Píše se 22. srpen 1979. Václav Havel, známý dramatik a disident, tu dobu tráví čas za mřížemi. Během čtyř let na přelomu 70. a 80. let vystřídá tři české věznice, v Heřmanicích, Pankrác a Bory.
Ten srpnový den, přesně ve 14.30 hodin, nachytá Havla bachař Petr Schoř, jak se z okna cely snaží domluvit se spoluvězni kráčícími pod oknem. A zapisuje to do hlášení.
„Přistihl jsem obviněného, jak hrubým způsobem porušuje vězeňský řád tím, že se pokoušel navázat nedovolený styk s ostatními obviněnými, kteří byli na vycházce, a to křičením z okna cely. Navrhuji jmenovaného ke kázeňskému řízení,“ zapíše strážný Schoř. Ačkoliv se Havel brání, je potrestán důtkou.
Soubor běžných vězeňských záznamů dokresluje část Havlova života jako vězně. Dokumenty seskládal historik Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Hron v publikaci Perzekuce Václava Havla. „Sborník mapuje příkoří, s nimiž se musel Václav Havel v období normalizace vypořádat. Snaží se zachytit všemožnou perzekuci, jíž se na něm dopouštělo státní zřízení,“ říká Hron.
Jistě, v měřítku bohatého a z mnoha úhlů již probádaného Havlova života jsou hlášení bachařů z let 1979 až 1983 drobností. I ty však vytvářejí obraz všedních vězeňských dnů nevšedního člověka.
Z hlášení lze vyčíst, že v očích věznitelů byl Havel slušný a poměrně introvertní člověk. Na druhou stranu průměrný pracant. Trestán byl zejména za snahu o kontakt se spoluvězni či světem vně kriminálu. Havlovy dny ve vězení jsou plné drobné šikany ze strany bachařů.
Řadu zdravotních potíží měl Havel právě kvůli opakovanému pobytu ve vězení. V rakouském Innsbruku, kde se pak léčil, na jeho počest nedávno odlili zvon nesoucí jeho jméno.
17. srpna 2016 |
