Zanedlouho byl opět uvězněn. Parafráze slavného výroku filozofa Jana Patočky vypovídá o tom, že i zdánlivě prohraný zápas s komunistickým režimem měl svou cenu. Nebyla jí ryba, ale pravda.
Havlovy činy ve všech jeho obdobích, disidentském, prezidentském i dnešním, o něm svědčí jako o člověku vnitřně soudržném. Přesahuje každodenní naléhavost nejen svou uměleckou invencí, nýbrž i zdánlivou nejistotou, s níž vytváří pevný řád. Hledá pravdu, tedy jak jsou věci správně.
Má rád srovnané tužky na stole. Velikou hodnotu připisuje individualitě člověka a jeho svobodě. Za spravedlivé považuje to, co do ní nezasahuje. Přemýšlí o meznících, kdy se věci zdají jiné, než ve skutečnosti jsou. Jaké však ve skutečnosti jsou?
Havel neuvažuje v pouhých abstrakcích, v každé lidské bytosti vidí možnost, jak přinést něco dobrého. Znepokojuje jej současný nevyvážený stav světa, za který všichni neseme svůj díl osobní odpovědnosti.Všechna tři období Havlova života spojují jeho pochybnosti, zda obstojí.
Bezesporu byl vůdčí osobností disidentského hnutí, ač se tomu bránil; prezidentem být nechtěl a byl jím dvanáct let, poté toužil odejít do ústraní a psát - a přitom stále veřejně působí.
Co ho k tomu žene? Snad neustálé pokoušení v extrémních podmínkách lépe poznat své možnosti, snad touha být při tom, snad téměř drogová vášeň nezdolné pýchy nad vykonaným a stále neukončeným dílem. Nebo je to podvědomý zápas o interpretaci polistopadového období a měření síly se svými dlouholetými protivníky? Kdoví.
Navzdory všeobecné úctě, kterou zažívá v zahraničí, mu doma ledacos vytýkají. Rozhovory s komunisty u kulatých stolů o předání moci, které pak údajně znemožnily s nimi zúčtovat, jmenování bývalého komunisty prvním federálním premiérem, svévolný výklad ústavních postupů při krizi ve druhé polovině devadesátých let.
Faktem zůstává, že do voleb v roce 1992 jsme fungovali spíše jako prezidentská republika, v níž Havlova autorita působila až magicky. Na Hradě se rozhodovalo téměř o všem.
Se vznikem politických stran tento stav skončil a prezident v jakési sebeobraně před agresivní silou politických stran, jež ovládly zákonodárnou a výkonnou moc a nic kromě sebe již neuznávaly, začal opět jako v dobách komunismu hovořit o nepolitické politice. Tehdejší společný postup před volbami původně proti sobě stojících stran k tomu dával příležitost.
Události obnažily křehký led naší polistopadové demokracie. Václav Havel jako prezident návrhem k Ústavnímu soudu zabránil deformacím volebního systému, který měl silné učinit ještě silnějšími a slabé ještě slabšími. Důsledky tohoto dilematu dělí naši politiku dodnes.
Můžeme vypočítávat, kdo více přispěl k pádu komunismu v naší zemi: rozpad sovětského impéria, naprostá neschopnost režimu, pasivní mlčící většina, či aktivní role disidentů. Možná všechno dohromady.
Už jde spíše o akademickou otázku vhodnou tak pro historiky, která však nezastře, že to byl právě dnešní jubilant, který vždy, když o něco šlo, dokázal srozumitelně a otevřeně pojmenovat podstatu problému.
Odhaloval lži komunistického režimu a pak se za to nechal i zavřít. Za své postoje osobně ručil, a tak se oprávněně stal symbolem svobody a demokracie. Lidé mu věřili a věří, protože je člověkem s minulostí.
Všechno nejlepší, Václave.
