Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Hlavně aby nám tu nezůstali. Uprchlíků se děsili už naši dědové

  17:23aktualizováno  17:23
Není to poprvé, co nás zachvátila uprchlická hysterie. Ve 30. letech jsme se s podezřením dívali na lidi prchající před Hitlerem, dva roky po válce jsme přeživší polské Židy považovali za „hygienické riziko.“ Na dobrovolníky, kteří dnes uprchlíkům pomáhají, bychom proto měli být hrdí, míní historici Anna Hájková a Martin Šmok.

Židovští uprchlíci z Polska na nádraží v Náchodě, 1946. Fotografie z archivu Odeda Gafniho. | foto: Elchanan Gafni, archiv OpenEye

Na začátku září Česká pošta vydala známky s Nicholasem Wintonem. Jeho někdejší hostitel a obdivovatel Miloš Zeman coby prezident tou dobou sdělil občanům naší země, že k nám uprchlíky nikdo nezval a utvrdil tak většinu populace v odmítavém přístupu k lidským bytostem, které potřebují pomoci.

O autorech

Anna Hájková je profesorka dějin na University of Warwick, dlouhodobě se zabývá Terezínem.

Martin Šmok je poradce USC Shoah Foundation pro vzdělávací programy. Pro Židovské Muzeum v Praze připravil výstavu Zmařené naděje o osudech židovských uprchlíků v poválečném Československu.

Wintonova dcera Barbara se následně vyjádřila, že se k uprchlíkům nemáme otáčet zády. Její otec by podle jejích slov mezi lidmi v nouzi nedělal žádné rozdíly. Její hlas však navzdory rekordním prodejům známek s Wintonovou tváří poněkud zanikl. Během letošního léta se totiž českou populací šíří nenávist k uprchlíkům a každému, kdo hysterické vlně nepodléhá, ba snad si i troufá uprchlíkům pomáhat.

Takový stav společnosti je velice podobný tomu, co roku 1938 pozoroval Winton v druhé republice. Většina české populace tehdy považovala uprchlíky z hitlerovského Německa za nositele nepřátelského němectví a potažmo agenty německého režimu, podobně jako dnes vnímá uprchlíky před Islámským státem za nositele islamismu.

Byl by dnes Winton za sluníčkáře?

K antifašistům a Židům prchajícím před Hitlerem byl podezíravý i československý stát. Ministerstvo zahraničí již v červenci 1936 na žádost ministerstva vnitra vydalo instrukci diplomatům v Německu, aby „zásadně neudělovali vstupní víza osobám, u nichž lze předpokládati, že by československého visa zneužily a usadily se trvale v ČSR“.

Britští aktivisté působící v Praze se snažili uprchlíkům pomáhat, protože v nich viděli lidské bytosti. Na přelomu let 1938 a 1939 jejich polosoukromé aktivity vyvažovaly neschopnost a neochotu československých úřadů vysvětlit obyvatelstvu, proč by mělo židovským uprchlíkům z obsazených Sudet (a velká část dětí v kindertransportech ze Sudet pocházela) pomáhat, i když mluví německy.

Fotogalerie

Stejně jako dnes byly i tehdy pomocné a záchranné aktivity doménou levice, často radikální. Jak zjistila britská historička Rose Holmesová, jednou z nejdůležitějších organizátorek kindertransportů byla Doreen Warrinerová, která v Praze byla mnohem déle než Winton a kterou pro její politickou angažovanost čtrnáct let sledovala britská tajná služba MI5.

Kindertransporty neorganizoval britský stát, ale soukromé organizace a dobrovolníci, často působící na samé hraně legality. Dnes v jejich stopách kráčí například dobrovolníci z pražské Kliniky, kteří posílají oblečení a jídlo uprchlíkům do Maďarska či Vyšních Lhot. Řada Čechů je považuje za anarchisty, sluníčkáře, havloidy, či zbohatlickou mládež ohrožující bezpečnost nás všech.

Hygienické riziko

Šest let nacistické okupace a genocida spoluobčanů označených za židy českou xenofobii a odpor k uprchlíkům nijak neutlumilo. V letech 1946 až 1947 přes naše území přešlo až 200 000 židovských běženců z Polska, kteří prchali před násilím a pogromy. Československé orgány a mnozí z občanů i tehdy vnímali polské Židy především jako bezpečnostní a hygienické riziko.

Dokonce samotné motivy útěku se úřadům jevily jako nedůvěryhodné: „Kdo má ručiti za to, není-li to jen záminka, aby se zde v ČSR roztrousili a byli dále na obtíž,“ psali vystrašení úředníci z transitního tábora v Náchodě nadřízeným.

Poválečný exodus

Svědectví židovských uprchlíků, kteří po válce přecházeli přes Československo.

Československá vláda se rozhodla umožnit uprchlíkům z Polska průjezd do táborů v britské a americké okupační zóně Německa. Současně však přikázala ministru vnitra zajistit, „že všichni tito uprchlíci budou po dobu svého přechodného pobytu v ČSR soustředěni ve vyhrazených střediscích tak, aby se nemohli rozprchnouti mezi obyvatelstvo a pokusiti se o trvalé usídlení zde“.

Uprchlíci tehdy odjížděli z táborů v Náchodě, Broumově, Ďáblicích či Hloubětíně pod policejním dozorem, aby snad proboha někoho z nich nenapadlo z vlaku vyskočit a najít nový domov v Československu. I tato doba měla své Wintony, Warrinerové a „anarchisty“ z Kliniky, angažované nositele obyčejného lidství, kteří v uprchlících viděli lidské bytosti a svou prací jim umožnili začít nový život.

Kdy vydáme známku s dobrovolníky z Kliniky?

Vlna uprchlíků neznamená konec naší civilizace jak jsme ji znali. Je to něco, co se pravidelně opakuje, něco, co je zcela normální. A to bohužel včetně xenofobních reakcí vycházejících z mediální potřeby vnímat uprchlíky jako unifikovanou, nepřátelskou masu.

Kdy si začneme vážit Wintonů dneška? Kdy vydáme známku s logem Kliniky, připomínající i další, anonymní české dobrovolníky zachraňujících víru v (českou) lidskost osobním nasazením v Maďarsku a na Balkáně?

Můžeme na ně být hrdí i bez zbytečného sebemrskačství. Pomocnou ruku může podat každý. Můžeme obdivovat Nicholase Wintona, pak bychom ale měli následovat jeho příkladu. Jinak je naše dojetí nad jeho příběhem nejen plytké a sentimentální, je i pokrytecké.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.