Sedíme s mojí ukrajinskou tetou na posteli a pláčeme. Ona zoufale, já vztekle. Právě jsme se dovolaly do Lvova a ze záplavy slov a vzlyků a výkřiků jsme pochopily, že tak zle ještě nebylo.
Pouštíme si televizi a počítač a vidíme tu tragédii v přímém přenosu. Kyjev je obklíčený, mladí lidé ze Lvova a okolí nemohou pomoci, protože se tam prostě nedostali. Střílí se ostrými náboji na každého, kdo se pohne. Vybuchují granáty. Pálí profesionální ostřelovači do demonstrantů, civilistů. Mladá dívka, dobrovolná zdravotnice, stačí jen napsat "umírám…"
ANALÝZA: Co bude s Ukrajinou |
Mladý muž s přilbou sedí pod barikádou a drnká na kytaru, snad "Bratříčku, nevzlykej, to jsou jen vojáci…" Živí dostávají do mobilu zprávu, že pokud neopustí nedovolené shromáždění, hrozí jim trest 15 let vězení. Někdo křičí, že dost, nemáme už kam ustupovat, to raději zemřeme!
Pak se vzchopíme, nemůžeme už se na to stejně dívat. Teta se jde s malým Tomíkem dívat na nějaký zápas dobra se zlem v bájné Narnii, já sedím u telefonu, slzy tečou, ale mluvit můžu.
Kolikrát už toto Evropané zažili?
Možná už chápu, jak se asi cítili Francouzi a západní Němci a Holanďané a Rakušané a ti ostatní, co žili shodou náhod na šťastné straně Železné opony, když ruské tanky dobyly Budapeštˇ v roce 1956, když pět států Varšavské smlouvy přes noc okupovalo Československo v roce 1968, když generál Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav v roce 1981 a polská Solidarita musela do vězení, do podzemí, do exilu…Seděli a zuřili, ti vzdělaní a kulturní západní Evropané, u rozhlasu, u televize, bezmocně skřípali zuby, protestovali v bezpečných ulicích Paříže a Berlína, demonstrovali účast, psali články, dopisy politikům, sestavovali petice se zvučnými jmény. Chvíli doufali, pak i doufat přestali.
Tentokrát, konečně, snad, tentokrát je to poprvé jiné na obou stranách.
Zaprvé - a to je nové - ti lidé v ulicích Kyjeva a dalších ukrajinských měst se nevzdali. Ti lidé pochopili, co za nás řekl Martin Klíma 17. listopadu 1989 v Praze: "Poroba je někdy horší než smrt!" Ti lidé vědí, že toto je jediná šance jejich života na důstojný, svobodný, lidský život. Ti lidé chápou, že některá slova mají absolutní význam.
Zadruhé - a to je také nové - tito lidé svojí odvahou, statečností a neokázalou rozhodností zapůsobili i na nás, teď už taky trochu zhýčkané, cynické, západní Evropany. Probudili v nás něco, co jsme naposledy věděli přesně v listopadu a prosinci 1989!
A opravdu, na konci dne přicházejí lepší zprávy, naděje zase zaplavila počítače a televize a rozhlas. Přední představitelé Evropské komise a ministři zahraničních věcí 28 členských států Evropské unie dali konečně najevo, že něco důležitého pochopili.
Ukrajinci nám nastavili zrcadlo a my v něm spatřili vlastní váhavost, nerozhodnost, zbabělost a nejednotnost. Všechno to, co nám zbytek světa právem vyčítá.
Klopýtavě, pomalu, pozdě, ale snad přece jsme se i my - Češi, my - Evropané rozhodli, že už se za sebe nechceme stydět. Modlím se, aby nám to odhodlání vydrželo!
