To se posuzuje dvojmo. Buďto že je prezident nezávislý, drží směr a v rámci ústavy, kterou striktně dodržuje, hledí spíš na prospěch země než politiků. Anebo že balancuje na pokraji ústavy, aby prosadil či udržel své zájmy a spřízněnce, aniž by dostatečně spolupracoval s politickými stranami a komunikoval s ostatními ústavními činiteli.
Zatímco jedni si konfliktní provoz Hradu pochvalují jako projev osobité nadstranické politiky, druzí právě v tom vidí neochotu ke spolupráci s ostatními institucemi státu. Havel sám často kritizuje politické strany, protože v nich vidí mnoho slabin, a svými konfliktními kroky se snaží jejich vliv omezit. Svou "nadprovozní" politiku považuje za nadstranickou a sleduje cíle, které jsou "vyšší a hlubší", než co dokáže přinést obyčejný politický provoz. Rád dává najevo, že jeho mandát pochází z větší hlubiny, nežli je vrtkavá libovůle voličů.
Prezidentovy vstupy do politického života se proto zdají být "z vyšších principů" a mají sledovat "cosi nad námi, co nás převyšuje". Často máme pocit, že v české politice praktikuje nejen prezident, ale také přinejmenším dalajlama.
Skutečnost je ovšem prozaičtější. Václav Havel není nic duchovně exotického či tibetsky nečekaného. Je to politický prezident, který prosazuje své názory a názory svého politického seskupení. Od osobnosti Havlovy velikosti nelze nic jiného čekat. Sám říkával: Kladečem věnců nebudu. A není.
Problém je, že mu úřad i pokrytecká tradice velí být prezidentem všech, nad stranami a mimo strany. Přeloženo: být otcem panovníkem. Habsburské dědictví se tu klube ven. Vstávat ve čtyři a bdít nad osudy všech. Dopoledne pak klást věnce. Toho je Havel opak. Je prezidentem svých vizí, ne všeho lidu. Havel následuje rozpor našeho ústavního pořádku a nejasnosti tradice, jak hlavu státu chápat.
Někdy připomíná sólistu, ale je to šéf jedné politické společnosti. Oč volněji by dělal politiku, kdyby ji dělal přímo. Jenže úřad mu přikazuje: jdi oklikou. Pamětníci, pokud by byli, řekli by, že i Masaryk tudy šel. Možná je to důvod, abychom jednou znovu promysleli úřad prezidenta, který dnes, marná sláva, vnímáme stále ještě jako habsburský derivát.
