I šestnáct dní po nekompromisním políčku od Yolandy (v západních médiích je tajfun nazýván Hayian, ale na Filipínách si vysloužila jméno Yolanda) město teprve vstává z trosek. Potichu, bez mediálního zájmu, jakého se dostává městu Tacloban, ze kterého se stal symbol katastrofy.
Pomoc FilipínámSbírková konta v ČR ADRA Dárcovská SMS ve tvaru "DMS ADRA" na číslo 87777 Český červený kříž Člověk v tísni Diakonie ČCE Charita Lékaři bez hranic UNICEF Cena DMS je vždy 30 Kč. |
Město na výspě Filipín je přitom poničené ještě víc. Záchranáři pod troskami do této chvíle našli 101 mrtvých. "A každý den přibývají další. Jen dnes (v neděli) jsme našli další čtyři lidi," říká uvnitř torza místní radnice starosta Christopher Sheen Gonzales a dodává, že tajfun postihl 13 500 domácností, tedy téměř každého obyvatele města.
"Když jsem se vrátil z evakuačního centra, můj dům tu prostě nebyl, zmizel. V první chvíli jsem si pomyslel, že jsem přišel o úplně všechno," říká 49letý Antonio Alalim a smutně se ohlíží na místo, kde stával jeho dům. Teď spolu s rodinou obývá pódium, kde se obvykle pořádají kulturní akce. Na rybářském molu, které čelilo nejsilnějšímu tajfunu, který kdy udeřil na pevninu jako první, nezůstalo vůbec nic.
Přesto je tu často vidět úsměv. Filipínci už jsou takoví. Svá traumata jsou zvyklí nosit si uvnitř a s okolím se o ně příliš nedělí. Místo toho se s vervou pustili do opravy svých domovů. Peníze na ně nemají, tak z trosek vyhrabávají použitelný materiál a s pomocí sousedů sbíjejí své nové živobytí. Sousedé si často pomáhají. "Jsem stará, nový dům bych sama nepostavila," říká 63letá Flora Lacaba Cobitanová.
Bez baterky ani krok
"Kilo ryby pane? Teď ho prodáváme za 180 pesos (90 korun), před Yolandou stálo polovinu," říká prodavačka ryb na místním trhu, pod kulisami kostela, jenž tu přežil čtyři století bez větších škod a až Yolanda naplnila svatostánek hromadou trosek z jeho vlastní střechy.
Potraviny podražily, protože se do města dostávají jen velmi omezeně a tisíce lidí jsou stále závislé na humanitární pomoci. Město, ve kterém za druhé světové války sloužil i budoucí americký prezident John F. Kennedy, bylo po tajfunu dlouho nedostupné a to zahýbalo s místními cenami.
První dodávky jídla a vody sem spustila americká armáda. Teď už je druhý den otevřené letiště a nad hlavou co chvíli krouží americké vojenské letouny a vrtulníky. Dostat se sem dá i po zemi, ale přednost mají konvoje s humanitární pomocí. Obtížná doprava prodražila i benzin. Litr stojí normálně kolem 50 pesos (25 korun), teď 80 a na některých místech i dvojnásobek obvyklé ceny.
Podobné je to s pitnou vodou. Barel podražil o třetinu, přesto je o ní velký zájem. Klubko lidí se mačká i před okýnkem s domácími potřebami. Lidé v rukách svírají kupóny, za které si mohou zdarma pořídit baterku. Ta je nyní ve městě, které zhasne s posledním slunečním paprskem, nezbytná podobně jako svíčka. Kromě nedostatku čisté vody, jídla a poničených domů místní nejvíce trápí ztráta práce a tudíž prostředků na obživu.
Dáme místním možnost přivýdělku, plánuje Člověk v tísni
Tajfun pobořil závody, rybářům zničil lodě, zdevastoval školy. "Nejvíc mi teď schází práce. Když rybáři nemohou lovit ryby, nemohu je prodávat a nemám žádné zdroje příjmu," říká Flora Lacaba Cobitanová, která před tajfunem prodávala na zdejším trhu ryby, jež nakupovala od rybářů z okolí.
"Přišli jsme o zdroje obživy a chybí nám peníze. Bez nich nemůžeme opravovat dům ani kupovat jídlo. Starám se i o otce a pokud neseženu práci, bude situace den ode dne horší," říká třicetiletý Phillip Pagatpatan před svým zříceným domem. Ve městě už působí i tým české organizace Člověk v tísni. A ta se chce zaměřit právě na zdroje příjmu pro místní obyvatele.
"Nejpostiženějším domácnostem nabídneme ve spolupráci s městskými částmi práci na odklízení všudypřítomných trosek. Za to jim dáme drobnou mzdu. Lidé si tak zvelebí svoje okolí, budou mít možnost si přivydělat a ještě nastartujeme místní ekonomiku," vysvětluje vedoucí humanitárního týmu Člověka v tísni na Filipínách Petr Drbohlav.
Přesto už se objevují první záblesky normálního života. "Pane, pojďte ochutnat, mám nejlepší pečivo ve městě," zve mě pekař do svého skromného obchodu, před kterým stojí fronta lidí. Za chvíli ale pečivo dochází a na část zákazníků se nedostane. Přesto ve městě zůstávají. "I po tom všem si tu chci postavit nový dům, tady jsem přeci doma," říká Antonio Alalim.
