Harry Potter mu otevřel další tajemnou komnatu.
Pravděpodobně nejen jemu. Mediální tanec kolem "klecí" (síťových lůžek), v nichž jsou "mučeny" (uzavírány) mentálně postižené děti, vítejme.
Lidé s psychickou nemocí jsou menšinou, která nedokáže na své trápení a problémy veřejně upozornit.
Když nechceme, když se nezajímáme, jako se zajímají odborníci a aktivisté, nevíme o nich. Žijí tady - a jakoby nejsou.
Svět mentálně postižených dětí i dospělých je pořád někde "tam za zdí". Že jsou fyzicky omezováni v pohybu, izolováni v "klecích", utlumováni léky, přikurtováváni k postelím, nám připadá normální.
V komunistickém režimu jsme v kleci žili přece všichni. A oni jsou někdy nebezpeční i sami sobě a jistá omezení ošetřovatelé musí naordinovat. Hranice mezi nutnou léčbou a porušením práv pacientů je v ústavech tenčí než nit a nedělejme si iluzi, že se nepřekračují.
Nejsme však barbaři, lékaři a ošetřovatelé nejsou tyrani: od zkušenějších zemí se učíme alternativní metody péče o duševně postižené a věřme, že umíme opsat i civilizované zákony.
Náš problém má i pragmatičtější tvář: nejsou lidi, chybějí peníze. Omezování pacientů by logicky ubylo, pokud by peněz a ošetřovatelů přibylo. Opravdu však peníze chybějí? Uvědomme si, i když si to při pohledu na výplatní pásku nemyslíme, že žijeme v blahobytnější části zeměkoule.
Nerozdáme se příliš, abychom ze společných peněz pomohli trpícím na druhém konci světa. Alespoň doma bychom mohli víc myslet na ty, kteří nemají tolik štěstí a zdraví jako my. Sociální rozpočty státu jsou ohromné.
Politici z nich přitom ukrajují víc pro zdravé, schopné a šťastné. Ale: kdyby jasně vysvětlovali, že víc peněz je třeba věnovat na pomoc méně šťastným, věřím, že voliči by je podpořili. Neumějí-li to, ať si najmou paní Rowlingovou.
