Harry Potter a Tajemná komnata

Minule jsme poprvé otevřeli v Česku dosud nevydané pokračování příběhů učně čarodějných umění Harryho Pottera nazvané Harry Potter a Tajemná komnata (první kniha, jež vyšla letos v únoru, má název Harry Potter a Kámen mudrců). Z chystané knížky, kterou připravuje nakladatelství Albatros na nadcházející podzim, uvádíme kapitolu Vrba mlátička. Začala minule tím, že se Harry Potter a jeho kamarádi vracejí po prázdninách do koleje Nebelvír. Odjezd školním vlakem se však zkomplikuje a Harry s přítelem Ronem musí použít k návratu létající automobil. Jak let dopadne, se dozvíte dnes.

Pravidelně si ověřovali, že letí pořád dál k severu jako vlak, a pokaždé, když se spustili pod mraky, naskytla se jim jiná podívaná. Londýn zakrátko zůstal daleko vzadu a vystřídala ho úhledná zelená pole, která zase ustoupila rozlehlým červenofialovým vřesovištím, vesničkám s kostelíky, které vypadaly jako hračky, a velikému městu, kde se jako pestrobarevní mravenci hemžily tisíce aut. Ovšem, když se pak několik hodin vůbec nic nedělo, musel si Harry přiznat, že už to není taková zábava jako na začátku. Po karamelách dostali strašlivou žízeň a neměli nic k pití. Oba si sundali trička, Harrymu se však nátělník lepil k opěradlu a brýle mu věčně klouzaly až na špičku zpoceného nosu. Přestal si všímat úžasných tvarů mračen a toužebně myslel na vlak míle pod nimi, kde by si mohli koupit vychlazenou dýňovou šťávu z vozíku, s nímž jezdila jedna buclatá čarodějka. Proč vlastně se nedostali na nástupiště devět a tři čtvrtě? "Už to nemůže být daleko, co říkáš?" zachraptěl Ron o pár hodin později, když se slunce začalo propadat do hladiny jejich nadoblačného světa a zbarvovalo ji do sytě růžova. "Podíváme se ještě jednou na ten vlak?" Jel pořád přímo pod nimi a právě zatáčel kolem jakési hory se sněhovou čepičkou. Pod clonou mraků už byla mnohem větší tma. Ron šlápl na plynový pedál a obrátil auto znovu výš; ve chvíli, kdy to udělal, začal však motor chrčet. Harry a Ron si vyměnili nejisté pohledy. "Nejspíš je jenom unavené," řekl Ron. "Tak daleko ještě nikdy nebylo..." Oba se tvářili, jako když neslyší, že to chrčení sílí, a nebe temnělo víc a víc. Na černé obloze rozkvétaly první hvězdy. Harry si natáhl tričko a snažil se nebrat na vědomí, jak se teď stěrače na znamení protestu chabě kývají sem tam. "Už to není daleko," řekl Ron a platilo to víc autu než Harrymu, "teď už to není daleko," a úzkostně poklepal na přístrojovou desku. Když se chvilku nato znovu snesli pod mraky, museli už ve tmě vyhlížet nějaký význačný bod, který by znali. "Tamhle!" vykřikl Harry, až Ron i Hedvika nadskočili. "Přímo před námi!" Vysoko na útesu nad jezerem se proti temnému obzoru rýsovalo množství věží a hlásek bradavického hradu. To však už se vůz začal celý třást a ztrácel rychlost. "No tak," řekl Ron, jako by auto přemlouval, a lehce zacloumal volantem, "už jsme skoro tam, ještě vydrž -" Motor zaúpěl. Zpod kapoty vyrážely tenké pramínky páry. Když zamířili k jezeru, Harry se přistihl, že pevně svírá okraje sedadla. Potom se vůz ošklivě zakymácel. Harry vyhlédl z okénka a míli hluboko pod sebou uviděl hladkou, černou vodní hladinu, která vypadala jako sklo. Ron tiskl volant, až mu zbělely prsty. Auto se znovu zakymácelo. "No tak," zamumlal Ron. Byli právě nad jezerem... hrad měli přímo před sebou... Ron dupl na plyn. Vtom cosi zažbluňkalo, něco vystříklo a motor dočista zhasl. "No nazdar," pronesl Ron do ticha. Předek vozu se naklonil dopředu. Padali. Padali dolů, stále rychleji a rychleji, přímo proti mohutné hradní zdi. "Nééééé!" zaječel Ron a otočil volantem kolem dokola; temnou kamennou zeď minuli jen o několik palců, když se vůz velkým obloukem stočil, prosvištěl nad ztemnělými skleníky, pak nad zeleninovými záhony a poté už zas letěl nad černými loukami, a celou tu dobu ztrácel výšku. Ron teď pustil volant úplně a ze zadní kapsy vytáhl svoji hůlku. "STÁ T! STÁ T!" křičel a bušil přitom do přístrojové desky a do předního skla, padali však střemhlav dál a zem jako by jim letěla vstříc... "POZOR NA TEN STROM!" zařval Harry a vrhl se k volantu, ale už bylo pozdě - KŘACH! To zarachtal kov o dřevo, jak narazili do silného kmene stromu a s hlasitým žuchnutím dopadli na zem. Zpod pomačkané kapoty se proudem valila pára; Hedvika vyděšeně kvílela, Harryho brněla na hlavě boule o velikosti golfového míčku, jak se při nárazu praštil o přední sklo, a Ron po jeho pravici potichu, zoufale sténal. "Jsi v pořádku?" zeptal se Harry spěšně. "Moje hůlka," úpěl Ron roztřeseným hlasem. "Podívej se na moji hůlku." Zlomila se mu, opravdu byla skoro na dva kusy; hořejší část ochable visela a přidržovalo ji jen několik štěpin. Harry otevřel ústa, aby mu řekl, že mu ji ve škole určitě spraví, nedostal však ze sebe ani hlásek. Právě v tom okamžiku totiž něco na jeho straně udeřilo do auta silou útočícího býka a odmrštilo ho to, až bokem padl na Rona, a stejně mohutná rána dopadla i na střechu. "Co se to dě..." Ron vyjekl a třeštil oči na přední sklo, a Harry se otočil právě včas, aby uviděl větev tlustou jako krajta, která ho praštila. To na ně útočil strom, do kterého narazili; kmen měl ohnutý málem v půli a jeho sukovité haluze bušily do každého místečka, na které dosáhly. "O-oúú!" zaskučel Ron, když další zkroucená větev důkladně promáčkla dveře na jeho straně; přední sklo se teď otřásalo pod přívalem ran od haluzí, zkroucených jako pakostivé prsty, a další větev, tlustá jako beranidlo, rozlíceně třískala do střechy vozu, která jako by se už už měla propadnout... "Utíkej!" křikl Ron a opřel se vší silou do dveří, v příštím okamžiku mu však jiná větev zasadila prudkou ránu pod bradu a srazila ho zpátky Harrymu do klína. "Je s námi konec!" zasténal Ron, jak se střecha nad ním prohnula. Náhle však se podlaha vozu začala chvět, protože motor znovu naskočil. "Hoď tam zpátečku!" zaječel Harry a auto prudce vyrazilo dozadu. Strom se je pořád ještě pokoušel zasáhnout; slyšeli praskot větví, jak se málem rozštípl a švihal po nich větvemi, ale už byli z jeho dosahu. "To bylo o vlásek," vyhekl Ron. "Fordíčku, tohle jsi zvládl." Jenže to bylo zřejmě poslední, nač se vůz ještě zmohl. Vzápětí se ozvala dvě rázná cvaknutí, dveře se otevřely dokořán, Harry ucítil, jak se jeho sedadlo naklání, a v příštím okamžiku už ležel na vlhké zemi rozplácnutý jako žába. Podle hlomozu pochopil, že auto vyhazuje z kufru jejich zavazadla; vzduchem proletěla Hedvičina klec a při dopadu se otevřela. Sova z ní vylezla s rozzlobeným kvílením a odletěla k hradu, aniž by se jedenkrát ohlédla. Pak už auto, celé pomačkané, poškrábané a syčící párou, s rachotem zmizelo ve tmě; jen jeho zadní světla vztekle planula. "Vrať se!" křičel za ním Ron a mával zlomenou hůlkou. "Taťka mě zabije!" V ůz však jen naposled odfrkl výfukem a zmizel jim z očí. "Věřil bys vůbec, že můžeme mít takovou smůlu?" vydechl Ron nešťastně a sehnul se, aby zvedl svou krysu Prašivku. "Ze všech stromů, do kterých jsme mohli narazit, jsme se trefili zrovna do toho, který to oplácí." Podíval se přes rameno na letitý strom, který se ještě pořád výhrůžně rozháněl hustými haluzemi. "Tak pojď," řekl Harry unaveně, "uděláme nejlíp, když vyrazíme do školy..." Nebyl to ani v nejmenším onen vítězoslavný příjezd, jaký si představovali. Celí zdřevěnělí, prokřehlí a potlučení popadli své kufry a vlekli je po travnatém svahu vzhůru k mohutné dubové bráně. "Myslím, že slavnost už začala," řekl Ron, postavil svůj kufr dole pod přední schody, tiše přešel na druhou stranu a nahlédl do zářícího okna. "Pojď se podívat, Harry - už začalo Zařazování!" Harry k němu přispěchal a oba hleděli do V elké síně. Nad čtyřmi dlouhými, hustě obsazenými stoly se ve vzduchu vznášely nesčetné svíce a v jejich svitu se třpytily zlaté talíře a číše. Nahoře zářily hvězdy na začarovaném stropu, jenž vždycky odrážel oblohu venku. Přes záplavu špičatých černých bradavických čapek Harry uviděl dlouhou řadu vystrašených prváků, kteří jeden za druhým vcházeli do Síně. Byla mezi nimi i Ginny, kterou díky nápadným weasleyovským vlasům snadno objevili. Mezitím už profesorka McGonagallová, čarodějka v brýlích a s vlasy staženými do tuhého uzlu, položila na stoličku před nově příchozí pověstný bradavický Moudrý klobouk. Onen starý klobouk, letitý, záplatovaný, odřený a špinavý, každoročně zařazoval nové žáky do čtyř bradavických kolejí (Nebelvíru, Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu). Harry se velice dobře pamatoval, jak si ho právě před rokem nasadil na hlavu a strnule čekal na jeho rozhodnutí, zatímco mu klobouk mumlal do ucha. Po několik hrůzných vteřin se obával, že ho pošle do Zmijozelu, koleje, ze které vyšlo víc zlých černokněžníků a čarodějnic než z kterékoliv jiné - nakonec se však dostal do Nebelvíru, spolu s Ronem, Hermionou a všemi ostatními z W easleyovy rodiny. Ve druhém pololetí pak Harry a Ron pomohli Nebelvíru vyhrát školní přebor, když poprvé po sedmi letech porazili Zmijozel. Zrovna teď v síni vyvolali jakéhosi drobného chlapce s vlasy myší barvy, aby si nasadil klobouk na hlavu. Harryho pohled kolem něj zabloudil až tam, kde u učitelského stolu seděl profesor Brumbál, ředitel školy, a sledoval Zařazování; ve svitu svící jasně zářil jeho dlouhý stříbrný plnovous a půlměsícové brýle. O několik židlí dál uviděl Zlatoslava Lockharta, oděného ve světle modrém hábitu. Úplně na konci stolu seděl Hagrid, obrovský a ježatý, a důkladně si zavdával ze své číše. "To mě podrž..." zašeptal Harry Ronovi. "Jedna židle u učitelského stolu je prázdná... Kde je Snape?" Profesor Severus Snape byl Harryho nejneoblíbenější učitel; a Harry zase byl Snapeův nejneoblíbenější žák. Krutý, jízlivý a protivný všem kromě studentů z jeho vlastní koleje (Zmijozelu), Snape vyučoval lektvary. "Možná je nemocný!" řekl Ron optimisticky. "Možná dal výpověď," řekl Harry, "poněvadž zase nedostal místo učitele obrany proti černé magii!" "Nebo ho možná vyhodili!" rozjařil se Ron. "Všichni ve škole ho přece nenávidí -" "Nebo možná," ozval se ledový hlas přímo za jejich zády, "čeká na vysvětlení, proč jste vy dva nepřijeli školním vlakem." Harry se prudce otočil. Za nimi stál Severus Snape a černý hábit mu vlál ve studeném větru. Byl to hubený muž se sinalou pletí, hákovitým nosem a mastnými černými vlasy, které mu sahaly až na ramena, a v tu chvíli se usmíval způsobem, z kterého Harry pochopil, že on i Ron jsou opravdu v pořádném maléru. "Pojďte za mnou," vyzval je Snape. Ron a Harry se ani neodvážili na sebe pohlédnout a kráčeli za Snapem po schodech do prostorné vstupní síně ozářené planoucími pochodněmi, kde ozvěna opakovala každý zvuk. Z V elké síně se sem linula lahodná vůně jídla, Snape je však odváděl pryč od tepla a od světla, dolů po úzkém kamenném schodišti, které vedlo do sklepení. "Tudy!" řekl, otevřel dveře v polovině studené chodby a pokynul jim dovnitř.

(Pokračování příště)

Přeložil Vladimír Medek (c) Albatros, Bloomsbury