Skalnatá výspa zabírá sotva šest a půl čtverečního kilometru země a žije na ní asi třicet tisíc lidí. Přesto je to největší zdroj sporů mezi dvěma členy Evropské unie.
Španělé nekompromisně žádají navrácení "Skály", jak se Gibraltaru s oblibou říká. Místní obyvatelé jsou stejně nekompromisně proti.
Když se před dvěma lety Britové a Španělé blížili k dohodě o společné vládě nad sporným kusem země, odmítlo tento plán při neoficiálním referendu 99 procent místních lidí. "Peklo by mohlo dříve zamrznout, než bychom my s takovou dohodou souhlasili," prohlašuje předák místní správy Peter Caruana.
Většina obyvatel Gibraltaru má přitom španělská příjmení a jsou potomky Španělů, Janovanů, Židů či Angličanů. Jejich angličtina je promíchána španělskými výrazy. Přesto se považují v prvé řadě za Brity nejen svým občanstvím.
Gibraltar si i v denním životě uchovává britské rysy a zvyky. Obchody na hlavní třídě nesou známé štíty Mothercare, Marks a Spencer či Thresheri, restaurace nabízejí typicky britské "fish and chips" čili smaženou rybu s hranolky a oblíbeným moučníkem je ovocný pohár "sherry trifle".
Schránky na dopisy jsou stejně jako v Anglii na červených sloupech s královninou značkou ER. Navíc na rozdíl od Španělska, kde do počátku 19. století působila inkvizice, byl Gibraltar nábožensky tolerantní - ne z britské vůle, ale díky vládci blízkého Maroka.
Gibraltar vždy závisel na potravinách z této země. Marocký panovník uzavřel v roce 1721 s Británií smlouvu, podle níž budou mít Maročané, ať už muslimové či Židé, v Gibraltaru stejná práva jako Angličané v Maroku.
Londýn tím porušil smlouvu se Španěly z roku 1713, která jim "navěky" zaručila panství nad Gibraltarem a která stanovila, že "britský panovník nedovolí, aby se pod jakoukoli záminkou mohl ve městě usadit Žid nebo muslim". To však Brity tehdy příliš nezajímalo.
Teď zase Španěly moc nezajímá, že obyvatelé Gibraltaru jsou proti jakémukoli "návratu" do Španělska. Výpady Madridu míří hlavně na hlavy britských politiků, kteří navštěvují Gibraltar.
"Vláda Spojeného království zaujímá postoj nevhodný pro evropskou vládu, jež sdílí politické zájmy se Španělskem," odsoudil předák vládních socialistů Alfonso Perales přítomnost ministra obrany Geoffa Hoona při oslavách.
Zároveň vytkl premiérovi Tonymu Blairovi, že se chová jako vládce nad kolonií v osmnáctém století. Mluvčí postkomunistické levice si bral ještě menší servítky. Označil Blaira rovnou za "imperialistu a neofašistu".
Gibraltar není jen kusem skály. Odsud vyrazil admirál Horace Nelson do bitvy u Trafalgaru, která na jedno století zajistila Británii vládu nad oceány. Gibraltar střežil cestu k "perle britského impéria", k Indii.
Ze zdejší základny lze kontrolovat vjezd do Středomoří. Zdejší námořní základna proto hrála důležitou roli při ochraně konvojů zásobujících spojenecká vojska na Maltě a v severní Africe. Pro mnohé Čechoslováky prchající z poražené Francie byla Skála prvním kusem Británie, který viděli.
Korunní kolonie Gibraltar tak není jen posledním pozůstatkem zaniklého impéria, ale i působivým symbolem časů britské moci a slávy. Není to jediný takový pozůstatek a symbol. Naproti Skále, na jižním pobřeží Gibraltarské úžiny, leží jiný skalnatý mys, který se jmenuje Hacho.
Oba tyto výběžky kdysi tvořily proslulé Héraklovy sloupy, u nichž ve starověku vlastně končila civilizace. Hacho dnes patří k Ceutě, která je spolu s Melilou posledním zbytkem španělské koloniální říše, nad níž také "slunce nezapadalo".
Španělé dnes brání proti nárokům Maroka svůj "Gibraltar" v Africe - a zároveň se snaží dostat zpátky Skálu, ovládanou Brity. Spor se rozhořel už za časů fašistického diktátora Franka, který na Gibraltar uvalil blokádu. Spor přetrval i změnu režimů: blokáda sice padla, ale Španělsko neuznává řidičské průkazy lidí z Gibraltaru a zůstává celá řada dalších problémů.
