Dva příběhy hazardování se životem a se zdravím mají jedno společné: léčení zaplatí solidární pojištění - tedy pokud všichni ošetřující zdravotníci nezatrhnou ve všech hlášeních zvláštní kolonku, aby pojišťovny mohly vymáhat od pacientů náhradu.
Odborníci z pojišťoven však tvrdí, že se "zaškrtávání" mezi lékaři moc nenosí. Ocitne se mutěnický litr vodky a jeho následky na solidárním zdravotním účtu? A kolik stojí ročně vědomé riskování životů? Solidarita ve zdravotnictví je v civilizované zemi nezpochybnitelná.
I když je vynucená. Tím spíš musí mít v sobě kus postřehnutelné spravedlnosti. Zdravotní měšec není bezedný a chybějí v něm miliardy. Má se při nedostatku peněz platit i léčení riskujících sportovců, kuřáků, tlouštíků... pokud třeba diabetik musí ze svého utratit ročně tisíce?!
A nejde jen o peníze a argument, že proléčené miliony by se mohly dát na péči o lidi, jimž nemoc nadělila příroda. Nucená solidarita s hříšníky vzbuzuje i etické pochybnosti.
Na "jednorázové" hazardéry, na soutěžící pijáky či skokany z mostů páky máme (ono zaškrtávání kolonky v hlášení lékařů), jen chtít (ale co si kdo vezme na doživotním invalidovi?).
Na pozvolné ničení zdraví kouřením, drogami, přejídáním... nemáme nic. Individuální odpovědnost člověka za vlastní zdraví chybí. Ti, kdo si zdraví ničí, i ti, kdo si je chrání, platí bez rozdílu. První se nemusí povinně připojistit, druzí nezískávají žádný bonus. Je to nespravedlivé, nemotivující a drahé.
