Česká republika navždy zůstane prvním státem bývalé Varšavské smlouvy, který bude mít ve výzbroji nadzvukový bojový letoun nesovětské výroby. Stejně jako v Praze v roce 1991 zanikla Varšavská smlouva, tak dalších čtrnáct let poté symbolicky začíná konec sovětského monopolu na tuto strategickou část výzbroje v nových členských zemích NATO - Maďaři zavedou Gripeny, stejně jako Poláci F-16, počátkem příštího roku.
Málokdo si už dnes vzpomene, že českoslovenští letci začali sovětské letouny využívat již koncem první republiky v době sílicího nacistického ohrožení.
V roce 1937 Moskva začala dodávat Praze svaz bombardéry SB-2, které v době květnové i zářijové mobilizace v roce 1938 tvořily nejmodernější část letectva. Na sovětských letounech pak bojovali českoslovenští piloti na východní frontě, se kterými se po osvobození vrátili do vlasti.
Sovětské stroje pak záhy vytlačily Spitfiry, Liberatory a další stroje západní výroby. Lze tedy říci, že sovětské letouny tvořily významnou část výzbroje našeho vojenského letectva po 55 let z 87 let celkové existence, vyjádřeno řečí čísel – více než šedesát dva procent.
Jako historický paradox může působit skutečnost, že právě komunistické Československo koncem čtyřicátých let získalo jako vůbec první stát východního bloku moderní sovětské proudové letouny Jak 23 a MiG – 15 a nyní více než po pětapadesáti letech opět jako první sovětskou bojovou proudovou techniku definitivně opouští.
Sebevýkonnější supersonik je však vždy pouze nosičem zbraňových systémů, až ty jej teprve činí plnohodnotnou zbraní, což jsou v případě Gripenu rakety středního doletu AMRAAM. Popsané nadšení, politická a historická prvenství proto poněkud mírní fakt, že k dodání 24 kusů těchto raket by podle ministra obrany mělo dojít až v průběhu následujících dvou let.
Do té doby budou hlavní výzbroj tvořit rakety krátkého doletu Sidewinder, jejichž 80 kusů již letectvo převzalo počátkem dubna a dvě desítky má již od pražského summitu NATO v roce 2002.
Nutno dodat, že zařazení AMRAAMů do výzbroje bude rovněž historický předěl – obdobně účinným zbraňovým systémem totiž naše armáda nikdy nedisponovala.
Dále je dobré si uvědomit, že se dvanácti bojovými plus dvěmi dvojmístnými Gripeny sice dosáhneme historických prvenství, ale rozhodně se nestaneme evropskou mocností.
Spojenecká letectva populačně srovnatelných států, s výjimkou Portugalska se dvaceti letouny F-16, disponují všechny standardně řádově vyššími počty supersoniků: Belgie má F-16 dvaasedmdesát, Dánsko osmašedesát a Řecko dokonce devadesát tři nadzvukových bojových letounů tří typů (F-4, F-16 a Mirage).
Tyto počty jsou stále dědictvím studené války, nicméně razantní snižování jejich počtů rozhodně není na pořadu dne. Je nutné také dodat, že minimálně do roku 2012 ministerstvo obrany nepočítá s nasazením Gripenů v rámci zahraničních misí.
Nezměrnou, a nutno zdůraznit, naprosto oprávněnou radost, budou mít piloti, kteří po létech planých slibů a odkladů, konečně dostali pro svou práci – zajišťování bezpečnosti nás všech, nástroj, na který mají naprosto přirozené právo.
Zbytek trpělivost těch, kteří neodešli do komerční sféry, případně nezahynuli na při nehodách na beznadějně stárnoucích strojích, by se dala měřit maximálně v týdnech.
A každý si může spočítat, že obnova zdecimovaného kádru elitních nadzvukových stíhačů by mnohonásobně převyšovala cenu za pronájem Gripenů.
Budou zde ale také ti, kteří budou prožívat pocity úplně opačné - kteří si obrazně řečeno 18. dubna nejraději připnuli na rukávy symbolické černé pásky. Nejde o p Jde o zastánce euroatlantické spolupráce, kteří by české kokardy než na švédském Gripenu nesrovnatelně raději viděli na bojových letounech americké provenience.
Nákup Gripenů, vyrobených v neutrálním Švédsku, byl také politickým rozhodnutím, a spíše než pozici spojence v rámci Severoatlantické aliance posiluje českou pozici v rámci Evropské unie.
Euroatlantistům může býti útěchou, že Gripen, se tak jako tak neobejde bez americké výzbroje a klíčového komunikačního software. K naplnění myšlenky euroatlancismu tak dojde aspoň tímto způsobem. Takže se zdá, že spokojeni nakonec budou úplně všichni.
Zbyněk Pavlačík
autor je předsedou České euroatlantické rady
