A když se čoud rozptýlí (povodně opadnou či otřesy ustanou), rychle se z toho vyspíme a zase věříme tomu, jak poručíme větru dešti. Proto je to i názorná studie o lidské pitomosti.
Nejdřív ale to první. Je fascinující sledovat, jak vlastně svět funguje. Dozvíme se to právě při takovéhle havárii. Propojenost je neuvěřitelná. Všichni teď vědí, že čerstvé kytky v Evropě nejsou dávno z holandských skleníků, ale z Keni. Filiálka automobilky BMW v Americe omezuje výrobu, protože z Evropy nemůže na místo dopravit kožené sedačkové potahy.
Do Evropy nejenže nepřiletí čerstvé třešně z Jižní Afriky, humři z Kanady a tuňák se Srí Lanky, ale třeba také zpěvák Bobby McFerrin, který měl koncertovat v Česku. Opozdí se dodávky léků i dodávka telefonů pro společnost Apple: montují se v Číně a dodávají se letecky... Takových věcí jsou tisíce.
A teď lidé. Teprve nyní jsem zjistil, jak moc létají moji přátelé. Mám několik desítek známých, kteří někde trčí, nebo naopak neodletěli na přechod Grónska či včera v jedenáct večer na internetu zkoumali stav mraku, protože mají letět do Říma a nevěděli, jestli mají stornovat rezervaci hotelu, nebo ne.
Uprostřed Karibiku tác s plátky lososa
Islandská sopka Eyjafjallajökull zasáhla i mě, přestože jsem nevytáhl paty z Prahy: dvoudenní natáčení uprostřed tohoto týdne mi krachlo, protože můj hlavní aktér dřepí doma v Americe. Skoro každý byl nějak postižen: někteří třeba tím, že nemají - chudáci! - čerstvé mango.
To mě přivádí k poučení z celého sopečného příběhu. Kdysi lidé a zboží pluli plachetnicemi, pak parníky. Vývoj šel dál, tak to všechno létá. Svět nemá hranice a naše rozežranost a rozmazlenost taky ne.
Před dvěma měsíci jsem v hotelu uprostřed Karibiku zíral, když mezi předkrmy u večeře byl skoro každý den obrovský tác s plátky lososa. V Karibiku je spousta ryb, ale losos ne. Museli ho přivážet letadly ze severu. Bylo to skoro jako rouhání.
Takhle si lidstvo staví svou moderní babylonskou věž. Globalizace dělá svět tak komplikovaně propojený, až jej ochromí jedna hloupá sopka. Dříve by pod oblakem kouře pluly lodě a nic by se nedělo. Pro nás by to nebyla ani zpráva.
Zavodňujeme pouště, měníme počasí
A teď k té lidské pitomosti. Předci se báli přírody víc, protože byli bezbrannější, a tudíž pokornější. Řídili se podle přírody a my si myslíme, že to bude naopak. Měníme proudy řek, zavodňujeme pouště, píšeme poezii, která dojme i anděly, obalili jsme planetu sítí elektronických impulsů a dat. Vytvořili jsme a zase zavrhli spoustu bohů, umíme dělat jezera, měnit počasí. Zdá se dokonce, že když si jednou zničíme přírodu, zase si ji klonováním vytvoříme.
To napomáhá iluzi, že jsme bossové a máme všechno pod kontrolou. Ve skutečnosti je to přesně opačně. Příroda má v hrsti nás. Čas od času nám to připomene - podobně jako když rozlícený Zeus sesílal blesky na lidi tam dole.
Kdysi, v dobách poroučení větru dešti, jsme navždy spoutali Vltavu. V roce 2002 však byla půlka Čech pod vodou. Bylo to jako zlý sen. Také lidé v zatopeném New Orleansu před časem nevěřili svým očím, protože něco takového se přece už "nemohlo" stát. Ale příroda má v rukávu nové potopy, nové tsunami a laviny. Ještě jí nedošla její zásoba erupcí a zemětřesení.
Vždycky na to zapomínáme. A tak nám každá další katastrofa říká, jaké je naše skutečné místo na světě. Cynik by skoro řekl, že katastrofy potřebujeme. Potřebujeme surové násilnictví přírody, aby nás zachránilo před zaslepeností vlastní pýchy.
Jak řekl ve Švejkovi jednoroční dobrovolník Marek: Ikarus si spálil křídla. Člověk chtěl být gigantem, ale je ho....
