Pane expremiére, už jste se vyrovnal s tím, že jste skončil v politickém propadlišti?
Dávno. Už v době, kdy jsem končil ve funkci premiéra.
Chybí vám politika?
Bývalí kolegové mě straší tím, že mi chybět bude. Jsem bez ní už rok a nechybí mi. Neznamená to, že mě nezajímá, co se děje.
Plánujete návrat?
Před týdnem jsem se díval do svého elektronického diáře, co jsem dělal touto dobou před rokem i před dvěma lety. Když jsem to viděl, udělalo si mi skoro fyzicky špatně. Proto mi politika nechybí.
Přemýšlíte o návratu?
Ne. Mám práci, která mě baví, a chtěl bych se jí věnovat. Nechci opustit zázemí, které jsem díky novým kolegům získal. Svoji základnu do budoucnosti vidím spíše v advokacii než v politice. Uvidíme, co bude za rok, dva či pět let.
Vůbec vás politika neláká?
Neláká. Teď rozhodně ne.
A pamatujete si, co jste řekl o svém premiérování v rozhovoru pro Právo měsíc před odstoupením?
Nepamatuji. Nejsem úchylný, abych si uchovával své výroky.
Cituji: "Jednou premiérem nebudu, ale z boje neuteču." Okolnostmi jste byl k útěku donucen. Jak se na to díváte s odstupem jednoho roku?
Je podstatný rozdíl mezi útěkem a ústupem.
Podle vás to nebyl útěk?
Útěkem bych se nestaral o to, co bude poté. Já jsem to bral jako ústupovou záležitost a chtěl jsem, aby ti, co přijdou po mně, dokázali situaci zvládnout. Vždyť nebylo nic jednoduchého dostat Jiřího Paroubka z určité ilegality v sociální demokracii.
Je lepším premiérem než vy?
Je. Já jsem se vždy snažil být skromný a pokorný...
To jsem si nikdy nevšiml. V čem jste byl skromný a pokorný?
Mnoho věcí ve skutečnosti nevypadalo tak, jak se prezentovaly. Byl jsem podle mě docela dobrým ministrem vnitra. Ale premiérský úřad skutečně nebyla povedená mise.
Slova „neuteču“ lze chápat tak, že jste si myslel, že to ustojíte?
Žádný šéf nemůže s předstihem říkat svým lidem: Odcházím. Vyvolal by tím nejistotu a jeho tým by se začal vnitřně rozpadat.
To znamená, že jste se k odchodu rozhodl předtím. Kdy?
Od loňského března jsem věděl, že musím zvládnout sjezd ČSSD a že nemohu pokračovat za situace, v níž jsem se ocitl. Dlouho předtím mě nebavilo odolávat tlakům a nesmyslům, které se odehrávaly. Věděl jsem, že v té atmosféře pracovat nemohu. Opakuji: chtěl jsem vytvořit nejdříve prostor pro toho, kdo přijde po mně. To nějakou dobu trvalo.
Jak dlouho?
Koncem února 2005 jsem již nepředpokládal, že se to dá ustát.
Kdo věděl, že skončíte?
Jen několik lidí ve vládě a několik mých nejbližších spolupracovníků na Úřadu vlády. A manželka, která mě velmi podporovala.
Nedávno jste v Lidových novinách řekl, že už jste přečetl Bibli, jak jste avizoval, a že to může sloužit k tomu, aby člověk lépe chápal souvislosti o našem životě. Už lépe chápete souvislosti vašeho pádu?
Tím, že si přečtete Bibli, nerozumíte najednou všemu. To je nesmysl. Ale člověk vnímá lépe souvislosti, až se dostane nad každodenní politický zápas. Věnuji se normálnímu občanskému životu, jiné práci a skutečně se mohu na některé věci dívat s nadhledem. Dnes vidím lépe chyby, které jsem udělal.
Když rozumíte, jaká byla hlavní příčina toho, že po dlouholetém meteorickém vzestupu přišel ve vaší politické kariéře tak rychlý konec?
V souvislosti s mou osobou se objevilo mnoho velkých bublin, ale já jsem to nezvládl vysvětlit.
Bubliny byly příčinou pádu?
Byly dvě důležité věci, které jsem v minulosti udělal špatně, a ty byly spíše pod povrchem. Jednu dobu jsem si už začal bláhově myslet, že moje pozice v sociální demokracii i české politice je natolik silná, že už nemusím dělat některé věci, které jsem dělal do té doby a které bohužel musí dělat politik vždy a v každé zemi. Život v politice vyžaduje až příliš ostré lokty, kdy občas musíte jen přihlížet tomu, že někomu se děje křivda, a nevrháte se po hlavě, abyste někomu pomáhal. Navíc někdy musí člověk udělat něco, co je na pomezí podrazu nebo to jako podraz někdo vnímá. Přestal jsem jednat v určitou dobu podle potřebného politického instinktu. Někteří lidé to začali vnímat ne jako velkorysost, ale jako slabost. To se mohlo odehrát už tak rok a půl před mým v uvozovkách pádem. Byl to chybný a naivní pocit.
A ta druhá?
Když jsem nastupoval jako ministr vnitra, byl jsem upozorněn na jednu složitou kauzu, kterou policie rozplétala řadu let. Šlo o velkou hospodářskou kriminalitu spojenou s násilnými činy a svým způsobem sahala i na některé lidi do politiky. Spis se jmenoval Krakatice.
Nerozumím. Jaký to mělo vliv na váš konec v politice?
Pořádně jsem tehdy nedohlédl, kam až ta věc mohla vést. To jsem vysledoval až dnes podle některých indicií. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří v ní figurovali, se intenzivně starali o to, abych v politice skončil.
Jak vám máme věřit, když nic nechcete říci? Kdo jsou ti lidé?
Dávají rozhovory některým renomovaným deníkům.
Jsou to i politici?
Nemusí být. Některá média dávají prostor i zločincům.
O Krakatici si mohu myslet cokoli, protože podrobnosti říci nechcete. Já vám proto řeknu několik dalších důvodů, proč jste musel politiku opustit. První: postupoval jste nedůvěryhodně v případě vysvětlování půjčky na pořízení vašeho bytu.
Určitě ano. Muselo to tak působit a ze začátku jsem to podcenil.
Obklopil jste se pro veřejnost nepřijatelnými lidmi. Co Pavel Přibyl, velitel jednotky, která za komunismu zasahovala proti demonstrantům? Nebo Zdeněk Doležel, který proslul "pěti českými na stole"?
To jsou dva odlišné případy. Když u mě pracoval pan Doležel, neměl problémy. Byl mi doporučen, když jsem přišel na ministerstvo vnitra. Do té doby jsem ho neznal.
Vy jste nevěděl nic o minulosti pana Přibyla?
Je pravda, že to ode mě bylo asi necitlivé rozhodnutí. Na druhé straně mám pocit, že se dělají démoni z lidí, kteří v minulém režimu nebyli nic jiného než řadoví pěšáci. Ti lidé, kteří páchali daleko horší věci, jsou dnes vysmátí a jsou za vodou. To mi vadí. Já jsem na ministerstvu a na Úřadu vlády udělal stovky personálních rozhodnutí, v některých případech jsem udělal chybu.
Další důvod: nebyl jste na funkci premiéra připraven ani věkem, ani jste neměl dostatečné zkušenosti.
Člověk na pozici předsedy vlády by měl mít větší životní zkušenosti, než jsem měl já. Otázkou je, zda se to dalo udělat v polovině roku 2004 jinak. V sociální demokracii nebylo moc lidí, kteří by mohli být premiérem. Já jsem se do toho nehrnul a jiné řešení v zásadě nebylo.
Ještě jeden důvod: neustál jste rozklížení ČSSD, které vyvrcholilo nezvolením Miloše Zemana prezidentem počátkem roku 2003. Rozklížení sociální demokracie nezačalo prezidentskou volbou. Ale začalo se projevovat veřejně.
Skutečně to byl okamžik, kdy vřídek pod kůží ČSSD praskl. To ovšem bylo tím, jak to interpretoval Miloš Zeman.
Začátkem prosince mi Zeman v rozhovoru řekl, že aféra Unipetrolu není u konce. Naznačoval tím, že jste v tom namočený právě vy.
Určitě má na Vysočině spoustu informací... Problém je, že už se mnohokrát ukázalo, že ty jeho zaručené informace jsou úplně mimo. Týká se to i Unipetrolu.
Potkal jste se za ten rok s Milošem Zemanem a hovořili jste spolu?
Nehovořili. Potkali jsme se pouze na pohřbu Pavla Dostála. Tam mi nepodal ruku.
Nemáte chuť si s ním věci vyjasnit?
Trávím svůj čas daleko příjemnějším způsobem, než abych se setkal s takhle zapšklým člověkem, který je plný zloby a nenávisti. Radši se stýkám s lidmi, kteří jsou pozitivní.
Kauzy kolem vás měly dopad i na vaši rodinu. Manželka Šárka opět podniká?
Nějak se živit musíme. Já dělám v advokátní kanceláři a manželka dělá dál pro firmu Amway a má malý krámek na pražské Vinohradské ulici, kde má dvě zaměstnankyně. Prodávají plavky.
I ona tam prodává?
Když je potřeba, tak vypomůže.
S vaší ženou měla podnikatelské záměry i Libuše Barková, která je teď stíhána. Hovořil jste s ní v poslední době vy či vaše manželka?
Od jejího propuštění z vazby ne.
A předtím?
V posledním čtvrtletí jsme se zdvořilostně potkali.
Nepodniká s ní opět vaše žena?
Ne. Přijde mi až legrační a vůči paní Barkové nefér, že v médiích se píše a hovoří, že to vlastně není paní Barková, ale známá Stanislava Grosse či známá jeho rodiny. To má hodně daleko k novinářské profesionalitě.
No, vaše známá to je. Je zvláštní, že tvrdíte, že nečtete noviny, ale celkem dobře víte, co se tam píše.
Čtu zprávy na internetu, tam to najdu. Nebo poslouchám rádio.
Podívejme se na současnost. Se kterým z našich politiků se setkáváte?
Nevidím důvod, abych vám hlásil, s kým se scházím, či nescházím.
Já nepíšu hlášení, ale vedu s vámi rozhovor. Protože jste byl premiérem této země, tak se zajímám, s kterými politiky udržujete styky.
Nemám důvod těm lidem komplikovat život.
Čím byste jim ho komplikoval? Že řeknete jejich jména?
Paní Barková by také neprožívala to, co prožívá, kdyby někdy v minulosti nepotkala Grosse. Když vám řeknu jména několika lidí z jiných politických stran než ČSSD, tak by z toho rozhodně radost neměli.
Tak mi řekněte jména politiků sociální demokracie.
Jsem v kontaktu s mnoha lidmi z vlády i z vedení naší strany. Nevidíme se každý týden, ale zavoláme si či zajdeme na oběd.
Říkal jste, že jste měl nabídky na zapojení se do volební kampaně. To už se stalo či stane?
Byl jsem požádán, abych se zúčastnil několika akcí. Ale nechci se účastnit politických předvolebních mítinků. Mohu jít na přednášky či akce společenské, kam mohu vzít i svoji rodinu.
Nenaznačují vám někteří sociální demokraté, že nejste vítán? Že byste je diskreditoval?
Necpu se nikam, kam mě někdo nepozval. Vzhledem k práci, kterou dělám, jezdím po celé republice. Tam se někdy setkávám s našimi stranickými představiteli.
Jak vidíte šance sociální demokracie ve volbách?
Má šanci zvítězit a zvítězí.
Kde to přesvědčení berete?
Pro většinu normálních lidí má ČSSD nejpřijatelnější a nejméně odpudivý program. Pokud člověk uvažuje zdravým selským rozumem, tak se ve finále k ČSSD přikloní.
Kdo má odpudivý program?
Odpudivost je dána historickou zkušeností. Jsou strany, kterým se nedá příliš věřit, že to myslí vážně.
Jmenujte je.
Komunistická strana. Důvěryhodná není ani ODS, která se začala lakovat do sociálního hávu.
Když vás poslouchám, tak můžete do kampaně naskočit hned. Používáte stejná slova jako politici.
Snažím se na situaci dívat objektivně na základě čísel a údajů. Z nich mi vychází, že sociální demokracie vládne dobře.
Na rozdíl od premiéra Paroubka jste odmítal, aby vás komunisté případně podporovali jako menšinovou vládu. Proč on to neodmítá?
Byla jiná situace. I já jsem mohl zůstat v čele menšinové vlády a opřít se o komunisty. Celou dobu v politice jsem říkal, že nechci, abychom se opírali o komunistickou stranu. Za to bych se musel stydět před lidmi. Mimochodem, to byl také jeden z motivů, proč jsem nechtěl a nemohl pokračovat ve funkci premiéra.
Jiřího Paroubka pořád chválíte, ale za koketerii s komunisty by se měl premiér stydět?
Říkám, že situace je jiná, a hlavně po volbách bude jiná. Jestliže ODS razila taktiku nulové tolerance k vládě, tak se prostor pro politickou dohodu velmi zúžil. V tom je to jiné.
Ale umíte si představit po volbách velkou koalici s ODS?
Nemám si co představovat, jsem řadový člen ČSSD a prostý občan. Velká koalice není pravděpodobná a nikdo ji nepreferuje.
Pane Grossi, prostý občane, co si myslíte o Mirku Topolánkovi, který vás kdysi označil za klientelistu, který je pro zemi nebezpečný?
On má problém v tom, že vůbec neví, v jaké pozici se ocitl. Sama ODS je zmatená z toho, že ho má ve svém čele. Proto ho schovávají.
Cože? ODS schovává Topolánka?
Jistě. Je to programové. Aby ho radši lidi neviděli.
