Nejprve na scéně, před zataženou oponou, stojí stůl a dvě židle. Večer začíná tak, že k této dekoraci přistoupí Ladislav Smoljak a jeho host – při premiéře to byl profesor Tomáš Halík, a počne zasvěcovací rozprava, nebo lépe řečeno (alespoň na základě premiérového zážitku) úvodní slovo ve formě monologů tvůrce Smoljaka a poté jeho hosta. Dramatik a režisér osvětlí, proč hru napsal (coby vědomou polemiku s pojetím Aloise Jiráska a vůbec s celou českou husovskou mytologií), o co v ní usiloval. Smoljakovo otvírací slovo má dikci téměř úplně vážnou, pro něho typické ironie se v ní nachází velmi poskrovnu (což se projevuje v reakci diváků, kteří se zprvu usmívají i nad zcela vážně míněnými větami, ale postupně v nich smíchové natěšení zvadne).
V husovské tématice autor prokazuje sečtělost a tomu divákovi, jenž dosud znal jen revolučně-lidové podání Husova příběhu, tenhle idylicko-ideologický obrázek nejspíš dost naruší. "Když se diváci dozvědí, že latinský termín ‚alia minora‘ znamená ‚ostatní maličkosti‘, měl by jim název prozradit, jakou důležitost na kostnickém církevním sněmu přikládali zpočátku Husově kauze," píše v programu k představení Smoljak a totéž parafrázuje během rozpravy. "Koncil nebyl svolán kvůli Husovi, Zikmund mu dal glejt v dobrém úmyslu, a ani on, ani Koncil nestáli o to, aby skončil na hranici. (…) V 15. století byly tři sloupy západní civilizace: král, šlechta a církev. I v komorním podání hry jsou všechny zastoupeny. Je tu 1) král Zikmund a jeho nejvýznamnější poradce Kašpar Šlik, 2) dva čeští pánové – Jan z Chlumu a Václav z Dubé, také Petr z Mlaďonovic, jehož zápisky z Koncilu jsou prakticky jediným historickým zdrojem o jednání s Husem, 3) teolog Štěpán Páleč, bývalý Husův kolega z pražské (Karlovy) univerzity, v Kostnici pak jeden z jeho nejnebezpečnějších nepřátel. Pádně tu zastupují hlavní strany sporu."
To jsou veškeré postavy krátké komorní hry, která se spustí po přestávce. Ale ještě než pomyslně odhrneme oponu, pozdržme se u premiérového hostování Tomáše Halíka. Ten se při svých vstupech "rozjel", nebyl k zastavení, přelétával ze vzpomínek na své okouzlení Husem a na četbu a bádání kolem jeho osobnosti, s exkurzemi do církevních i obecných dějin. Mám možná jen smůlu, ale dvakrát jsem byl svědkem Halíkových pódiových výstupů – jednou při rozlučce s Václavem Havlem na půdě Národního divadla, když ten končil svou prezidentskou éru, podruhé nyní Na zábradlí - a v obou případech Halík postrádal sebereflexi co se týče délky svého vystoupení. U Husa to nabylo až takové dimenze, že následná divadelní hra byla zčásti už jen stvrzením, ilustrováním toho, co Halík (ale vlastně i Smoljak) pronesl v debatní části. Kromě toho mi přijde poněkud žinantní, když Halík na pódiu Smoljakovou hru před ním samým opakovaně vychvaluje. Dodejme, že na reprízu 8. prosince (již vyprodanou) je coby umělcův spoludebatér ohlášen historik Petr Čornej, dalším, to již lednovým diskutérem, má být břevnovský převor Prokop Siostrzonek.
S čím je kříž
Několik strohých vysokých dřevěných židlí, jeden stůl, vzadu vysoký, obdobně strohý kříž. A rovněž strohá scéna, strohé svícení, strohá herecká aranžmá: postát, posedět, promluvit, popojít, odejít. Má-li hra Hus: Alia minora Kostnického koncilu do podtitulu vetknuto označení Divadelní historická lekce, pak dění na jevišti má vskutku a úplně charakter výuky. Kromě toho obsazení zvolené Smoljakem podtrhuje toto "ilustrování", předvádění idejí, představování historických figur, nikoliv hraní ve smyslu existování a ztotožněného bytování.
Ladislav Smoljak sám sebe obsadil do role Zikmundova sekretáře Kašpara Šlika. Jeho hraní-nehraní je jakžtakž drženo nad vodou pro něho typickou dikcí, jejíž klid tady není apatií a jejíž skepse tu není cynismem, a která Šlikovi vtiskuje lidskou a politickou zkušenost a jakousi základní neradost, neagresivní mrzutost, že věci dopadají tak, jak dopadají. Smoljakovi kolegové z Divadla Járy Cimrmana Petr Reidinger a Marek Šimon odříkávají text, co jim síly jejich civilistního herectví stačí. Naproti tomu kmenoví herci Zábradlí Petr Čtvrtníček a Leoš Noha (alternující Josef Polášek nebyl při premiéře obsazen) se projevují pohybově a hlavně hlasově energičtěji a odstíněněji, ale paradoxně tím obnažují statičnost scén – ty sestávají pouze a jen z debat na téma příští osud Husa v Kostnici. Nejvýrazněji působí postava Štěpána Páleče: sošně a přísně, ale nepateticky zosobněná Jiřím Zemanem Sönmezem (jinak členem divadelní skupiny Krepsko).
Vzato čistě obsahově nebo informačně je Smoljakův text hutnou a k dnešku promlouvající disputací; to je třeba ocenit. Repliky umožňují divákovi pochopit jednotlivá stanoviska včetně kontextů, v nichž jsou ukotvena. Aktuální struna rezonuje nikoliv proto, že by se dramatik uchyloval k násilné paralelizaci mezi "tehdy a teď", nýbrž proto, že se mu podařilo nalézt a dotknout se asi téměř archetypálních rysů české povahy. Na Kostnickém koncilu se hrála velmi vysoká hra mocenská, geopolitická a civilizační, kterou zaťatí Češi neuměli číst nebo nechtěli akceptovat. Nikoliv proto, že by byli zásadovější nebo jasnozřivější, nýbrž proto, že se považovali za zvláštní případ, který svět jaksi nechtěl docenit.
Nelze si nevzpomenout na nedávné tuzemské obstrukce kolem Lisabonské smlouvy, ostatně prezident Klaus nabýval v očích některých svých horoucích obdivovatelů právě až husovské dimenze – stál přece "proti všem"! Možná, může diváka maně napadat nad Smoljakovým Husem, bylo na příští opatrnost (a nezřídka i na oportunismus) českého národa založeno právě i zkušeností, která byla učiněna v procesu s Janem Husem: kompromis byl pro Husa, potažmo pro jeho české stoupence, nemyslitelný, ale cena za nekompromisnictví jasná - život. A zkušenost s touto polaritou zasela později v mnohých úplné převrácení postojů a hodnot – lepší jakýkoliv kompromis než ztráta života.
Kde a co, o čem a jak
Smoljakova "historická lekce" se sice odehrává v divadle, ale není příliš divadelní. Stěžejním úskalím Husa je onen "cimrmanovský" přístup – aplikovaný zde ovšem na látce míněné a pojaté zcela vážně. Mezi úvodní přednáškou-debatou a následnou hrou-diskusí nevládne žádné napětí, myšlenkové či smíchové pnutí. "Přednášková" poetika není přenosná dokonce ani v rámci sólové tvorby jejího spoluzakladatele, určení a funkčnost této poetiky jsou, vidíme Na zábradlí zřetelně, přesně a úzce dané. Pedagogická názornost Smoljakova Husa tak vystřeluje i směrem sice nezamýšleným, ne však neužitečným: je novým připomenutím staré pravdy, že není podstatné pouze to, "O ČEM" se hraje, nýbrž i také "JAK" se to hraje. Kdyby tomu tak nebylo, pak by divadlo nebylo divadlem a nemělo by svoji nezastupitelnou roli v lidské kultuře.
O hřeLadislav Smoljak: Hus: Alia minora Kostnického koncilu. Divadelní historická lekce. Osoby a obsazení: Zikmund Lucemburský - Petr Čtvrtníček; Kašpar Šlik, jeho sekretář - Ladislav Smoljak; Jan z Chlumu - Leoš Noha; Petr z Mladoňovic, jeho sekretář - Josef Polášek n. Petr Reidinger; Štěpán Páleč - Jiří Zeman Sönmez; Václav z Dubé - Marek Šimon n. Petr Reidinger. Scéna a kostýmy: Katarína Hollá, režie: Ladislav Smoljak. Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 26. listopadu 2009. |
