Gore je mazaný politický populista, který využil přirozených lidských úzkostí a tužeb k velkolepému politickému humbuku, jemuž se postavil v čelo. Mít obavy z budoucího počasí je přirozená vlastnost lidí. Stejně lákavé je starat se o budoucnost planety, když o její přítomnost se nikdo nestará.
Gore je takříkajíc černokněžník či věrozvěst budoucnosti. Jako každý mág se budoucností zabývá proto, že nikdo neví, co budoucnost bude.
Prorok tajících ledovců
Není první a asi ani poslední – měl řadu předchůdců, většinou úspěšných a neblahých. Jejich víra byla vždy kombinací strašení a ďábelských varování na straně jedné a příslibu slunného ráje na straně druhé. Na takovou směs se lidé vždy chytnou. Zla se každý bojí a ráj každý chce.
Když to Gore obleče do tajících ledovců a jiných moderních kejklů, vypadá i jako vědec, což je odbornost, kterou veřejnost sice pohrdá, ale čertvíproč také obdivuje. Z dobrých východisek (Mění se podnebí? Špiní se planeta?) vytvářejí Gore a spol. cirkus hodný středověkých flagelantů.
Proč je lidstvo tak nepoučitelné a vždy přijímá tyto proroky s otevřenou náručí, je záhadné. Proroci to řešit nemusí, stačí, že ovládají lidi a stavějí se jim v čelo. S Nobelovkou pochybného původu na krku, s planoucíma očima uprostřed hlavy, s křížem nebo vědou v drápech...
Nobelovu cenu za mazanost by měl dostat i Gross.
Hrozby vymizely
Zatímco Gore je prorok moderního střihu, který se halí do vědeckého kabátu, Gross jako politik (když si představíme, že vůbec nějakou politiku kdy měl) je dinosaurus z období páry a uhlí.
Impozantní zbohatnutí bývalého milovaného benjamínka socialistů vyvolává otázku, co to vlastně dnes sociální demokracie je, co chce a o co se opírá. Za časů uhlí a páry představovala sociální demokracie pro lidi jakousi ochranu před hladem a zvůlí vlád.
Za dvě stě let tyto hrozby z Evropy (alespoň z té západostřední určitě) vymizely, což není zásluha sociální demokracie, nýbrž těch složek, proti kterým vždy bojovala – podnikatelů, kteří vytvářeli bohatství, a politiků, kteří prosadili svobodu občanů a svobodu hospodářství.
Na této impozantní modernizaci Evropy měla sociální demokracie vždy podíl spíš brzdící než inspirující. Bohatství všech nevzniká, jak socialisti dodnes věří, přerozdělováním hodnot, nýbrž zvětšováním svobody.¨
Socialistu páry a uhlí, tuto soft verzi marxisty, si lze představit. Vypadá trošku jak z české pohádky – vyzáblý poctivák, lidový, plný dobrých úmyslů, proti boháčům, kteří jsou tlustí a nemilosrdní. Tonda s kostkovanou čepicí a bandaskou.
Úspěch lokomotivníka
Politika parního stroje je doufejme dávno pryč. A co je dnes socialistická politika, to není nikomu jasné. Ani muže ze závodu, ani haléř ze mzdy – každý už chápe, že toto komunistické bájesloví způsobilo chudobu a úpadek všech.
Socialistická solidarita a bratrství čpí armádou spásy a břinkající kutálkou. Celá sociální sít připomíná dnes víc nástroj ke kupování voličů než zbraň proti bídě. Volte nás, my vám dáme, co vám sebereme – to je děsivé korupční heslo moderní doby.
Sociální síť je otázka pojistné matematiky a logistiky, nikoliv otázka politického dobrodiní nějaké partaje. A už vůbec to není záchrana před živořením v temné sluji. Sluje už nejsou. Gross předvedl, co je socialistická politika dnes.
Báchorkami o péči a ochraně ubohých se vyšvihnout a dostat se k bohatství. Gross je všechno jiné než lidový poctivák. Ať už o něm policie vyšetří cokoliv, jedno je nezpochybnitelné: ČSSD je dobrý nástroj – ne k dělání dobra, nýbrž k bohatství, tomu hlavnímu nepříteli ČSSD.
Gross i Gore mají toto společné: chytli se nějakého puzení v lidech, aby se vyšvihli. Jeden, boháč, k politické slávě. Druhý, chuďas, k bohatství. Naivní lidstvo jim k tomu jako vždy tleská. Není divu, že Gross rád věří na oteplování a Gore zas na Grossovy akcie.
