Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Heda Gablerová není ve Švandově divadle hrdinkou našich dnů

  14:55aktualizováno  12. března 14:33
Pro režiséra Daniela Špinara byla sobota 27. února 2010 obzvlášť intenzivním dnem. Za inscenaci Vojcka, klasické předlohy Georga Büchnera (1813-1837), kterou režíroval ve Vinohradském divadle, obdržel Cenu Alfréda Radoka. A týž den měla na pražské scéně premiéru jiná Špinarova inscenace klasické divadelní literatury, Ibsenovy Hedy Gablerové.

Z generální zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadle | foto: Švandovo divadlo - Petr Neubert

Na Vojcka se do Vinohradského divadla příliš nechodí, inscenace – už takhle tam od loňské dubnové premiéry zřídka uváděná – bude letos v dubnu stažena z repertoáru, a třicetiletý Daniel Špinar na konci sezóny z Vinohrad, kam nastoupil předloni, odchází. Kritici udělující "Radoky" vyzdvihli Špinarovu snahu o posun v poetici Vinohradského divadle směrem k modernějšímu, expresivnějšímu výrazu. V tom verdiktu bylo poněkud přání otcem ceny: v kontextu Vinohrad jde v případě Vojcka o inovátorskou "divočinu", ale - odhlédnuto od poměrů na této měšťanské scéně - běží o představení poněkud ukřičené, uběhané, nicméně umělecky neurážející. Takový lepší průměr na velkém "kamenném" českém jevišti našich let; verdikt je mezi jiným výsledkem pragocentrismu české divadelní kritiky.

Barunka Schmidová - tvář z programu k Hedě Gablerové ve Švandově divadle

Barunka Schmidová - tvář z programu k Hedě Gablerové ve Švandově divadle

To Špinarova Heda Gablerová má v repertoáru Švandova divadla nejspíš větší divácký potenciál, zato umělecky jde o inscenaci nikterak přelomovou. Není to "Gablerová", která by se zapsala do dějin českého divadelnictví jako zlomová interpretace tohoto Ibsenova dramatu z roku 1890.

Klasik a čas

Základní otázka: Co s Ibsenem dnes? Hrát jej co nejvěrněji předloze, anebo "drze" modernizovat, aktualizovat? Nebo stát někde mezi tím, jen částečně pohnout tou dramatickou stavbou o ženě, která chce vše: majetek, pohodlí, velkou lásku, neustálé vzruchy a podněty, aniž sama příliš investuje, i když samozřejmě nasadí do své vášně celou bytost a nenaplnitelé angažmá zaplatí životem. Už když se podíváte na fotografie z několika zahraničních inscenací z posledních let, které naleznete v obrazové příloze k této recenzi, je patrné, že Heda Gablerová je čtena a inscenována velmi různými způsoby. Na pomyslné stupnici aktualizace Ibsenova dramatu stojí Špinarovo pojetí sotva v půli, rozhodně nejde o tak výrazné "přenesení" textu jinam než tomu je u Vojcka na Vinohradech.

Henrik Ibsen

Henrik Ibsen

Co tedy s Hedou Gablerovou? Ta hra nese rysy své doby a budeme-li vnímat Ibsenovu předlohu jako text promlouvající k dnešku, k našim problémům a pocitům, tak je třeba říct, že mnohé z ní nemůže na nás doléhat tak naléhavě a intenzivně jako tomu muselo být u publika nejen na konci 19. století, nýbrž i v první polovině století minulého.
Vztahové peklo několika postav, koncentrované do vily historika umění dr. Tesmana, vyplývá mj. z odvozenosti ženských postav od mužských figur. Je to svět zcela určovaný muži a jejich Velkým Dílem, jímž v tomto případě je Tesmanova netalentovaná, klopotná práce na profesuře, která by mu zajistila hmotný standard, a pak spisy jeho soka Eilerta Lovborga, naopak talentovaného, až geniálního floutka, jehož texty o lidské kultuře docházejí značného ohlasu. Ibsenovo titanizování Díla je hybatelem děje, důležitým "smýkatelem" postav. Jejich reakcím lze porozumět, ale právě jen rozumem: podíl hlubinného emocionálního souznění, kdy zažíváme totéž, jako děti své doby, tady už nefunguje, neboť jsme – nejen co Díla týče – postmoderně odtažití, věcnější. Tím ovšem postavy Ibsenova dramatu z našeho pohledu pobíhají po scéně nejednou "bezdůvodně", z hlediska postmoderních odtaživců se chovají trochu hystericky. Obdobně je vyvanulý motiv Lovborgova alkoholismu coby důvodu jeho vyobcování z městského společenství, v němž se drama odehrává.

Heda Gablerová v podání American Conservatory Theater ze San Franciska;  režíroval Richard E. T. White, hrálo se v únoru a v březnu 2007Heda Gablerová - z inscenace hrané v helsinském Svenska TeaternHeda Gablerová - z inscenace v norském Trondelag Teater v TrondheimuHeda Gablerová - inscenace ve vídeňském VolkstheateruHeda Gablerová - inscenace ve vídeňském Volkstheateru

Několik Hed Gablerových na zahraničních scénách

Ale navzdory nemilostivému běhu času něco naopak nahrává pro Hedu Gablerovou směrem k nám: totiž její prospěchářsko-emotivní jednání již zdaleka nepůsobí tak odpudivě a nepřijatelně jako kdysi. Nyní ovšem ženy nepoužívají a neprožívají Hedinu strategii jako krajní a přitom svého druhu logickou reakci na uspořádání mužského světa, nýbrž jako jednu z mnoha možností: společnost jim umožňuje plné uplatnění, ale stejně dobře je možné nechat se vydržovat třeba movitým podnikatelem (v českém případě asi sotva potenciálním profesorem na univerzitě…). A právě v tomto zprostředkování Hedy coby naší současnosti režisér Daniel Špinar neuspěl.

Čtené zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadle

Čtené zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadle

Čtené zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadle

Čtené zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadle

Chtělo by to více pekla

Ibsenovu předlohu inscenátoři proškrtali, "oddoslovněli" ji. A zatímco Ibsen v úvodní scénické poznámce předepisuje "prostorný, hezký a vkusně zařízený salon s tmavými tapetami", scéna ve Švandově divadle je otevřená do krajiny, všemu dominuje rozměrná, do tří stran nezvětšovaná, vše obstupující obrazová tapeta s horskými vrcholy, vodní plochou a prosluněnou scenérií. V kontrastu k tomu Heda ze sebe po celou dobu nesvlékne černé šaty s hlubokým výstřihem na zádech; asi to chce demonstrovat osudovost té ženy po ránu, přes den, večer, v noci. Nicméně otevřená krajina, vybízející k útěku, a vztahy napjaté k prasknutí spolu dohromady moc dobře neladí. To "salon s tmavými tapetami" je uvěřitelnější a pravděpodobnější peklíčko.

Z generální zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadle

Z generální zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadle

Estetika scény a kostýmů evokuje druhou polovinu minulého století, situovat se to dá zhruba od padesátých do sedmdesátých let. Volně tomu odpovídá i hudební leitmotiv použité písně Sunday Morning z roku 1967, která otevírala debutové album The Velvet Underground.

Režisér Špinar se v práci s herci očividně soustředil na Janu Strykovou v titulní roli. Vyjma přehnaného pobíhaní po jevišti a občas nadbytečného přezouvání bot (boty v inscenaci napomáhají symbolizovat marnivost a vratkost života) herečku vedl k dobrému, odstíněnému výkonu člověka, který žije s vědomím, že nemůže být šťastný, že s každým dalším rozhodnutím se věci pouze zamotávají a on se dál a dále propadá. Ovšem jediným herecky rovnocenným partnerem Strykové je hostující Martin Pechlát, člen Divadla Komedie (z onoho radovského večera, na němž uspěl Špinar se svým Vojckem, si Pechlát odnesl cenu za herecký výkon v inscenaci Goebbels / Baararová). Okamžitě jsme konfrontováni s inteligentním uchopením postavy, s výkonem, který jde "zevnitř", bez okázalých a polopatických gest. A pak je tu ještě jednostrunná, ale funkční zdrženlivost Luboše P. Veselého v roli pozorovatele, komentátora i manipulátora JUDr. Bracka.

Heda Gablerová v pražském Švandově divadle - Luboš P. Veselý, Jana Stryková

Heda Gablerová v pražském Švandově divadle - Luboš P. Veselý, Jana Stryková

Vše ostatní je herecky víceméně malér: Hedin manžel dr. Tesman v podání Davida Punchočáře je zcela nezajímavý hopsálek, hraný se šprťáctvím; takhle pojatou figurou to režisér Špinar Hedě ulehčil a vyvolal dost velké pochopení pro její odběhy k Lovborgovi, i když samozřejmě Gablerová nese rozhodnutí za to, koho si vzala za manžela. Apolena Veldová se typově a věkově vůbec nehodí na to, aby byla tetou dr. Tesmana, starou pannou Julianou Tesmanovou; nutným důsledkem je nucená seschlost a křečovitá starostlivost figury. V roli služebné Berty je Kristýna Frejová degradována na šmajdající přikrčenou nicku, jak z ochotnické přehlídky. Pro druhou ženu uhranutou Lovborgem, Paní Teu Elvstedovu, si z ansámblu Švandovo divadla Špinar vybral Evu Leimbergerovou. Neměl ji tolikrát nutit do trpitelského pláče a zmučených grimas, protože v konfrontaci se zcivilněnými Strykovou a Pechlátem to působí jako z jiné inscenace, postava se stává otravnou.

Z generální zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadleZ generální zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadleZ generální zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadleZ generální zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadleZ generální zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadle

Z generální zkoušky Hedy Gablerové ve Švandově divadle

Třicátníci se nevyloupli

"Ne všechny Ibsenovy hry je možné inscenovat v současném dobovém kontextu. Heda k nim však určitě patří. Je to především pekelná ‚vztahovka‘ uvnitř jedné podivné vily. A navíc se dotýká takové té krize dnešních třicátníků, kdy už člověk musí být skutečně dospělý, musí potlačit své já, aby se "správně" zapojil do systému?" řekl v rozhovoru pro MF DNES Daniel Špinar před premiérou.

Heda Gablerová v pražském Švandově divadle - Eva Leimbergerová, Martin Pechlát j.h.

Heda Gablerová v pražském Švandově divadle - Eva Leimbergerová, Martin Pechlát j.h.

Ano, v současném kontextu je možné Hedu Gablerovou inscenovat, v tom existuje jednoznačná shoda. Ale aby ze Špinarovy inscenace jako z vývojky lezl obrázek dnešních třicátníků, to věru ne, to se na jevišti Švandovo divadla zkrátka neodehrává. Tvárnost hereckého "materiálu" Švandovo divadla je jedním limitem, který to neumožňuje. A dalším je scénické pojetí, které sice neprodlévá v ibsenovských vytapetovaných salónech, ale časově se posouvá někam nanejvýš ke generaci otců a matek dnešních třicátníků.

Coby ucházející seznámení se s klasickým divadelním textem švandovská Heda Gablerová obstojí; jako inscenace, která je zatraceně aktuálně "o nás", nikoliv.

O hře

Henrik Ibsen: Heda Gablerová


Překlad: František Fröhlich, režie: Daniel Špinar j.h., dramaturgie: Martina Kinská, hudba: Jiří Hájek j.h., scéna: Iva Němcová j.h., kostýmy: Linda Boráros j.h., produkce: Salome Geregayová, Kateřina Kališová, inspice a nápověda Petra Štanclová.

Osoby a obsazení
Dr. JORGEN TESMAN, historik umění - David PUNČOCHÁŘ
HEDA TESMANOVÁ, jeho žena - Jana STRYKOVÁ
SLEČNA JULIANA TESMANOVÁ, jeho teta - Apolena VELDOVÁ
PANÍ ELVSTEDOVÁ - Eva LEIMBERGEROVÁ
JUDr. BRACK - Luboš P. VESELÝ
EILERT LOVBORG - Martin PECHLÁT j.h.
BERTA, služebná u Tesmanů - Kristýna FREJOVÁ

Švandovo divadlo, Praha, premiéra 27. února 2010.

Autor: Kavárna


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.