Malá exkurze do života redakce: novináři píší o tom, co si myslí, že lidi zajímá. Seženou, sepíšou, předají dál – na papíře, na televizní obrazovce, přes internet. Nejde zařídit, aby na tiskovku přišly dva miliony lidí, a tak přijde dvacet novinářů.
Když jim fotbalista z trucu neřekne, jakou má formu, nezhroutí se a nebudou večer brečet do polštáře. Ten fotbalista totiž nekašle na noviny, jak si myslí, ale na fanoušky. Stejně jako politik na voliče.
A co víc. Mlčením a trucem přitáhnou na svou hloupost ještě větší pozornost. Když za minulého režimu vycházely knížky o hokeji a komunisté v nich zakázali jméno Nedomanský, mluvilo se o tom daleko víc, než kdyby tam to jméno bylo.
Když fotbalová reprezentace nemluvila s novináři před devíti lety v době baráže o mistrovství světa, dost možná to přispělo k jejímu výbuchu s Belgií. Dokola se rozebíralo mlčení, kolem týmu rostlo napětí a skončilo to třemi červenými kartami ve dvou zápasech.
Svalování chyb na novináře se nosí. My nic, to oni. Poprvé jsem si toho všiml v roce 2005, kdy jsem dělal rozhovor s novou vládní mluvčí Veronikou Skořepovou. Trochu si otevřela ústa a byla propuštěna.
Místo aby někdo uznal chybu, reakce z vlády zněla: "Rozhovor byl součástí štvavé mediální kampaně." Jistě, neměl jsem nic jiného na práci než jít vládě po krku.
Mediální kampaň je vůbec módní termín, který se stal nejčastější odpovědí politiků na cokoliv. "Je to objednaná mediální kampaň proti mé osobě," křičí primátorka Řápková na obhajobu svých studií. "Strhla se proti mě mediální kampaň," bránil se prezident Nejvyššího kontrolního úřadu František Dohnal, když vyšlo najevo, v jakém bydlí bytě a jakými jezdí auty.
Za oběti mediální kampaně se označil i policejní prezident Husák, který uháněl po dálnici skoro dvoustovkou, a Josef Jindra, který byl u ostudy lyžařského šampionátu v Liberci. Vyjmenovávat politiky, byli bychom tu ještě zítra. Od Grosse přes Čunka až po Topolánka.
Mnozí to samozřejmě nemyslí vážně. Přijdou domů, zabouchnou dveře a u večeře manželce řeknou: "To víš, něco jsem odpovědět musel. Říkají to všichni, tak jsem to řekl taky."
Pokud to náhodou myslí vážně, zajímalo by mě, jak si to představují. Asi že si každé ráno šéfredaktor hodí korunou, proti komu rozpoutá kampaň. Nebo že u něj někdo zaklepe a žadoní: "Potřebuju zničit toho a toho, šlo by to?"
Trochu to připomíná časy komunismu. Po jakékoliv demonstraci straníci vyrukovali s tím, že za vším stojí CIA nebo Svobodná Evropa. Nechtěli přiznat, že lidé demonstrují proto, že se jim něco nelíbí. I oni hledali chyby všude možně. Jen ne u sebe.
