Nejde přitom o prolomení restituční hranice z 25. února 1948, ač panství Veveří přešlo do vlastnictví státu již v roce 1925. Tehdy baron Mořic Arnold Deforest Bischofsheim, jenž nesouhlasil s pozemkovou reformou, ukončil spor s Československem, kývl na odstupné a hrad Veveří, včetně téměř 11 tisíc hektarů půdy, získal stát.
Ale obrazu se to netýkalo, jak podle soudu Národní galerie mylně tvrdila a bránila vydání obrazu jihomoravské farnosti. V historii gotického obrazu, jednoho z nejvzácnějších na českém území, jehož autorství je často připisováno autorovi z okruhu Mistra vyšebrodského oltáře, jsou vepsány pohnuté dějiny naší země.
Když ve druhé polovině třicátých let minulého století Madona z Veveří z výstavy v Moravském zemském muzeu v Brně zamířila k restaurování do Prahy, nikdo netušil, že se už na Moravu minimálně osm desítek let nevrátí, že se přes zemi převalí nacistická a pak i komunistická diktatura a že obraz skončí v pražské Národní galerii, v Anežském klášteře.
Jedna věc je nepochybná a měli by si ji uvědomit všichni ti, kdo protestují proti vydávání majetku církvi. Je zjevné, pro koho byly malovány obrazy jako Madona z Veveří, kterou pro kapli na hradě Veveří objednal markrabě Jan Lucemburský, mladší bratr Karla IV. „Není to jen obraz. Pro církev a farnost ve Veverské Bítýšce je to symbol. Milostný obraz věřících, který se nosil v čele procesí,“ vyjádřil to u soudu právní zástupce církve František Severin.
Tak jako Národní galerie nakonec vydala augustiniánům vzácné obrazy, které si objednali a zaplatili u vlámského malíře Petra Paula Rubense, a obdivovatelé obrazů je mohou dál vidět v galerii jen s přidaným popiskem, kdo je vlastníkem, jenž je galerii dlouhodobě zapůjčil, dá se teď podobná věc čekat i u Madony z Veveří. Jen je možné, že se obraz přesune více „domů“, do některé moravské galerie. Kdo se na ni bude chtít podívat, bude mít tedy dál tu možnost, i když odvolací soud potvrdí nárok farnosti ve Veverské Bitýšce.
Jen mě teď ještě napadá, kolik z těch bojovníků za to, že jde o umělecká díla patřící „všemu lidu“, ty obrazy vůbec kdy vidělo a šli se na ně alespoň jednou do Národní galerie podívat? A půjdou třeba teď?
