K tibetským vlajkám, vyvěšovaným každoročně na radnicích 10. března, přibyly tento týden ty, s nimiž lidé v ulicích protestovali proti návštěvě čínského prezidenta v ČR. A také - v očích mnohých - proti servilní formě přijetí čínské návštěvy, během níž například česká policie omezovala i poklidné protesty, zatímco Číňany napadající české demonstranty nechala být.
Internetová veřejnost se v náhledu na protesty rozdělila podle v poslední době tradičního bodu zlomu - vztahu k prezidentu Miloši Zemanovi. Zejména jeho stoupenci pak sdíleli (a činila to i některá alternativní a bulvární média) teze stavící Tibet do role pekla na zemi, které Číňané osvobodili.
Stejné argumenty přitom desítky let používá čínská propaganda pro zpětné obhájení invaze do Tibetu v roce 1950 a jeho faktické anexe.
Portál iDNES.cz proto sestavil přehled výroků, které v souvislosti s Tibetem buď zaznívají nepřesně či zkratkovitě, nebo nezaznívají, ačkoliv do debaty o tibetské otázky patří. S využitím drobné slovní hříčky odvozené od názvu filmu „Sedm let v Tibetu“ - zastánci Tibetu někdy čelí výtkám, že „tu zem znají jen z filmu“ - náš přehled v základu tvoří „sedm vět k Tibetu“.
1 Tibet není Čína a Tibeťané nejsou Číňané
Peking dlouhodobě a veřejně razí politiku „jedné Číny“, zahrnující Tchaj-wan i Tibet. Tibeťany oficiálně uznává za menšinu (stejně jako např. Ujgury, Korejce či Kazachy). Menšin Čína oficiálně registruje 55 a tvoří 8,5 % obyvatelstva.
Tibeťané se pokládají za národ nejen kvůli etnické, ale i kvůli náboženské, kulturní a jazykové odlišnosti. Ve sporu o „svobodu Tibetu“ tak v zásadě jde o přiznání práva na sebeurčení. To uplatnili například Češi a Slováci na konci první světové války nebo v roce 1916 irští povstalci (více o povstání zde). Rusko užívá argument práva na sebeurčení v otázkách Krymu či Donbasu.
Právo na sebeurčení je zakotvené v Chartě OSN, jejímž je Čínská lidová republika členem. Peking nicméně tradičně debatu o sebeurčení pro Tibet odmítá jako vměšování do svých vnitřních záležitostí. Jenže je to celé tak trochu umělá debata.
2 "Svobodu Tibetu!"
Skandování, které znělo během návštěvy čínského prezidenta na protičínských demonstracích v Praze a často se jím zaštiťují protibetští aktivisté, je zavádějící. Pro protesty v ulicích se úderná hesla hodí, ale ani politici vstřícní k tibetské otázce (a ani dalajláma) nežádají úplnou nezávislost Tibetu. Ta otázka zkrátka není na stole a odvádí od podstaty problému.
„Česká republika vždy uznávala jednotu Číny. Bylo by ale žádoucí, aby Tibet i další oblasti Číny dostaly větší autonomii,“ řekl například v dubnu 2014 exministr zahraničí Karel Schwarzenberg (více zde). „Nejde o státní samostatnost Tibetu, ale o právo na kulturní přežití. Taková autonomie může mít různé podoby,“ doplnil ho tehdejší šéf zelených Ondřej Liška.
3 "Byl to feudální otrokářský stát, ne prosperující demokracie"
„Nemám nic proti tomu, aby kdokoli vyvěšoval tibetskou vlajku, ale měl by mít alespoň základní informace o tom, jak Tibet vypadal předtím. Neměl by si namlouvat, že to byla rozvinutá a prosperující demokracie. Byl to feudálně otrokářský stát,“ říká prezident Miloš Zeman (více zde) a minimálně částečně má v tomto bodě pravdu. Tibet skutečně demokracií nebyl.
Jenže mezi zastánci práv Tibeťanů nikterak nerezonuje tvrzení, že by Tibet před čínskou invazí byl prosperující demokracií. Je to vlastně obviňování názorových oponentů z něčeho, co neříkají.
Tibet a otázka nevolnictvíNorská výzkumnice Heidi Fjeldová v roce 2005 s odkazy na předešlé výzkumy uvedla, že tibetští farmáři před čínskou invazí spadali do několika kategorií. Záleželo na tom, zda půda, na níž pracovali, patřila administrativně pod stát či pod velkostatkáře a zda oni sami byli dědičnými majiteli pozemku, měli půdu v pronájmu (na obě skupiny se vztahovaly daně) či pracovali na cizích polnostech za jídlo. Těch posledních, zřejmě nejvíce podobným nevolníkům v evropském kontextu, bylo i podle čínských čísel málo (a případ nedalekého Bhútánu ukazuje, že i tradiční komunity v odlehlých koutech světa uměly zrušit nevolnictví a otroctví i bez cizí invaze). Podle Fjeldové na většině půdy v Tibetu pracovali lidé, kteří k ní nebyli nedobrovolně vázáni, ale pro něž představovala výhodný zdroj obživy. Proto jí starší výklady o nevolnictví přijdou nepřesné. |
Lidé, kteří „střechu světa“ před rokem 1950 navštívili - například britský správce Charles Bell začátkem 20. století - tamější otrokářství hodnotili jako spíše formální a poměrně vzácný jev. S definitivní platností jej mimo zákon postavili čínští správci v roce 1959. Nikdo, ani lidé hovořící o nezávislosti Tibetu, ovšem nevyzývají k návratu k jakékoliv formě otrokářsví.
Na tom, jak fungovala tibetská společnost před invazí, se odborníci neshodují. Tibetolog Melyn Goldstein začátkem 70. let poměry v zemi označil jako „institucionalizovanou nerovnost“ a hovořil o „rozšířeném nevolnictví“. V tomto pohledu nebyl osamocen. Existuje námitka, že strohé užívání výrazů feudalismus a nevolnictví pro popis tibetské společnosti je zavádějící, protože evokuje společenský řád středověké Evropy, přičemž tibetská kastovní společnost fungovala velmi odlišně (viz rámeček).
Tak či tak ale v regionu existují země kulturně a společensky relativně blízké Tibetu - například Bhútán - které svým přirozeným vývojem otroctví zrušily i bez „pomoci“ v podobě čínské invaze. Například zmíněný Bhútán v roce 1958.
4 "Fotografie dokazují, že Tibet byl peklem na zemi"
Příběhů o vyloupávání očí či mrzačení ve „starém“ Tibetu je na internetu k dohledání hodně. Není důvod soudit, že by všechny byly smyšlené. Neexistují ale záznamy, jak rozšířené tyto tresty byly (některé soudobější výpovědi z Tibetu naznačují, že nijak zvlášť). V buddhistickém Tibetu také - na rozdíl od Číny - je značný problém s aplikací trestu smrti.
Úsudek o vzdálené civilizaci - pokud je tvořen na základě fotografií - vždy ovlivní to, jaké snímky člověk vidí. Například zadáním hesla o hladomoru či mučení v Číně do vyhledávače také lze objevit snímky, které rozhodně nezobrazují „říši středu“ jako kulturu, která do Tibetu přinesla pokrok.
Posuzovat podle nich celou čínskou civilizaci je pak stejně zavádějící, jako posuzovat podle několika snímků celý Tibet.
5 Srovnávat tehdejší Tibet a soudobou Čínu je faul
Tibet byl před čínskou invazí v roce 1950 chudou zaostalou zemí. Roli hrála jak geografická odlehlost, tak nedůvěra v cizince a tibetský izolacionismus.
Těžko ale srovnávat Tibet první poloviny dvacátého století s nynější Čínou v tom smyslu, že bez čínské okupace a anexe by se poměry v Tibetu nikterak nepohnuly. Už za 13. dalajlámy (tedy toho předposledního), který se stýkal s zahraničními osobnostmi (například tehdejším carským důstojníkem a budoucím prezidentem Finska Mannerheimem), se země začínala měnit a objevily se výdobytky civilizace. Dalajláma také bojoval proti koncentraci moci v rukou mnichů.
Lze jen odhadovat, jak by se Tibet vyvíjel, nebýt čínské invaze. Je například pravda, že jen minimum Tibeťanů umělo před příchodem Číňanů číst, ale Čína na tom s úrovní gramotnosti - podle čínské vlády 20 % v roce 1950 - nebyla o moc lépe. Vzdělávací systém, který zavedl současný dalajláma v exilové Dharamsale, naznačuje, že by se podle všeho měnil i Tibet.
6 "Číně Tibet patřil, jen se obnovuje původní stav"
Ano, a i české země kdysi patřily k Rakousku, Finsko k ruské říši a Irsko ke Spojenému království. Přesto by jen málokdo hájil útok někdejších vládců proti zmíněným zemím jako „pouhé obnovení původního stavu“. Když se impéria rozpadají, jejich někdejší části zkrátka získávají samostatnost.
V případě Tibetu byla faktická nezávislost v roce 1912 výsledkem eroze síly dynastie Čching, za které skutečně Tibet k Číně patřil - historie vztahů jednotlivých částí Tibetu k centrální moci v Pekingu je ale dlouhá a komplikovaná. Za vlády zmíněné dynastie - zjednodušeně řečeno - Tibet neměl vlastní zahraniční politiku a vztahy.
Nebránící se Tibeťané? Mýtus„Pročínský“ výklad dějin říká, že se opevněný Tibet v roce 1950 invazi slabé a hladovějící čínské armády nebránil, protože lidé chtěli skoncovat s vládou lámů. Tibet ale opevněný nebyl a Tibeťané odpor kladli, ale marně. A čínská armáda byla všechno, jen ne slabá - předtím v občanské válce porazila nacionalistický Kuomintang, soupeře nepředstavitelně silnějšího než tibetská armáda. O síle čínské armády vypovídá i to, že krátce po kampani v Tibetu obrátila na ústup mezinárodní síly v čele s USA v Koreji. |
Čína obsazením a inkorporací Tibetu v roce 1951 zhruba obnovila původní jihozápadní hranice říše dynastie Čching z doby před rokem 1912. V tomto smyslu to obnova původního stavu je.
V míře čínského vlivu na Tibet ale nikoliv, protože zatímco za dynastie Čching měl Tibet relativně vysokou míru autonomie, komunisté se pustili do intenzivního počínšťování země. Založené bylo především na ničení tisíců klášterů, tlaku, aby se Tibeťané učili čínsky a na osidlování Tibetu etnickými Číňany. Probleskují i zprávy o nucené sterilizaci Tibeťanek.
Čína také investuje do infrastruktury - v roce 2006 Lhasu se světem spojila železnice (což vzbudilo další obavy z překonání odlehlosti Tibetu a hrozby jeho postupné asimilace). Podobné projekty Čína zdůrazňuje jako doklad, že Tibet modernizuje a že životní úroveň roste.
7 Spojování nespojitelného
Jenže ten argument nefunguje. Rozvoj infrastruktury není nijak podmíněn represí vůči obyvatelstvu, rozvinout se dokázaly i demokratické země.
Očima tibetologaPodle tibetologa Roberta Barnetta je ostře protičínský étos doménou exilových Tibeťanů, zatímco původní obyvatelé Tibetu přistupují k problematice výrazně pragmatičtěji. Číňané investicí do vzniku tibetské střední třídy zesílili sociální nerovnost. To, že se do protestů v roce 2008 zapojili i venkovští Tibeťané, ochotní vyrazit s tibetskými vlajkami - za což v Tibetu hrozí zastřelení na místě - bylo podle něj nejpozoruhodnější. Tváří v tvář čínskému silovému aparátu bylo podle Barnetta vítězstvím už to, že Tibeťané protestovali, protože snahou Číny je nastolit klima, ve kterém každý zapomene, že země kdysi byla nezávislá. "Úplně to změnilo politickou rovnici," tvrdí. V Tibetu podle něj globálně jde o to, že celková strategie Pekingu v regionu naráží na své limity - a Číňané zkoumají, proč a co se s tím dá dělat. |
Peking nehodlá trpět protesty, což se ukázalo v roce 2008 při největších nepokojích ve Lhase i na venkově od povstání v roce 1959. Podle svědků je zapříčinila frustrace Tibeťanů ze sociální a platové diskriminace a zatýkání mnichů. Číňané při potlačení nepokojů postříleli desítky Tibeťanů a dalajláma hovořil o „vládě teroru“ a „kulturní genocidě“. Nicméně tibetolog Robert Barnett upozorňuje, že o plošné „vymazání“ Tibetu Číně nejde.
Na druhou stranu se ale Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zabývá i v dnešní době zprávami o rozsáhlém mučení a zbytečném užívání síly čínskými represivními složkami v Tibetu.
