Kritici NATO říkají, že vstupem do aliance jsme získali mnoho nových nepřátel. Ti, kteří jsou nepřáteli Ameriky, jsou najednou i našimi nepřáteli. Máme to zapotřebí?
Zda budeme, či nebudeme mít nepřátele, záleží na nás a na našem chování. Ale že by byl zbytek světa nepřátelský k Americe, to bych se neodvážil tvrdit. Je možné, že Amerika prosazuje někdy své cíle povýšeneckým způsobem, ale to neznamená hned nepřátelství k jinému.
V roce 1999, kdy Česko vstoupilo do aliance, nebylo ohrožení demokratického světa terorismem zdaleka tak velké. Nevstoupili jsme tedy někam, kde nám paradoxně hrozí více nebezpečí než bezpečí?
Právě naopak. Budeme-li chtít, tak novým hrozbám můžeme lépe čelit společně. Od 11. září jsme byli svědky mnoha teroristických útoků, na Bali i jinde. A možnosti teroristů nejsou zdaleka vyčerpány. Této hrozbě nemůžeme čelit sami. Situace je pro nás výhodnější, než když jsme nebyli v alianci. S jistotami jsme ale přebrali i jistá rizika. Teroristé mohou zaútočit v New Yorku, Karáčí, ale i v Praze. My nejsme mezi Krkonošemi a Šumavou izolováni, a proto musíme nést spoluzodpovědnost. Tak je to v dnešním propojeném světě.
NATO prošlo v posledních letech bouřlivým vývojem. Máte pocit, že Česko je právě v tom NATO, v jakém chtělo být? Vždyť aliance dnes nezajišťuje mír jenom v Evropě, ale orientuje se především na boj proti terorismu po celém světě.
Všechny chystané změny směřují v alianci k obraně proti různým ohrožením, tím se dnešní NATO liší od dob dřívějších. Nejde o normální pakt armád proti jiné armádě, která by je chtěla přepadnout. Je zde velké spektrum ohrožení, která jsou daleko pravděpodobnější, daleko nebezpečnější a tíž popsatelná, než předtím. Právě tomu se aliance musí přizpůsobit. Ve všech dokumentech, které mají být přijaty v Praze, k tomu směřuje. Summit bude svým způsobem průlomový, nejenom tím, že mění strukturu velitelských sborů, nebo uvažuje o trvalých společných jednotkách. Přelomové je i jeho rozšíření. Sled historických událostí chtěl, aby pražské zasedání mělo tento zvláštní význam.
Na summitu se bude jednat i o možné válce proti Iráku. Premiér Vladimír Špidla říká, že se máme připojit k předpokládanému americkému zásahu pouze v případě, že jej posvětí OSN. Máme jít do války, i když ji OSN neposvětí?
To je velmi těžké posoudit. V tom hraje roli tisíc a jedna rozmanitých souvislostí. Principiálně ale platí: čím silnější mandát pro kampaň proti Iráku, která se týká především zbraní hromadného ničení, tím lépe. Uvidíme, zda Irák bude mařit práci inspektorů. Ale v poměrně krátké době bude třeba na tu otázku odpovědět.
Máme tedy stát po boku USA i když to nebude se souhlasem OSN?
Poslední rezoluce OSN při určitém výkladu zní, že to opravňuje k zásahu. Na to ale mohou být různé názory. Platí obecně, že čím zřetelnější je mandát OSN, tím lépe.
Na počátku 90.let tady byl ale jiný Václava Havel. Hovořil o tom, že existovaly dva znepřátelené bloky. Jeden - Varšavská smlouva - byl zrušen a že ten druhý by se měl nejspíš zrušit také. Není to vlastně paradox, že jste hostitelem summitu aliance, která měla být podle vašich tehdejších názorů také rozpuštěna?
Ty vaše citáty nejsou kompletní. To bylo nejenom počátkem devadesátých let, kdy jsem se stal prezidentem, ale už v osmdesátých letech jsme uvažovali s přáteli tak, že bude-li zrušena Varšavská smlouva jako nástroj sovětské mocenské hegemonie, pak se ztratí i smysl Severoatlantické aliance v její tehdejší podobě a otevře se prostor nové bezpečnostní struktuře, která by zahrnovala celou Evropu.
Poprvé v dějinách by měla Evropa na principu rovnosti založený obranný a bezpečnostní systém. Takto jsem neuvažoval jenom já, ale i mnoho levicových i pravicových lidí, na Východě i na Západě. Vývoj ale ukázal, že to není tak jednoduché. Teprve teď po třinácti letech se to děje, protože aliance přerůstá v organizaci jež obepíná celý evroatlantický prostor. A má už jiné cíle a jiné schopnosti, než jaké potřebovala v době bipolárního rozdělení světa. Proto to není paradox, ale dovršení toho, co jsme cítili neurčitě už tehdy.
Co ale vlastně členství v NATO České republice přineslo?
Je to základní pocit bezpečí. Nikdy jsme nebyli členy podobného svazku. Vytvořilo to klima pro rychlejší přibližování k Evropské unii.
Tento týden se NATO rozšíří o další země. Někdo to považuje za posílení, jiný za ohrožení. K tomu se stále více zvětšuje vojenská technologická propast mezi USA a Evropou. Washington často ignoruje alianci při vedení války proti terorismu. Neobáváte se, že NATO ztratí svůj bývalý charakter? Že se rozplizne jako jiné organizace?
Transformační proces je v alianci velmi složitý, spojený s četnými problémy, otázkami a zkouškami. Rozmanitá nebezpečí, o nichž mluvíte, samozřejmě hrozí. Chci se jim věnovat i ve svém zítřejším projevu na zasedání Aspen Institutu. Nicméně všechny komplikace, které přinese rozšíření, stojí podle mého mínění za to a budou mnohonásobně vyváženy historickou šancí, která se tu otevírá.
Tady se opravdu otevírá šance vybudovat těleso obepínající část světa, které by mohlo být zárodkem dobrých vztahů mezi všemi entitami dnešního světa. Toto těleso by vlastně zajišťovalo a zpevňovalo mírový pořádek v Evropě a to nikoli tím, že by jim byl vnucen, ale na principu rovnoprávnosti všech účastníků. Plány na změnu má aliance smělé, historická šance je veliká, zda a jak se to povede, v tuto chvíli nevíme. Setrvačné síly vždy pracují. Ale tak to chodí, že se dějiny nikdy nedají kompletně předvídat a nevíme jak to dopadne. Vždy je ale potřeba využívat nabízejících se šancí.
Proč ovšem dochází tak pozdě, až třináct let po pádu Berlínské zdi, k masivnějšímu rozšíření NATO?
Tu otázku si také kladu a to i v souvislosti s rozšířením Evropské unie. Vedle těch, kteří chtějí změny, zde existují i ohromné setrvační síly, které žádné změny nechtějí. Všimněme si třeba jak vzrostl počet voličů komunistické strany do Poslanecké sněmovny. To nejsou žádní zlí lidé, to jsou asi lidé, kteří se děsí změn a vzpomínají na klidné normalizační časy.
Když hovoříte o voličích komunistické strany, tak ti často uvádějí podobný argument, jaký používají odpůrci NATO, jež zde budou demonstrovat: po dlouhé nadvládě Sovětského svazu se dostávají Češi pod nadvládu Ameriky.
Do aliance jsme vstoupili proto, že jsme chtěli. Nikdo nás k tomu nenutil. To podezírání Ameriky, že si po světě dělá jakési své protektoráty, má v sobě zakletu jednu osudovou chybu či nepochopení. Varovné pohyby naší civilizace jsou spojovány s jednou zemí. To je etnizace problémů, které jsou globální. Ale Amerika vznikla jako odnož evropanství, na to se zapomíná. Globální problémy nevymysleli Američané.
Česká republika je současně spojencem USA i Evropy. Jenže názory Evropanů na řešení problémů se právě často liší od názorů Američanů. Dostali jsme se mezi dva mlýnské kameny a to může být nebezpečné.
Mezi mlýnskými kameny je politik od rána do večera...
I vy?
No jistě. Nemyslím si, že spory mezi některými evropskými zeměmi a Amerikou jsou nepřekonatelné. Naší povinností je říkat to, co je v souladu s naším názorem a jestli se to někdy více přiblíží americkému či třeba francouzskému postoji, to by mělo být druhotné.
Vaše úplně poslední zahraniční cesta má také vést na Slovensko. Chcete se rozloučit se zemí, které jste byl jistou dobu také prezidentem?
Zdá se mi to zcela správné a logické. Není to jenom kvůli tomu, že jsem kdysi prezidentoval Slovensku, je to vyjádření určité blízkosti našich zemí. A chtěl bych se tam rozloučit s bezpočtem přátel, které na Slovensku mám a kteří mě během posledních 13 let provázeli.
