dochované žákovské vysvědčení patřilo Matyáši Smutníkovi a vydala jej triviální škola v Nezamyslicích v červnu 1791.
Pochvala pilnosti a dobrých mravů z 9. srpna 1825. Pochvalu získal žáček Václav Záhorský.
„Žák dostával vysvědčení až ve chvíli, kdy odcházel ze školy, tedy nikoli každý rok jako dnes,“ říká Bartošová. Čtyřikrát ročně však děti dostávaly školní zprávu, kterou rodiče museli podepsat. Známky prospěchu na ní byly psány číslicí. Na konci školního roku si ji pak žáci ponechávali.
Grafická podoba vysvědčení z počátku byla velmi rozmanitá. V archivech školních vysvědčení z osmnáctého a devatenáctého století se to tak hemží dokumenty zdobenými bohatými motivy, anděly či květinami. Každá škola si vysvědčení nechávala tisknout jinde.
Místo zdobných motivů papír s císařským znakem
„Až v roce 1882 vyšel ministerský výnos, který nařídil užívání stejného papíru na formuláře pro školní vysvědčení. Byl to papír, který byl potištěn císařským znakem. Došlo tedy ke sjednocení, od této chvíle bylo vysvědčení ve škole v Poličce stejné jako třeba v Plzni,“ říká Bartošová.
V roce 1805 bylo vydáno Politické zřízení školské, takzvaný Schulkodex, který stanovil, jak má na triviálních školách vypadat klasifikační stupnice. Návštěva školy se tak hodnotila jako velmi pilná, pilná nebo řídká. Chování mohlo být velmi dobré, dobré, prostřední a školnímu řádu nepřiměřené. A konečně prospěch žáka učitel hodnotil jako velmi dobrý, dobrý, prostřední nebo slabý.
Na konci 19. století pak byla zavedena pětistupňová klasifikace, která platí dodnes. Pouze za druhé světové války bylo známek šest, československý systém známkování byl totiž sjednocen s tím německým. Rovněž grafická podoba vysvědčení byla v době Protektorátu Čechy a Morava sjednocena s nacistickým Německem.
„Německá říše. Říšská župa Sudety. Vy jste Německem budoucnosti a my proto chceme, abyste byli takoví, jakým toto Německo budoucnosti jednou být má a být musí!“ zní citát Adolfa Hitlera z první strany vysvědčení vystaveném roku 1940 školou v Benešově nad Ploučnicí.
První strana vysvědčení Reinholda Preisse s citátem od Adolfa Hitlera. Vysvědčení pochází z oblasti Sudet a bylo vystaveno 13. července 1940 Měšťanskou školou v Benešově nad Ploučnicí.
„Na gymnáziích se klasifikace lišila i později. Až do devatenáctého století se na gymnaziálních vysvědčeních můžeme setkat i s osmistupňovou klasifikací,“ podotýká Bartošová.
Zajímavé je, že už v 60. letech se uvažovalo o možnosti slovního hodnocení. Slovenský pedagog a odborník Ján Velikanič z pedagogické fakulty Univerzity Komenského v Trnavě vedl tým, který pracoval na vývoji nové školní klasifikace. „Ve hře bylo tehdy slovní hodnocení, ale i desetistupňová klasifikace. Vzhledem k tomu, že poté došlo ke změně společenských poměrů, tak plán na slovní hodnocení žáků vyšuměl do ztracena,“ říká Bartošová.
Znovu se o něm začalo mluvit až v 90. letech. Od roku 2004 pak může být prospěch žáka na vysvědčení vyjádřen známkou, slovním hodnocením nebo obojím. Záleží na konkrétní ředitelce či řediteli školy.
