Ještě větší satisfakcí pro pozůstalé může být, pokud se masový vrah ke své vině sám přizná. Tak tomu bylo o den dříve v případě Momira Nikoliče.
Když bosenskosrbští velitelé v červenci roku 1995 obsazovali muslimskou enklávu Srebrenica, připadali si tak beztrestně, že bez mrknutí nechali postřílet sedm tisíc mužů.
Jedním z těch, kteří tehdy popravu naplánovali, byl také kapitán rozvědky Nikolič.
Pozdní lítost nepomáhá
"Jsem si vědom toho, že moje přiznání nemůže mrtvým vrátit život a zmírnit bolest pozůstalých," řekl před vynesením rozsudku.
A také řekl: "Dospěl jsem k přesvědčení, že se mnoho tisíc lidí stalo obětí systematického úsilí o odstranění muslimského a chorvatského obyvatelstva z území obsazeného Srby."
Tribunál se jeho pozdní sebelítostí nenechal nijak ohromit. Osmačtyřicetiletý Nikolič byl odsouzen ke 27 letům vězení.
Deset let po svém založení začíná Mezinárodní soudní tribunál pro zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii (ICTY) plnit naděje, které do něj jeho tvůrci vkládali. Je postrachem všech, jimž během pětiletého konfliktu ulpěla na rukou krev civilistů.
"Věděli jsme, že jednou dospějeme do této fáze. Když jsme začínali, nikdo se nás nebál. Postupně jsme však získávali svědectví od zasvěcených osob," řekl v rozhovoru pro stanici Radio Nederland zástupce hlavní žalobkyně Graham Blewitt.
Tribunál se stal účinnou institucí. Od počátku existence obvinil stovky lidí z válečných zločinů, před soud jich přivedl přes devadesát. Soudní proces byl zahájen se 42 z nich, verdiktů padlo 24, sedm odsouzených si již odsedělo tresty.
V roce 1993 se ICTY potýkal s akutním nedostatkem lidí a peněz, zatímco válka v Bosně kulminovala. V posledních letech nabízí jiný obrázek - zaměstnává okolo 1300 lidí a jeho roční rozpočet činí 100 milionů eur (3,2 miliardy Kč).
Dosud nejhvězdnější okamžik tribunálu nastal v létě 2001, když byl předveden Slobodan Miloševič. Soudci ovšem vzápětí přišli s novou strategií, která začala nést ovoce mnohem rychleji než dva roky se táhnoucí proces se srbským exprezidentem.
Nová taktika se zakládá na tom, že soud upustí od ostatních bodů obžaloby, pokud se obviněný dobrovolně přizná alespoň k jednomu z nich. Toho využil například zmíněný Momir Nikolič, ale také bývalá prezidentka bosenských Srbů Biljana Plavšičová.
Tím, že se přihlásila k organizování tzv. etnických čistek, se stala zároveň prvním balkánským politikem, jenž převzal odpovědnost za rozpoutávání násilí během války.
Tribunál ji v jejích 72 letech odsoudil k 11 letům vězení. Podle Blewitta je tato strategie výhodná i v tom, že posouvá tribunál kupředu v jeho snaze dokončit svůj úkol do šesti let.
Viníci přijíždějí do Haagu sami, zanechávají zvyku zapírat až do konce a v neposlední řadě poskytují cenná svědectví. Těch je možné využít při procesu s dalšími, výše postavenými obžalovanými.
Přiznat svou vinu na masakrech tak nedávno přijel do Haagu i Miroslav Dernojič, jenž mimo jiné vypověděl, že příkaz povraždit muže ze Srebrenice zaslechl vydat přímo bosenskosrbského vůdce Radovana Karadžiče. Na základě podobných výpovědí je stíhán také chorvatský generál Ante Gotovina, viněný z masakrů na Srbech.
Oba jmenovaní patří mezi absolutní špičku mezi hledanými a oba zatím úspěšně unikají. Tribunálem však už nepohrdají. Pokud něco cítí, je to strach.
