Vdovu po Edvardu Benešovi, coby starou paní ve světlých šatech a s tmavými brýlemi, komunistický režim nechával žít, i když Státní bezpečnost jí občas otravovala život. Pražané ji zbožňovali, srdečně ji zdravili, někteří před ní dokonce klekali, když spatřili, že kráčí po chodníku. Když ji lidé poznali v tramvaji, demonstrativně povstali.
Odmítala novináře i fotografy, kteří se o ni začali zajímat zejména kolem roku 1968. Nikdy se nevyjadřovala k politickému dění a úzkostlivě se vyhýbala rozhovorům o svém životě s Edvardem Benešem.
Byla jeho ženou celých 39 let, a to již byli před sňatkem tři roky zasnoubeni. A přesto ještě dalších 26 let musela zůstat sama, protože ona bez svého "Edušky" plnohodnotně žít neuměla. Po okupaci v srpnu 1968 se ještě více stáhla do sebe.
Dne 2. prosince 1974 Hana Benešová ve svém bytě v Praze na Loretánském náměstí ve věku 89 let zemřela. Její pohřeb 7. prosince se stal manifestací proti normalizačnímu režimu. Promluvil legionář generál Mikuláš Číla, zazněla státní hymna, kterou spolu s Danou Medřickou a Eduardem Hakenem zpívali všichni přítomní. Uzavřel se tak životní příběh ženy, která se z malé české vesnice dostala až na Pražský hrad.
Love story po česku
Narodila se jako Anna Vlčková v Domaslavicích u severočeského Oseka 16. července 1885. Pocházela z chudých poměrů. Když jí bylo čtrnáct let, vzala ji k sobě na vychování teta, která zdědila značné jmění. To se rozhodla vložit do vzdělání a výchovy své neteře. Jak se později ukázalo, byla to investice správná.
S Edvardem Benešem se Anna poprvé setkala v Paříži, kam si s kamarádkou vyrazila v roce 1905. Mladý student Sorbonny se jí líbil. Byl už tehdy výborným řečníkem a ona dovedla naslouchat. Jenže milostný románek, jenž se tu začínal rýsovat, nezapadal do Benešových představ. Odcházel na studia s předsevzetím, že se se ženami nezaplete. Byl chudý, ctižádostivý a měl před sebou velké plány. Měl dost uzavřenou povahu, jeho dosavadní vztahy k lidem byly převážně neosobní.
Nyní si začínal uvědomovat, že mu tahle dívka není lhostejná, a neměl z toho radost. Eduard Beneš cítil, že by se mu vše mohlo vymknout z rukou, a rozhodl se, že záležitost ukončí. Místo toho však jeho proslov vyzněl jako nabídka na společný život. Avšak s mnohými výhradami, jako byla jeho chudoba, případný nesouhlas bohaté tety... Dal Anně možnost, aby se sama rozhodla, zda s ním spojí svoji budoucnost.
Jenže to neznal ženskou duši. Nevěděl, že Anna se už pro něj rozhodla.
V roce 1906 se v Paříži zasnoubili. Beneš ji požádal, aby změnila své křestní jméno na Hana, neboť s jistou dívkou Annou měl spojené nepříjemné vzpomínky. On sám se z Eduarda stal Edvardem. Svatba se konala Praze u svaté Ludmily na Vinohradech 10. prosince 1909. To už měl Beneš doktorát z filozofie.
Jejich manželství představovalo jednotu muže a ženy v tom nejplnějším slova smyslu. Alice, dcera T. G. Masaryka, v roce 1923 napsala: "Já mám vždycky dojem, že Ty a Edka - to jest syntéza - Mama s Tatou, to bylo také tak." Měla však pravdu jen zčásti. Ve skutečnosti Hana Benešová plnila v manželství jiné "úkoly" než Charlotta Masaryková.
Válka a vězení
Beneš svou ženu připravoval na to, že bude chudá, ale jejich situace se měnila k lepšímu díky jeho postupu na pražské univerzitě a horečné pracovitosti. Přivydělával si jako pilný spolupracovník novin. Jeho žena mu pomáhala opravovat kompozice studentů, opisovala texty přednášek, dbala o jeho zevnějšek i relaxaci. Dnes bychom Beneše nazvali workholikem, který neměl žádný volný čas. Hana ho aspoň někdy přiměla ke společnému sportování.
Pak ale zasáhla první světová válka. Beneš se zapojil do odboje. Po Masarykově odchodu stanul nakrátko v čele protirakouské skupiny "Maffie" a v září 1915 odešel natrvalo do ciziny. Stejně jako pro Charlottu Masarykovou i pro Hanu Benešovou to znamenalo zatčení a vězení. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu ji v březnu 1916 propustili na svobodu a zůstávala pod policejním dohledem.
Později se však znovu dostala do vazby. Soud nakonec rozsudek nevynesl a amnestie císaře Karla I. jí v roce 1917 dala svobodu. V cele strávila dohromady téměř rok. Pravda je, že pod tlakem vyšetřovatelů tehdy tato křehká žena promluvila a její výpověď domácí odboj značně poškodila.
Manželé Benešovi byli odloučeni více než tři roky. Konec války a vznik Československa jim přinesl velkou životní změnu. Venkovský mladík, který snoubenku varoval před svou chudobou, se vrátil z pařížské mírové konference jako uznávaný evropský diplomat a usedl do křesla ministra zahraničí, nakrátko i premiéra. Je až pozoruhodné, jak dlouho se jeho skromná žena nedokázala se změnou společenského i ekonomického postavení vyrovnat.
Dne 19. září 1922 z Lida nedaleko Benátek psala svému muži: "Hotel jest slušný - ne prvotřídní a doufám, že nebude drahý. Uvidím po prvém týdnu a podle toho udělám rozvrh na déli pobytu." Dne 25. září upřesnila: "Účet v hotelu mi dělá 1000 l(ir) týdně - ostatní výdaje - koupele, jízdy - vstupné a drobné potřeby asi 300, takže do 9tého - to bude konec čtvrtého týdne - tu mohu klidně na Tebe počkat." Z Biarritzu 23. září 1924 píše: "Před Tebou do Paříže nechci přijeti kvůli výdajům... Zaplatila jsem posledně za tu noc v Paříži - pokoj s 2 postelemi a snídaní 296 fr(anků). - Zůstala bych raději čekat zde..."
Její vnímání politického dění bylo dosti naivní, viděla je jako činy konkrétních osob, které většinou znala, a podle názoru, jaký si na ně udělala, odhadovala i jejich přístup k politice. Svým laickým pojetím však byla někdy svému muži ku prospěchu, neboť Beneš, jemuž šlo vždy "o věc", si mnohdy neuvědomoval, že občas je třeba do jednání místo pádných argumentů vnést i chvilku uvolnění a pohody.
Manželka ministra zahraničí má vždy mnoho reprezentačních povinností. Hana Benešová se jich zhostila úspěšně, což konstatoval nejednou i tisk. Z chudé dívky se stala opravdová dáma. Bylo pro ni charakteristické, že se chovala vždy stejně pozorně ke všem hostům bez ohledu na jejich postavení.
Po opakovaných pobytech Hany Benešové v lázních se manželé museli smířit s tím, že nebudou mít děti (jediné těhotenství skončilo potratem). Beneš byl v manželství spokojen a zřejmě ho nikdy ani nenapadlo, aby z tohoto důvodu partnerku "vyměnil". Nechali si postavit letní sídlo v Sezimově Ústí, které se stalo jejich společnou radostí.
"Neumím žít vlastní život"
V roce 1935 Národní shromáždění zvolilo Edvarda Beneše prezidentem republiky. Jeho předválečná prezidentská kariéra však skončila záhy mnichovským diktátem a odchodem do exilu. Edvardu Benešovi se najednou zhroutil svět. Manželé, kteří v pracovním chvatu měli na sebe jen chvilky času, nyní spolu byli čtyřiadvacet hodin denně. Žili jako obyčejní lidé a sblížilo je to. Z Hany vyzařoval jako vždy klid. Benešovi žili v USA, když však vypukla válka, vrátili se do Anglie. Nastal nový zápas o Československo. Hana Benešová se stala předsedkyní Čs. červeného kříže a patronkou československé exulantské obce.
Návrat domů byl sice triumfální, ale pro prezidenta Beneše byly následující roky 1945 až 1948 těžké. Zato Hana Benešová prožívala své nejlepší období. Chovala se diskrétně, novinářům rozhovory neposkytovala, ale přesto se v tisku její fotografie stále objevovaly na prvních stránkách. Prezidenta, jemuž předchozí hektický život notně ubral sil, všude doprovázela. Lidé ji zbožňovali.
Po únoru 1948 se Beneš chtěl zachovat podobně jako po Mnichově, tedy abdikovat. Klementu Gottwaldovi záleželo na tom, aby prezident zůstal ve funkci co nejdéle, a tím před světem "legalizoval" komunistický puč, a proto se snažil v tomto smyslu paní Hanu ovlivnit. Věděl totiž, že ona v otázce abdikace není tak rozhodná jako on. Faktem zůstává, že prezident už značně nedemokratickou ústavu 9. května nepodepsal, ale odešel z funkce až 7. června 1948. Měla na tom podíl zřejmě i Hana Benešová.
Dne 3. září 1948 Edvard Beneš zemřel v náručí milované ženy. Haně Benešové se zhroutil svět. "Nemám dosud tolik vnitřní síly, abych se stačila vyrovnávat s Edkovým odchodem," napsala o Vánocích 1948 bývalé spolužačce Marii Klimentové. "Schází mi zoufale. Neumím mít vlastní život."
Jak se k vdově choval komunistický režim? Nenávist pocházela především od bezvýznamných duší, kupříkladu komunisté z Tábora a Plzně sepsali žádost, aby Haně Benešové byl zabaven majetek a tělo jejího muže bylo odstraněno z hrobu. Gottwald však o ničem takovém neuvažoval. Ostatně nebylo proč se mstít, prezident Beneš komunistům nástup k moci příliš nezkomplikoval.
Hana Benešová dostala důchod odpovídající platu tehdejšího ministra, stát jí platil i byt na Loretánském náměstí. Žila v ústraní, jediný rozhovor poskytla v květnu 1968 Svobodnému slovu. S povděkem tehdy konstatovala, že v souvislosti s demokratizací dochází k revizi nesprávných názorů na jejího muže a T. G. Masaryka.
Edvard a Hana Benešovi jako by tvořili jedinou lidskou bytost, která byla životaschopná, jen když byli spolu. Platilo to oboustranně, což dokládají léta Hany Benešové po prezidentově smrti, kdy už znovu začít nedokázala a nejspíš ani nechtěla.
