Když generál Abizaid řekl, že Američané jsou terčem gerilové války, uznal jen to, že císař nemá šaty. Čím dřív si to připustí i jeho nadřízený, ministr obrany Donald Rumsfeld, tím lépe.
Zatím však vojákům jen vzkázal, že kdyby byli ve Washingtonu, pravděpodobnost, že je někde na ulici odstřelí, je ještě vyšší než v Bagdádu.
Na jednu stranu se mu nelze divit. Američané se bojí vyslovit, jak tomu říkají, "V slovo". Tedy Vietnam. Symbol toho, jak se dá zabřednout do konfliktu jako do močálu. Po zkušenostech, které tam učinili, mají pocit, že gerilovou válku nelze vyhrát.
Ale lze ji obejít. Prvním krokem je přestat si tvrdit, že lépe už to snad ani jít nemůže. Druhým krokem je zjistit, kdo proti nim bojuje. Bojují jen přívrženci starých pořádků z nostalgie po Saddámovi? Nebo už národ chce útočit na Američany? Mezi prvním a druhým je rozdíl jako mezi nádorem a metastázou.
Zatím to vypadá na první stadium. Ale Spojené státy musí jednat, než se ze zabíjení Američanů stane celonárodní irácký sport.
Co mají dělat? Vyhrát boj o iráckou ulici. Té se zatím stále žije hůř než před válkou. Elektřina, zásobování a zdravotnictví musí zase fungovat. Všechno to Američanům strašně trvá.
V Iráku však život musí být lepší než za Saddáma. Tím přijdou střelci ze zálohy o svoji oporu. Stane se z nich skupina, která nakonec bude vadit i vlastním lidem.
Nestanou se vzory, které je správné následovat.
Tady je skutečné bitevní pole, kde je nyní třeba vyhrát.
