„Naším vpádem na československé území jsme plivli na hroby těch, kteří jsou pohřbeni v Československu. Mimoto jsme se izolovali od celého světa.“ Kdo mohl po obsazení Československa vojsky států Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 napsat tyto řádky? Navíc je adresovat ministerskému předsedovi Sovětského svazu, Chruščovovu nástupci Alexeji Kosyginovi? Buď úplný blázen, anebo hrdina.
Udělal to v roce 1970 Gruzínec Revaz Cincadze. Jeho dopis měl více než 70 stran. „Proč je třeba pustit Československo? Není lepší dát mu úplnou svobodu a potom s ním navázat skutečně svobodné, nevynucené vztahy, dokonce i když bude kapitalistickým státem? Ano, opakuji, bylo to drzé, divoké, barbarské, bezprecedentní vměšování,“ píše.
21. Srpen 1968Vojáci obsadili i vysílač na Krašově, vzpomíná podnikatel a poslanec Jaroslav Lobkowicz  Ruské tanky v srpnu 1968 na Chodském náměstí v Plzni. |
Dopis odeslat nestačil. V den, kdy se chystal do Moskvy, si pro něj přišla tajná policie. KGB měla v otázce bláznovství či hrdinství jasno: „Přibližně od roku 1967 se Cincadze začal chovat nesprávně, začal zanedbávat služební povinnosti, celému okolí si začal stěžovat na nespokojenost se stávajícím zřízením, objevily se u něj plány na přestavbu státu. Uvedené zvláštnosti ukazují na přítomnost psychického onemocnění. Komise dospěla k závěru, že Revaz Ziverovič Cincadze trpí chronickým psychickým onemocněním ve formě schizofrenie. To říká zpráva komise Republikové psychiatrické klinické nemocnice, která se zachovala v archivu gruzínské tajné služby.
Odsouzen být nemohl, nebylo za co. Avšak zavřen ano. Po dvou měsících vazby v sídle KGB byl poslán do psychiatrické léčebny v Kazani. Ano, v té Kazani, která leží od jeho rodné Gruzie více než 1 800 kilometrů vzdušnou čarou.
Proč jste vlastně ten dopis napsal? Myslel jste, že byste tím mohl systém změnit?
To ne, nečekal jsem změnu, na to nestačí jeden člověk nebo dva. I když jsem nevěděl, jestli kromě mě někdo na světě protestuje, chtěl jsem prostě vyjádřit svůj názor, který byl proti Sovětskému svazu. Považoval jsem to za svou občanskou povinnost.
Byl jste si vědom rizik, kterým jste se tím vystavil?
Ano, byl to už můj druhý dopis, v tom prvním jsem psal, že si jsem vědom, jaké riziko podstupuji.
Vás zatkli přesně v den, kdy jste chtěl dopis poslat. Jak se o tom tajná policie dozvěděla?
Po tom prvním dopise, který jsem poslal, jsem byl monitorován. KGB na mě nasadila agenta, který se se mnou měl přátelit. Byl to mladík z továrny, který mi byl sympatický, mluvili jsme o různých věcech. Přijal jsem ho otevřeně, netušil jsem, že je to agent KGB. On sám často Sovětský svaz kritizoval. Jednou jsem se mu svěřil, že jsem dopis dokončil a pošlu ho. Byl jediný, kdo to věděl. Druhý den ráno na mě čekala tajná policie před továrnou.
Setkal jste se s tím mužem ještě někdy?
Revaz CincadzeVystudoval ekonomickou fakultu Tbiliské univerzity, pracoval ve strojírenském závodě. V roce 1966 se během pracovní cesty do východního Německa zastavil na pár hodin v Praze. Po roce 1968 kritizoval vpád spojeneckých vojsk do ČSSR. Jeho příběh objevili gruzínští historici v archivu ministerstva vnitra teprve loni. Nyní přijíždí do Prahy znovu, Knihovna Václava Havla a Ústav pro studium totalitních režimů s ním uspořádaly veřejnou diskusi s názvem „Náhlý a sprostý vpád sovětských vojsk“. Koná se v Komunikačním prostoru Školská 28 v Praze 1 ve čtvrtek od 18 hod. |
Ano, před několika lety. Pracoval jsem v jedné firmě na poloviční úvazek a tam jsem ho potkal. Od jeho zrady uteklo hodně let, ale poznal jsem ho. Bavili jsme se spolu chvíli, ani jeden z nás nepřipomněl, co se stalo v minulosti. Bylo mi to velmi nepříjemné. Jemu asi také, protože dal okamžitě výpověď a druhý den už nepřišel. Nikdy se však ani neomluvil.
I když jste říkal, že víte, jaké riziko podstupujete, dokázal jste si v den dokončení toho dopisu představit, že vás uklidí do psychiatrické léčebny a zbaví svéprávnosti?
Samozřejmě jsem věděl, že mě potrestají, ale netušil jsem, že v takové míře.
Co se stalo po vašem zadržení?
Ráno před prací mě zadržel vysoký muž s tím, že mě musí někam odvézt. Ten den mě vyslýchali asi půl hodiny. V zadržovací vazbě KGB jsem strávil dva měsíce, potom přijeli experti psychiatři. Oznámili mi, že jsem byl prohlášen za nesvéprávného, ale že musím ještě na jedno vyšetření do Kazaně. A tam si mě pak nechali skoro dva roky.
Jak vypadal den na psychiatrii?
Bylo nás jedenáct na pokoji. Dostávali jsme léky, pamatuji si to dodnes, jmenovaly se Tryptizol. Když to šlo, snažil jsem se ho vyhazovat, slyšel jsem, že ničí srdce. Některé sestry však stály přímo nad našimi hlavami a dávaly na to pozor. Dvakrát za mnou přijel otec se švagrem. Jen dvakrát. Cesta stála neuvěřitelně hodně peněz. Vždy s námi byl ještě dozor a my museli mluvit rusky, aby nám rozuměli.
Co bylo pro vás nejhorší?
To, že jsem netušil, kdy mě pustí ven. Pokud jste ve vězení, víte, že vám zbývá třeba ještě rok nebo týden. Ale tam se stále vkrádá myšlenka, že by to mohlo být napořád.
Pustili vás po roce a osmi měsících. Proč se tak nakonec rozhodli? Musel jste odvolat?
Každých osm měsíců se konalo lékařské konzilium. Jednou jsem se bavil s jedním přátelským doktorem. Ptal se, jestli jsem změnil své názory. Odvětil jsem: „Jak by mohly nějaké pilulky, co mi tu dáváte, mít vliv na moje názory? To přece nejde. A kdybych vám to tvrdil, to bych vám lhal.“ A on mi vysvětlil, že se o politiku nezajímá. Že mě z lidského hlediska chápe. Ale že pokud neodstoupím od svých názorů, budu tam muset zůstat. Vysvětlil mi, že nemá cenu s nimi bojovat. Věděl jsem, že má pravdu. Slyšel jsem o jednom muži, který se pokusil o útěk do zahraničí a drželi ho takhle celých pět let. Na dalším konziliu jsem tedy řekl, že v době, kdy jsem ty dopisy psal, jsem nebyl úplně v pořádku. Po pár měsících mě pak pustili.
Litoval jste někdy, že jste ty dopisy napsal?
Když mě pustili, nevzali mě na mé původní místo, dlouho jsem hledal práci a živil se v továrně počítáním pytlů. Měl jsem částečný důchod, protože jsem podle papírů nebyl psychicky zdráv. Časem jsem ale našel i lepší místo. Dovolával jsem se u soudu, u řady institucí, obracel se na prezidenty, šéfy vlád, ale bez reakce. Chtěl jsem jen, aby odvolali onen rozsudek, že jsem byl nesvéprávný. Ale ne. Nikdy jsem nelitoval.
Neměl jste chuť napsat obdobný dopis i nyní, když Rusové anektovali Krym?
Ne, jsem už starý muž, o politiku se nezajímám. Žiji na předměstí Batumi, mám tři velké děti.
Uvědomujete si, že pro Čechy jste svým způsobem hrdina?
Ne, to ne. Vždyť já jsem jen napsal pár dopisů.
