Vysvětloval mi, že alkohol je jedinou obranou, již člověk má, aby se v důsledku stárnutí nezabetonoval ve svých názorech a neodmítal pochopit nové věci. Důkazem je prý jistý univerzitní profesor, jenž často chodí do hostinců se svými studenty, popíjí s nimi a hovoří, tudíž má snahu pochopit současnost: daní jsou však zdravotní problémy vyvolané zvýšenou konzumací lihu.
Ten příběh se mi vybavil, když jsem studoval zprávy, že Václav Havel se definitivně rozešel s Národním divadlem – jeho nová hra bude uvedena jinde. Nejde mi bezprostředně o zmíněný spor; nehodlám soudit, zda se špatně chovalo divadlo, nebo byl problém u Havla, respektive u jeho ženy Dagmar, o jejímž obsazení v inscenaci se mluvilo.
Zaujal mě jiný aspekt roztržky. Exprezidentovo chování zjevně ovlivnila neznalost divadelního provozu, který je jiný, než když se v něm v šedesátých letech 20. století pohyboval.
"Ono se k mému překvapení teď dlouho dopředu plánuje, všechno je nasmlouváno," popsal problém sám Havel v České televizi.
Někdo může namítnout, že je v tom nevinně: od možnosti působit v oficiálním divadle ho odstřihl komunistický režim, jemuž se tak obdivuhodně postavil. Ale fakt je, že hlavní změny v sektoru přišly až po listopadu 1989. Tedy v době, kdy Havel stárnul v kancelářích Pražského hradu, omezil kontakty s mnoha známými a o vývoji na divadle ztratil informace.
Jistě to lze vysvětlit nedostatkem času pramenícím z vysokého úřadu, nicméně se dá těžko zbavit pocitu, že mnohé exprezidentovy názory jsou ovlivněny právě neznalostí dneška. Jeho dřívější už tak dost skeptický vztah k moderní době ještě posílil.
Podle jeho projevů se to zkrátka nevyvíjí dobře, všechny ty hypermarkety, globalizace, světový obchod s potravinami... tyhle novoty jsou špatné. V tomto přístupu se Havel podobá jiné stárnoucí postavě, svému nástupci v prezidentském křesle Václavu Klausovi, na něhož jinak láteří.
Oba se samozřejmě liší v předmětu kritiky: Havlovi se nelíbí dnešní chleba z obchodních řetězců (dřív byl dobrý domácí), Klausovi se zjevně nezdají snowboardy (inu staré dobré lyže), určitě se mu nelíbí Kaplického chobotnice, návrh nové budovy Národní knihovny.
Netvrdím, že všechny postřehy těch mužů jsou mimo. Některé Klausovy pochybnosti o nových poměrech v Evropě mohou být oprávněné, nechápu však jeho lásku k národním státu z 19. století. Stejně jako moc nerozumím Havlovu odporu k mobilním telefonům.
Právě proto za jejich postoji cítím nostalgii starých lidí: jo, dříve to byla jiná doba. Doufám, že já se v minulosti takhle nezaseknu. Snad to jde... vlastně znám docela dost otevřených starších lidí. A ani příliš nepijí alkohol.
