"Já s nimi mám ty nejlepší zkušenosti," řekl tehdy.
"To už je taková mladší generace, která není opotřebovaná jako my starší, kteří to od toho listopadu tak nějak složitě táhneme."
Po sedmi letech se etapa, kterou si exprezident představoval jako "sametovou výměnu generací", právě teď uzavírá.
Ale poněkud jinak, než si Václav Havel představoval: téměř všichni jeho favorité totiž zažili či zažívají hluboký pád a jejich politické kariéry časem nabraly sestupný směr.
Politický "polibek smrti"
Někteří z nich ovšem už na jaře 1998, kdy Havel svá slova pronášel, tušili, že se podpora prezidenta může rovnat "polibku smrti".
"Samozřejmě mě potěšilo, že mě pan prezident považuje za perspektivního politika, ale nebyl jsem rád, že mě jmenoval ve zmíněné sestavě," reagoval Stanislav Gross v rozhovoru pro Respekt už v červnu 1998. "Také jsem mu řekl, že mi tím výrazně snížil akcie v sociální demokracii."
Gross byl však jediný, kdo na nálepku "Havlova politického dítěte" nedoplatil hned vzápětí. Havlova slova totiž tehdy nebyla jen vyjádřením osobních sympatií několika mladším politikům.
Exprezident totiž dával zřetelně najevo, jakou vládu by rád viděl po volbách 1998 – jejím předobrazem měl být poloúřednický kabinet Josefa Tošovského, který tehdy zemi vedl k předčasným volbám.
Ministry této vlády byli totiž až na Grosse všichni jmenovaní politici: Lobkowicz řídil obranu, Svoboda vnitro, Bursík životní prostředí a Mlynář byl ministrem bez portfeje.
Jenže strmě nastartované kariéry vzápětí nabraly opačný směr: opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD naopak upevnila pozici politiků, které měli Havlovi favorité vystřídat: Miloše Zemana a Václava Klause.
Snaživý politik Gross
"Snad až na Grosse jsme měli jeden společný problém: neochotu vzít na vědomí, že je potřeba si všechno strašně odpracovat na stranické úrovni, což je veliká nuda," říká Martin Bursík (46).
Sám to poznal, když nakrátko vstoupil do lidové strany: po neshodách se spolustraníky ji však rychle opustil a dnes se pokouší o comeback ve Straně zelených.
Opoziční smlouvu nepřežila ani kariéra Michala Lobkowicze. Po volbách 2002 opustil Sněmovnu, kde v letech 1998–2002 sloužil jako poslanec Unie svobody.
Vladimír Mlynář a Cyril Svoboda měli přece jen větší, vůdcovské ambice. Když však Mlynář na jaře 2001 prohrál už druhý souboj o čelo Unie svobody, ze stranické politiky se téměř stáhl a zaměřil se jen na jedno téma: informační technologie. Politickou kariéru de facto uzavřel svou demisí minulý pátek.
Cyril Svoboda byl dlouho úspěšnější. Na jaře 2001 se stal předsedou KDU, ale na podzim 2003 musel post přepustit Miroslavu Kalouskovi a teď jen velmi nerad opouští i funkci ministra zahraničí.
Mezitím se však Havlova vize aspoň zčásti naplnila – ve Špidlově vládě se Svoboda, Mlynář i Gross opravdu sešli. A loni v červnu Stanislav Gross usedl na samém vrcholu – po pádu Špidly se stal premiérem.
I tahle etapa ale teď zřejmě končí. "Ukázalo se, že alternativa, kterou tehdy Václav Havel hledal, fakticky neexistovala a že ti lidé do politiky jen zapadli a byli jí spotřebováni stereotypem a v některých případech i nedostatkem zkušeností, ješitností a zpychlostí mocí," říká sociolog Jan Hartl.
 Ministr Mlynář v tričku reklamní kampaně proti rasismu. (15. září 2004) |
