Člověk je považován za dospělého v osmnácti, někde dokonce až v jedenadvaceti. Za činy, jichž se dopustí před touto věkovou hranicí, není sice odpovědný trestně, avšak morálně jeho svědomí zatěžují a on se s nimi chtě nechtě nějak vyrovnává.
(U soudu pro mladistvé řekla soudkyně, že samo přelíčení je pro obžalovaného dostatečným trestem, a já tudíž od svých sedmnácti už nekradu alkohol v samoobsluze...)
Někdy se člověk k temné stránce své minulosti jasně a výslovně přizná, někdy z ní učiní ústřední téma, jindy ji vytěsní nebo se o ni v tvorbě jenom otře. Společnost se pak může pouze dohadovat, jak to ten autor vlastně myslel.
Günter Grass však jasně říká v rozhovoru pro Allgemeine Zeitung, že jako šestnáctiletý toužil především uniknout z domova. (Jak velmi mu rozumím!) V únoru 1945 se do SS asi nevstupovalo z oportunismu, nemluvě o tom, co by bylo znamenalo ignorovat povolávací rozkaz.
Z dobra může vzniknout pravý opak
Na letošním květnovém kongresu PEN klubu v Berlíně jsem slyšel jeho plamenný projev k současné situaci ve světě, který pak v kuloárech mnozí kolegové označili za levičácký.
Odmítneme-li však nahlížet svět postaru zleva či zprava, zůstává pevné jádro, věcná a podložená kritika současné americké politiky.
Grassova paralela mezi čtyřicátými lety a dneškem byla zřejmá: vývoz dobra se může nakonec zvrtnout ve svůj pravý opak, pokud o ně adresát nestojí.
Protože metody násilného prosazování idejí dobra či zla se bohužel ve výsledku nijak zvlášť neliší, vymýšlejí a realizují je jenom lidé. Ale možná nám přítomným v Kongresovém sále hotelu Hilton něco mezi řádky jeho projevu přece jen uniklo...
Za poslední tři dny jsme já i můj předchůdce ve funkci Jiří Stránský bombardováni různými dotazy. Z některých na mne nepříjemně dýchla atmosféra masové psychózy, lynče: když se konečně přiznal, uvažujete o tom, že vezmete Grassovi Cenu Karla Čapka, kterou mu Český PEN klub udělil v roce 1994? Zrušíte jeho čestné členství?
Nemohu samozřejmě předjímat rozhodnutí výboru českého PEN klubu, ten se sejde až 12. září a vydá kolektivní stanovisko, ale osobně bych považoval takové jednání za velmi hloupé. Cena mu byla udělena za hluboké a společensky závažné umělecké literární dílo, v němž mimochodem není obsažena žádná nostalgie po fašismu.
Právě z odporu proti ní, proti jejímu přežívání v německé společnosti především se Grass rozhodl "temnou" stránku své minulosti zveřejnit. Je to dobrý příklad.
Jsme v Česku stejně upřímní?
Mnozí ze současných spisovatelů svým dílem přímo podporovali stejně zločinnou komunistickou totalitu socialistického Československa, mnozí z nich alespoň poslušně zvedali ruce na schůzích, někteří pilně spolupracovali s StB a dnes si falšují svá lustrační osvědčení nebo doufají, že se jejich ztracené svazky nepodaří zrekonstruovat.
Bylo by však krásné a žádoucí, aby se dotčená část české literární obce postavila ke své minulosti stejně upřímně jako Günter Grass. Jedna totalita, jedna pravda.
