Na první pohled mohou úspěchy strany Svobodných (FPÖ), kterou volilo osmnáct procent Rakušanů, a Svazu pro budoucnost Rakouska (BZÖ) v čele se "služebně nejstarším" evropským populistou Jörgem Haiderem (jedenáct procent), vypadat hrozivě.
Označovat však kvůli tomu voliče těchto stran paušálně za xenofoby by bylo zjednodušující. Jak totiž ukázaly studie zveřejněné těsně před volbami, mezi voliči FPÖ bývají v posledních letech v rostoucí míře i Rakušané, kteří sami mají nerakouský původ.
Na první pohled se to může zdát nelogické, ale pokud uvážíme, že právě oni se mohou cítit ohroženi možným přílivem dalších cizinců do země, kteří by jim mohli vzít práci, ohrozit jejich existenci a vytěsnit je na okraj společnosti, je tento postoj pochopitelný už o něco více.
Podíváme-li se na motivy voličů obou populistických stran, zjistíme, že na prvním místě byla jejich nespokojenost s tím, že vláda velké koalice tvořená sociálními demokraty (SPÖ) a konzervativními lidovci (ÖVP) neřešila aktuální problémy země a jejích obyvatel a místo toho se neustále hádala. Ale to všechno tu už jednou bylo.
Na nedělních volbách je totiž zajímavé, že jejich výsledky vrátily Rakousko skoro na den přesně o devět let dozadu. Tenkrát při volbách ze 3. října 1999 dosáhli sociální demokraté a lidovci, kteří spolu vládli, svých do té doby historicky nejhorších výsledků; naopak nacionalistická strana Svobodných (FPÖ), kterou tehdy vedl Jörg Haider, dokázala poprvé obsadit druhé místo.
Po volbách následoval několikaměsíční neúspěšný pokus o obnovení vlády velké koalice, který ztroskotal. Místo toho se novým šéfem vlády stal představitel třetí nejsilnější strany, lidovec Wolfgang Schüssel, který vytvořil vládu s FPÖ. Koalice se po dvou letech rozpadla a haiderovci se zcela znemožnili; při předčasných volbách navíc ztratili dvě třetiny svých původních voličů.
Schüssel byl považován nejenom doma, ale i v zahraničí za hrdinu, který se dokázal s Haiderem politicky vypořádat a udělat z jeho strany politickou marginálii.
Měřeno populismem
Je proto až s podivem, že stačily necelé dva roky obnovené vlády velké koalice včetně návratu ke všem neduhům tohoto způsobu vládnutí, aby se kdysi poražení populisté, kteří se mezitím stihli (i za nepřímé Schüsselovy asistence) rozštěpit, vrátili nejenom v původní síle, ale – sečteme-li hlasy obou stran – dokonce i o něco silnější než v roce 1999.
Jedno z možných vysvětlení tkví v bezbřehém populismu, k němuž se před volbami kvůli nedostatku odvahy říkat i nepříjemné skutečnosti uchýlily snad všechny rakouské strany. Nic to snad nedokládá lépe než fakt, že poslanci parlamentu se sešli několik dní před volbami k mimořádnému zasedání, kde jako mávnutím kouzelného proutku přidali tu důchodcům, tu zrušili nepopulární poplatky za studium na vysokých školách, nebo chtěli dokonce vážně snížit daň z přidané hodnoty na potraviny.
Voliči tak mohli být svědky vzniku řady zajímavých koalic a například všechny návrhy "se sociálním rozměrem" společně prosazovali sociální demokraté a Svobodní; lidovci se zase činili spolu s haiderovci v zákonech zpřísňujících pobyt cizinců v zemi.
Populismus se stal zkrátka v rakouské politice mírou všech věcí, a nelze se proto voličům divit, že když se rozhodovali, kdo je v celém tom populistickém úsilí věrohodnější, že zakroužkovali kandidátky FPÖ nebo BZÖ.
