Pane prezidente, bojoval jste za svobodu slova a zaplatil za to téměř pěti lety pobytu ve vězení. Jaké tajemství stojí za touto vaší odvahou a silou k odporu?
Na základě vlastní zkušenosti mohu říci, že tato odvaha se u člověka neobjeví naráz tím, že se rozhodne, že je třeba se stát smělým a odvážným nebo navždy zůstat zbabělcem. Je to spíš vývojový proces.
Člověk nejdřív udělá první krok, který považuje za správný, pak pokračuje dalším krokem a postupně vzniká celý proces pohybu, které závisí jak na rozhodnutích, která člověk činí, tak i od okolností. Samo sebou, tu hraje svou roli i charakter člověka, ale na druhé straně tu jsou velmi často rozhodujícím faktorem vnější vlivy, které na něj působí. Velmi mnozí smělí lidé se podivili nad tím, jak se vlastně stali odvážnými.
Docela nedávno jsem zde na Pražském hradě předával vysoká vyznamenání dvěma českým novinářům, Petře Procházkové a Jaromíru Štětinovi, kteří působili v Čečensku a Afghánistánu. Když o nich přemýšlím, zdá se mi, jak jsem říkal, že na počátku své kariéry nemysleli, že se stanou hrdiny. Spíš to byly okolnosti, v nichž je jejich novinářská zvídavost a vysoké profesionální standardy hnaly krok za krokem vpřed a přivedly do extrémních a krajně nebezpečných situací.
V těchto situacích docházelo k tomu, aby dokazovali svou připravenost riskovat, mnohé si odepírat a překonávat stres. Zdá se mi, že v určitém okamžiku se jim zalíbilo dělat reportáže z nebezpečných míst. Vím, že nyní, když se nacházejí v klidné a tiché atmosféře Prahy, jsou nesví a chtějí vyrazit na nějaká podobná místa.
Je to už více než deset let, co došlo k rozpadu Sovětského svazu. Jak byste ocenil pokrok v oblasti svobody vyjadřování v tomto regionu za posledních deset let?
Jako základní považuji, že ve většině zemí střední a východní Evropy, včetně států Balkánu, je možno spatřit nezvratný proces pohybu ve směru demokracie a svobody vyjadřování. Také se nám za dvanáct let, které uplynuly od pádu komunismu, zdařilo zažít řadu zcela nových a absolutně neočekávaných věcí. V některých zemích rozvoj probíhal rychleji, než si mohl kdokoliv představit, jiné země bloudily po klikatých cestách plných překážek a překvapení.
Kromě toho, nemalou roli sehrála i generační výměna. Většině novinářů, kteří dnes v novinách pracují, bylo v čase zahájení procesu demokratizace 10 až 15 let. Vyrůstali a studovali v atmosféře, která byla rozhodně bližší ke skutečně demokratické, než předchozí pokolení. Je tu ještě jeden závažný faktor, podporující rozvoj svobody slova v našem regionu. Je jím proces globalizace. Jestliže u nás existuje přístup k informacím prakticky z celého světa, stává se stále složitějším držet se koncepcí "uzavřené" společnosti se silnou státní kontrolou medií.
Jaké problémy se mohou podle Vás vyskytnout v tomto procesu?
Samozřejmě, některé země našeho regionu musí projít ještě nemalou cestu a doufám, že mezinárodní pozornost vůči těmto zemím nebude slábnout a proces demokratizace se nezastaví. Ale chtěl bych poukázat na jiný aspekt. Zdá se mi, že v některých zemích se už zrodila hrozba, která se za 50 let může stát nebezpečím pro svobodu slova. V situaci, kdy zde nebude přímý politický nátlak a cenzura, mohou vzniknout mnohem složitější vzájemné vztahy a problémy, zejména na ekonomické úrovni, které mohou mít na svobodu slova závažný vliv. První příznaky a projevy tohoto problému je možné spatřit dnes v Itálii.
V podobných situacích musí iniciativu převzít dobrovolné nevládní organizace na ochranu práv a občanské skupiny, neboť právě tyto sdružení musí sama o sobě vystupovat proti manipulaci a cenzuře včetně jejich ekonomické podoby.
Druhý problém souvisí s nebezpečím, kterou pro demokracii představují teroristické organizace a s reakcí na tuto hrozbu ze strany demokratického světa.
To je velice složitý problém. Osobně tu vidím možnost vzniku konfliktu mezi svobodou a bezpečností z obou stran. Svého času jsem byl nezávislým kritikem politiků, který na problém hleděl z vnějšku, a pak jsem se sám stal politikem. Proto chápu, proč se někteří politici rozhořčují, když se tisk dozví to, co by sami chtěli skrýt. Jindy se některé věci objevují v novinách dříve, než politici stačí přijmout definitivní řešení.
A jsou případy, kdy politik musí říci určité věci z očí do očí a teprve potom předat informaci tisku. Jinak to být nemůže a nic jiného není žádoucí. Domnívám se, že prioritu musí mít vždy svoboda. Co se týká medií, otázky bezpečnosti se zde musí řešit prostřednictví odpovědnosti a profesionálních standardů. Máme plné právo a musíme od medií požadovat jedno i druhé.
Vlády střední a východní Evropy i mezi nimi i České republiky jsou v poslední době často kritizovány za vměšování do záležitostí medií a za pokusy získat nad nimi kontrolu.
Mám pozitivní vztah k tomu, když je má vlastní země oprávněně kritizována.
To samé jsem říkal i v časech komunizmu a skutečně rozumná kritika pomohla vyjasnit mnohé z toho, co nebylo v mé zemi správné. V té době Rádio Svobodná Evropa sídlící v Mnichově pro mě bylo základním zdrojem informací.
A dnes, když slyším podobnou kritiku na svou adresu, jsem poslední, kdo by se cítil uražen. Avšak je důležité se na tuto věc dívat z historického hlediska. Situace v postkomunistických zemích je velmi složitá, protože tyto země zažily a dílem zažívají kolosální proměny. Západním zemím se nestalo, aby podobnou změnu vlastnických vztahů a privatizaci prožily.
Podobné přeměny vytváří tisíc a jedno pokušení, včetně neočekávaných snah propojit moc politickou a ekonomickou. Podobné procesy musí tisk a občanská společnost neustále vyhledávat, je nutno je poznávat a kritika je v daných případech nejen vítaná, ale je absolutně nezbytná pro další rozvoj demokracie. Vzpomínám si na slova amerického soudce, který kdysi řekl, že ty hrůzy, které se na nás valí z bulvárního tisku jsou jen nevysokou cenou za ohromný dar svobody.
Přibližně za rok odejdete z funkce prezidenta ČR. Co zamýšlíte, že bude dělat?
Chtěl bych, pokud mi dá Bůh dostatek zdraví a síly, napsat knihu vzpomínek, zanalyzovat svou téměř třináctiletou praxi ve funkci co možná nejnezávisleji a nejobjektivněji. Novináři se mě často dotazují, jakou ze svých chyb považuje za nejvýraznější. Z toho, co o mě píší, vidím, že mých nejhlavnějších chyb si ještě nevšimli a nehodlám jim usnadnit život a sám o nich vykládat.
