Dámy a pánové,
vážení přítomní,
především vás všechny vítám v Praze, děkuji vám, že jste přijeli, a děkuji Host Comittee a berlínskému Aspen Institute, že tuto konferenci zorganizovali.
Dovolíte-li, uvedu vaši rozpravu pěti poznámkami souvisejícími - ať už přímo či nepřímo - s agendou letošního pražského vrcholného setkání NATO.
První poznámka: třináct let po pádu železné opony a v době hrůzných teroristických útoků na civilní obyvatelstvo musí být už každému jasné, že hlavním protivníkem či nepřítelem hodnot, které brání Aliance, není dnes žádná tak či onak lokalizovatelná státní moc či velmoc, ale zlo velmi rozptýlené a velmi nebezpečné, protože těžko postižitelné, ba vůbec pro nás těžko srozumitelné, a že je proto třeba, aby se Aliance - má-li i dnes plnit své původní poslání - daleko zřetelněji a rychleji transformovala. To znamená proměnila sebe samu v nástroj schopný účinně čelit naprosto novému souboru hrozeb. Nemůže to být tedy už jen velký, leč trochu prázdný systém, který má mnoho velitelů bez vojska a mnoho výborů a komisí bez velkého vlivu a který jsou členské státy pouze připraveny - v případě nutnosti - naplnit vyčleněnými částmi svých armád. Má-li mít Aliance dnes smysl, pak musí být především organizací vybavenou velkým množstvím dobře a rychle zpracovávaných informací, organizací schopnou bleskově se rozhodovat a ihned nasazovat kdekoli je zapotřebí buď své stálé, vždy připravené a skvěle vycvičené jednotky rychlého nasazení, anebo specializované síly různých armád schopné čelit takovým moderním nebezpečím, jakými jsou terorismus, jaderné, chemické či bakteriologické zbraně. I když se to nemusí leckomus líbit, přinejmenším část těchto jednotek by neměla mít jen vojenský, ale do značné míry i policejní charakter.
Co brání takovéto transformaci či co ji zdržuje? Podle mne nic jiného než setrvačnost, byrokratismus, po léta letoucí budované návyky, které vyvolávají u svých nositelů děs z čehokoli nového. S touto setrvačností je třeba se utkat dřív, než bude pozdě.
Myslím, že dokumenty, které se chystají pro pražský summit Aliance, navazují na dříve přijaté strategické záměry a míří směrem, o němž tu mluvím, respektive znamenají v tomto směru další významný krok. Tyto dokumenty asi nebudou příliš zábavným čtivem a málokteré noviny je asi jako celek otisknou. Ale o to vážněji by měly být všemi, kteří na to mají vliv, proměňovány ve skutečnost.
Druhá poznámka: pražský summit Alianci významně rozšíří, bude to největší rozšíření, jaké dosud zažila, rozšíření vpravdě explozivní. Pochopitelně jí přinese nejednu vážnou komplikaci. Ale tyto komplikace budou podle mého názoru tisícinásobně převáženy zásadním a dlouhodobým významem tohoto rozšíření. Teprve jím dá totiž Aliance skutečně najevo, že vzala konec rozdělené Evropy vskutku vážně. Jestli poslední rozšíření o Polsko, Českou republiku a Maďarsko mohl leckdo ještě vnímat jako jakési pokusné gesto, opatrný náznak, že se něco změnilo, jako pouhý ústupek před důsledky těchto změn, či dokonce jen jako altruistický akt, pak dnešní rozšíření nemůže takto chápat už vůbec nikdo. Naopak: je jasným znamením, že Aliance není jen nějakým klubem veteránů studené války, lehce se děsících záhadného dění v postkomunistických zemích, ale že chce být skutečně organizací obepínající celý euroamerický kulturní prostor bez ohledu na to, kdo si na jeho jednotlivé části kdy činil nějaký nárok. Rozdělovaly-li si různé mocnosti v posledních stoletích malé či menší evropské země mezi sebe, aniž by se jich tázaly na jejich názor, ať už se to dělo přímo, například v podobě paktu Ribbentrop-Molotov, anebo nepřímo v podobě dohod jako byly ty z Jalty, pak současné rozšíření Aliance jednoznačně říká, že éra všech těchto dělení definitivně skončila. Evropa už není, nebude a nesmí být rozdělena přes hlavy svých obyvatel a proti jejich vůli do jakýchkoli zájmových sfér či sfér vlivu.
Od druhé světové války nás dělí sedmapadesát let a dodnes nebyla, jak známo, žádná mírová konference, která by vše, co s touto válkou souvisí, jednoznačně uzavřela. Kdoví, zda teď - po takto zřetelném projevu obecné vůle respektovat vůli všech evropských národů - nedozrál čas k takové konferenci, respektive k něčemu, co by ji v určitém smyslu nahradilo? Nevím, možná nikoliv, možná žádná taková konference z různých důvodů už nikdy být nemůže, možná už ani není zapotřebí. Zmínil jsem se o tomto dávno zapomenutém tématu jen a jen proto, abych podtrhl význam, který současnému rozšíření Aliance přisuzuji.
Mluvíme-li ovšem o rozšiřování naší obranné organizace, pak nesmíme schovávat hlavu do písku před otázkou, kdy a kde by mělo takové rozšiřování skončit, jaké má mít meze, zda se může organizace tohoto typu rozšiřovat donekonečna.
Jsem přesvědčen, že i rozšiřování NATO má své logické hranice a že jejich překročení by znamenalo vzít celé instituci smysl. NATO je totiž, jak já aspoň tomu rozumím, organizací mimo jiné i v určitém smyslu regionální: zahrnuje velmi specifický civilizační prostor, nazývaný euroatlantickým či euroamerickým anebo prostě slovem Západ. Země tohoto prostoru mají samozřejmě příbuznou historii, tradice, pojetí hodnot, kulturu, politický systém, představu o postavení člověka ve vesmíru. Tento prostor je ale zároveň dost zřetelně ohraničen i geograficky. Proto například nikoho nenapadne nabízet členství v NATO Novému Zélandu, který je zajisté civilizačně blíž Velké Británii než třeba Albánie, zatímco Albánii nepochybně členství dříve či později nabídnuto bude. Rusko zaujímá naopak velký kus Evropy, ale je tak prokazatelně naprosto svébytnou euroasijsou mocností, že jeho členství v Alianci by rovněž nedávalo žádný smysl; jediné, k čemu by mohlo vést, by bylo hluboké vzájemné oslabení těchto dvou těles a znicotnění jejich partnerského vztahu.
Už vícekrát jsem řekl, a rád teď znovu opakuji, že prvním předpokladem dobré spolupráce dvou států či regionálních organizací je jejich jasné povědomí o tom, kde každá z nich začíná a kde končí, kde leží jejich hranice, zvláště ty společné. Tam, kde jsou takové hranice rozostřeny, situace obvykle vyúsťuje v konflikt či přímo ve válku.
Kde tedy začíná a končí kulturní okruh, který Aliance obepíná či měla by obepínat či je logické, aby obepínala?
Na západě je to zřejmě hranice mezi Spojenými státy a Mexikem.
S východní hranicí si už tak zcela jist nejsem, hodně záleží samozřejmě na sebepochopení jednotlivých národů, nikoli tedy jen na strategickém uvažování organizace, o niž jde, a rozhodně by o tomto tématu měla být otevřena věcná diskuse. Mně osobně se v tuto chvíli zdá být jisté pouze to, že kromě států, které budou přizvány do Aliance zítra, by dříve či později mělo být členství v NATO nabídnuto - a že by to dokonce už teď mělo být jasně řečeno - dalším balkánským zemím, to znamená Chorvatsku, Albánii, Makedonii, Srbsku, Černé Hoře a Bosně a Hercegovině.
A mezi západem a východem? Myslím si, že Aliance by měla deklarovat svou permanentní otevřenost všem dosud neutrálním evropským demokraciím od Finska přes Švýcarsko až po Irsko. Mnohé z těchto zemí velmi lpí na historické tradici své neutrality a všichni to samozřejmě ctíme. Přesto si podle mého názoru všechny tyto země začnou dříve či později klást otázku, jaký má neutralita v dnešním světě vlastně obsah či smysl, co znamená, co umožňuje a co naopak znemožňuje. Lze zajisté pochopit, že existují-li dva velké mocenské bloky, má pro mnoho zemí z různých důvodů velký význam, zachovávají-li si neutralitu, byť by si o kterémkoli z těch bloků myslely cokoliv. Ale neexistují-li už takovéto bloky a je-li společným nepřítelem všech lidí organizovaný zločin, teror či rozmach zbraní hromadného ničení, co si o neutralitě myslet? Což lze být například k atentátníkům vraždícím ve velkém rozsahu civilní obyvatele neutrální?
Třetí poznámka: NATO je originálním spojením dvou velmi příbuzných, jakkoli si zároveň geograficky i mentálně v mnohém dost vzdálených částí světa: Severní Ameriky a Evropy. Leccos nasvědčuje tomu, že dnešní doba, kdy se toho tolik mění, tolik rodí a tolik zkoumá, se stává i dobou značné zkoušky vztahu mezi Amerikou a Evropou, a že budoucí osud NATO záleží do značné míry na tom, jak kdo v této zkoušce obstojí.
Já osobně se domnívám, že i když se obě části našeho spojeneckého svazku mohou v budoucnu víc než dosud o různé úkoly dělit, vždycky se budou navzájem potřebovat, ba v budoucnu možná ještě víc než dnes, a že by tudíž bylo nedozírnou historickou chybou či téměř katastrofou, kdyby se měly dnes začít významněji sobě politicky vzdalovat.
Co je třeba za této situace dělat?
Myslím, že prvním předpokladem čehokoli dalšího je snaha lépe si vzájemně rozumět, lépe se chápat, lépe se vciťovat vzájemně do svého postavení i do svých dilemat.
Evropa by si asi měla víc připomínat, že dvě dosud největší války v dějinách světa vznikly na její půdě z konfliktů mezi jejími zeměmi a že v obou případech to byly Spojené státy, které - aniž vznik těchto konfliktů jakkoli zavinily - nakonec rozhodující měrou pomohly zvítězit v nich silám svobody a spravedlnosti. Ale nejen to: kdoví, zda by bez ohromného mocenského potenciálu Spojených států v zádech, mimo jiné i v rámci NATO, obstála západní Evropa ve studené válce a nepodlehla stalinské či sovětské či komunistické expanzi. A byly to posléze opět Spojené státy, kdo byl motorem - byť asi pozdního a nedokonalého - řešení některých evropských konfliktů, jež vznikly po pádu železné opony. Byla by je schopna řešit Evropa sama? Nejsem si tím jist. Po všem, co jsme zažili ve dvacátém století, a s ohledem na vše, co se děje dnes a do čehož jsou nevyhnutelně v nějaké podobě či míře vtaženy i Spojené státy, by si měli Evropané lépe uvědomovat prameny a charakter americké odpovědnosti a mít - je-li to nutné - i určité porozumění pro občasnou necitlivost, neohrabanost či povýšenost, jež tuto odpovědnost mohou také provázet. Ba šel bych ještě dál a vyznal se z pocitu, že každý z Evropanů, který se zlobí na Spojené státy za způsob podmaňování ekonomiky světa jejich globálními korporacemi, by si měl uvědomit, že celou kulturu zisku a ekonomické expanze vytvořila původně Evropa a dala jí Americe do vínku. Není moc moudré zlobit se na své vlastní zrcadlo. Ostatně nejde tu náhodou o nepřípustnou etnizaci problému? Vždyť ty velké korporace se nenazývají náhodou "nadnárodní"!
Amerika by si měla na druhé straně uvědomit nejen to, že za svou velikost a sílu vděčí do značné míry svým evropským civilizačním kořenům, ale především to, že Evropu bude ještě možná velmi potřebovat. Není přece tak těžké si představit, že za deset či dvacet let vyrostou na různých kontinentech naší planety další přinejmenším stejně rozvinuté mocnosti jako dnešní USA a že těsné civilizační, kulturní, politické a bezpečností propojení s půl miliardou Evropanů se může Spojeným státům jednou velmi hodit, byť jen kvůli principu udržení rovnováhy. Možná to složité dohadování s pytlem blech, kterým se asi Evropa Američanům občas jeví, má přeci jen smysl a stojí za to je vždy znovu podstupovat. Vždyť kde jinde může v budoucnu nalézat Amerika duchovně si bližšího spojence či partnera než na evropské půdě?
Čtvrtá poznámka: před půl rokem jsme na setkání NATO s Ruskem v Itálii stvrdili platnost nové a pevnější institucionální vazby mezi těmito dvěma významnými entitami. Očekávám s napětím zprávy o tom, jak se toto nové partnerství osvědčuje, jaké výsledky přináší, jak pomáhá spolupráci v boji s terorismem a jinými soudobými nebezpečími ohrožujícími obě spolupracující entity.
Nicméně rád bych znovu připomněl to, nač jsem upozorňoval už v Římě: tato pevná vazba mezi NATO a Ruskem by rozhodně neměla vyvolávat dojem, že se bohatší severní polokoule jakýmsi zvláštním způsobem spolčuje na úkor chudšího Jihu či vůbec jiných kontinentů. Vstupujeme do éry multipolárního světa, jehož politický a bezpečnostní pořádek by měl vyrůstat z principu rovnosti různých civilizačních či kulturních okruhů, různých náboženských světů, různých regionálních organizací, různých kontinentů. Vedle budování dobrých vztahů s Ruskem je proto podle mého mínění už teď - tedy dřív, než bude pozdě - třeba hledat a definovat vztahy mezi NATO a jinými významnými útvary dnešního světa, ať už státy či jejich regionálními svazky.
Často sám zdůrazňuji, že NATO znamená spojenectví na obranu určitých hodnot. Myslí se jimi obvykle demokratický politický řád, lidská práva, právní stát, tržní ekonomika, svoboda projevu a podobně. Ano, zajisté tomu tak je. Přesto bych ale doporučoval volit občas jemnější výrazivo a spíš než o hodnotách hovořit o určitém - v našem případě západním - pojetí hodnot všelidských. Říkáme-li totiž jen stroze, že zastupujeme a bráníme určité hodnoty, může to vyvolávat - byť zajisté nezamýšlený - dojem, jako by jiní podle nás vyznávali a bránili jen jakési pahodnoty. Nemyslím si, že má lidstvo dobré zkušenosti s tím, když jedni o sobě tvrdí, že jen oni jsou strážci pravdy a vyznavači správných božstev, a že tudíž jsou čímsi víc než ostatní, kteří jsou prostě jen barbary, pohany, pomýlenci či divochy. Myslím si naopak, že jménem té správné pravdy v boji s divochy se děly mnohdy ty vůbec nejdivočejší věci.
Toto porozumění jiným lidem, jiným kulturám, jiným tradicím a snaha nepovyšovat se nad ně, ale naopak budovat s nimi sítě rovnoprávných vztahů neznamená samozřejmě cokoliv slevovat z vlastních měřítek či standardů a jakkoli v zájmu dobré nálady zatajovat své přesvědčení. Právě naopak: autentické přátelské vztahy nemohou být založeny na lži, ale mohou vyrůstat jen z životodárné půdy vzájemné otevřenosti.
Dva malé příklady: těžko si umím představit, jak by někdo mohl společně s Rusy čelit světovému terorismu, aniž by jim dal najevo, co si myslí o jejich válce proti čečenskému národu, anebo jak by mohl společně s Čínskou lidovou republikou bojovat za právo národů na svébytnost, aniž by se zmínil o její politice v Tibetu.
Dámy a pánové,
vážení přítomní,
dovolte mi mou pátou a poslední poznámku.
Hodně se dnes mluví o tom, zda lze či nelze nějakému obecnému ohrožení vzdorovat už v jeho samotných počátcích, preventivně, dřív, než se promění v obecnou pohromu, byť by se to dělo za cenu porušení státní suverenity, anebo zda to prostě z principu nelze. Z hlediska NATO znamená tato debata v podstatě debatu o tom, zda je možný zásah i mimo rámec článku 5 Washingtonské smlouvy.
Je to velmi zapeklitá otázka a pravděpodobně je třeba si ji klást pokaždé znovu a pokaždé znovu hledat na ni odpověď, protože obecná a na všechny myslitelné případy aplikovatelná odpověď nejen neexistuje, ale kdyby ji někdo nabízel, ocital by se už tím na velmi šikmé ploše.
Já osobně se obvykle spíš kloním k tomu, že zlu se má čelit spíš v jeho zárodcích než až poté, kdy se rozroste, jakož i k tomu, že lidský život, lidská svoboda a lidská důstojnost jsou vyššími hodnotami než státní suverenita. Snad právě tato má náchylnost mi dává právo otevřít tuto otázku jakožto otázku vskutku velmi vážnou a složitou.
Naše země učinila za mého života dvě zkušenosti, obě s nedozírnými, hlubokými a dlouhodobými důsledky: první z nich byla mnichovská kapitulace, kdy dvě hlavní evropské demokracie ustoupily v údajném zájmu míru Hitlerovu tlaku a dovolily mu zmrzačit tehdejší Československo. Žádný mír tím samozřejmě nezachránily. Naopak: právě jejich mnichovské počínání pochopil Hitler jako poslední znamení, že může rozpoutat krvavou evropskou a posléze světovou válku. Myslím, že nejen já, ale většina mých spoluobčanů chápe mnichovskou zkušenost jako argument ve prospěch ideje, že zlu je třeba se vzepřít na samém jeho počátku.
Ale máme i jinou zkušenost: okupaci státy Varšavské smlouvy v roce 1968. Tehdy celý národ opakoval slovo "suverenita" a proklínal oficiální sovětské tvrzení, že šlo o "bratrskou pomoc" činěnou ve jménu hodnoty ještě vyšší, než je státní suverenita, totiž ve jménu socialismu, který byl prý u nás ohrožen a jehož ohrožením byla údajně ohrožena sama naděje člověka na lepší život. Téměř každý u nás tehdy věděl, že jde jen a jen o sovětskou mocenskou nadvládu a ekonomickou exploataci, nicméně milióny lidí v Sovětském svazu pravděpodobně věřily, že se tu potlačuje státní suverenita ve jménu hodnoty vyšší, hodnoty lidské.
Tato druhá zkušenost mne nutí k velké opatrnosti. A zdá se mi, že vždy znovu, chceme-li zasáhnout ve jménu ochrany lidského života proti nějakému státu, musíme si položit - byť třeba jen na okamžik a jen ve skrytu duše - otázku, zda nejde náhodou o nějakou verzi "bratrské pomoci".
Viděl jsem před třemi lety v Kosovu, jak se vrací stovky tisíc obyčejných venkovanů zpět do svých domovů, z nichž byli vyhnáni. Nevím o jiném případu v moderní historii, kdy se už půl roku po svém vyhnání vrací téměř milión lidí zpět. Ti venkované mi tehdy - jako velmi čerstvému představiteli členské země NATO - se slzami v očích děkovali za zásah proti Miloševičovu zločinnému režimu. Znovu jsem si uvědomoval, že velmi vážné a odpovědné debaty uvnitř Aliance o tom, zda zasáhnout, či nikoliv, vyústily tehdy do správného rozhodnutí.
Ale tak tomu nemusí být vždy a automaticky. Proto je vždy znovu třeba na lékárnických vážkách zvažovat, zda jde opravdu o pomoc lidem proti zločinnému režimu a ochranu lidstva proti jeho zbraním, anebo zda náhodou nejde o nějakou - pochopitelně sofistikovanější, než byla v roce 1968 ta sovětská - verzi "bratrské pomoci".
Z odpovědnosti za svá rozhodnutí se nevylžeme nikdy, vždy ji poneseme - ať jsme se rozhodli dobře či špatně - před svými spoluobčany i před historií. Co ale dělat můžeme a co bychom dělat měli, je podstupovat před tím, než se rozhodneme, vždy znovu velmi vážnou debatu o všech alternativách, jež mohou nastat, jakož i o jejich různých myslitelných důsledcích, a vždy znovu při této debatě nejpozorněji naslouchat právě těm, kteří mají názory nejméně blízké těm našim.
Vážení přátelé,
děkuji vám za pozornost a přeji vašim jednáním úspěch!
