Když přijdete do Washingtonu, pořiďte si psa, říkával Harry Truman. Že zvíře je jediným přítelem, na jehož věrnost se může politik spolehnout, teď už chápe i George Bush.
To, že neříkal Americe pravdu o Iráku, už není zpráva, která by dělala titulky. Když o tom však napíše celou knihu jeden z jeho nejbližších lidí, dokonce jeho tiskový mluvčí, exploduje tohle téma jako granát hozený do rybníka.
Novinka amerických knihkupectví s názvem Co se stalo a podtitulem Uvnitř Bushova Bílého domu a washingtonské kultury klamu je teď v USA velkým tématem. V internetovém knihkupectví Amazon je to druhá až třetí nejprodávanější kniha.
Na jejího autora si asi matně vzpomenete: Scott McClellan byl onen mladě vypadající, ulízaný muž s tučnou tváří přespříliš snaživého studenta, jehož jste mohli spatřit v televizních zprávách v letech 2003 až 2006. Tedy v dobách kolem irácké války a okupace. Vždy oddaně hájil kroky a činy Bílého domu.
Věrný pes se však utrhl ze řetězu a pokousal ruku, kterou lízal.
Na 340 stránkách vypráví, "co se opravdu stalo“. A je to docela jiný příběh, než jaký s vervou líčil do televizních kamer.
McClellan říká: Pokud jde o Irák, lhali vám, systematicky vás podváděli a klamali. A já taky, ale nevěděl jsem o tom. Ale ani prezident Bush není lhář a má pořád můj obdiv.
Trochu zmatené, že? Ale má to logiku. Takže po pořádku.
Tak jsem ho viděl
Před invazí do Iráku Bílý dům chladnokrevně oklamal Američany tvrzením o Saddámových zbraních hromadného ničení, píše McClellan. Využíval propagandu k tomu, aby prodal válku veřejnosti, a k tomu mu pomáhala snaživá média, která se na nic neptala a jen papouškovala. "Byla to éra permanentní kampaně, jejímž cílem bylo manipulovat zdroji ovlivňujícími veřejné mínění v prezidentův prospěch.“
Rozhodování bylo postaveno na hlavu: Bush učinil rozhodnutí na základě instinktu a fakta se zpětně upravovala tak, aby toto rozhodnutí bylo podepřené.
Obelhaní nebyli jen Američané, ale kupodivu i George Bush. Podle knihy však obelhal sám sebe.
Jak? Na dokreslení McClellan popisuje historku z kampaně v roce 1999: novináři se zeptali, jestli Bush někdy užil kokain. Když s tím za ním přišel McClellan, Bush mu odpověděl: "Opravdu si nepamatuju, čestně.“ McClellanovi to přišlo divné, takové věci člověk přece nezapomíná. Později to pochopil: "Bylo to poprvé, co jsem viděl Bushe, jak přesvědčil sama sebe, aby věřil něčemu, co pravděpodobně nebyla pravda a o čem i někde hluboce uvnitř dobře věděl, že to není pravda. V následujících letech, když jsem pracoval v jeho blízkosti, jsem pochopil, že se dokáže přesvědčit o správnosti toho, co mu v danou chvíli vyhovuje.“
McClellanova kniha opakuje o Iráku vlastně to, co víme nebo aspoň tušíme. A není ani první těžkou kritikou Bushe od lidí z jeho administrativy (předtím Richard Clarke, Paul O’Neill, Matthew Dowd) ani od vojáků (generál Sanchez, který velel jednotkám v Iráku). Ale je mnohem výbušnější, protože McClellan byl Bushův člověk, ultraloajální muž, který patřil k "texaské mafii“, kterou si Bush přivedl do Washingtonu. Muž, který byl přímo vedle trůnu. Nezasahoval sice do rozhodnutí, ale seděl v úzkém kruhu, který je vytvářel. A pak je tlumočil veřejnosti.
Dosud nikdo tak blízký Bushovi nevystoupil proti němu. McClellan je Bushův Brutus. Ale tvrdí, že v tom není nenávist. Naopak. „George Bushe mám stále rád a obdivuju ho. Považuji ho za dobrého člověka a nevěřím, že úmyslně nebo vědomě podvedl Ameriku,“ napsal. Avšak to, co dodává, svědčí spíše o opaku.
K tomu, aby knihu napsal, jej, jak uvádí, dovedlo špatné svědomí, že se podílel na systematickém zakrývání pravdy a současně byl zneužit ke klamům, s nimiž se jako silně věřící člověk nemůže vyrovnat. Proč tedy něco neřekl už tehdy? ptají se oprávněně republikáni. Ale explozi tím zpátky do granátu nevrátí.
Zhruba jako Nixon
McClellanův nůž v těle, jak knihu cítí Bushovi příznivci, není jedinou lavinou, která se v poslední době zřítila na George Bushe.
Před několika dny zvláštní komise amerického Senátu zveřejnila závěry svého šetření, z nichž vyplývá, že Bush nafukoval informace o hrozbě, kterou představovaly irácké zbraně. Fakta podle zprávy ukazují, že Bush i viceprezident Dick Cheney opakovaně hovořili o iráckých jaderných programech a dokonce už vyrobených zbraních, přestože zprávy tajných služeb uváděly, že nic takového neexistuje.
"Při přípravě zdůvodnění pro válku vláda opakovaně prezentovala zpravodajské informace jako hotová fakta, přestože byly nepodložené, protiřečily si, a někdy dokonce ani neexistovaly,“ uvádí zpráva.
Když se naopak informace tajných služeb nehodily, nebyly použity. Tak to bylo například s jadernými zbraněmi: Bush i Cheney hovořili opakovaně o tom, že Irák obnovuje svůj jaderný program (bude mít atomovky do pěti let, pak do tří a nakonec dokonce během jediného roku), přestože zpravodajské služby něco takového vylučovaly.
Američané nemají rádi, když jim jejich zvolení vůdci lžou. Zvlášť když kvůli tomu potom jsou mrtví. Proto zůstává tenhle prvotní hřích při početí války politickou nášlapnou minou, přestože válka už paradoxně nikoho moc nezajímá.
A stejně paradoxně je nyní Georgi Bushovi téměř lépe v Evropě než doma, přestože Evropané ho nikdy příliš nemilovali a někteří mu krátkozrace dokonce přáli co největší potíže v Iráku.
Evropa v něm však pořád vidí především prezidenta USA. Doma je však Bush jedním z nejhorších prezidentů novodobé historie.
Pro Bushe to nevypadá dobře. Po 11. září patřil sice k prezidentům, jejichž práci kdy Američané nejvíce oceňovali, ale pak se - úplně stejně jako jeho otec po první irácké válce - zřítil v politické vývrtce smrti. V průzkumu televize CBS jeho výsledky schvaluje jen pětadvacet procent Američanů, což je po Trumanovi a Nixonovi třetí nejhorší hodnocení. V květnu v průzkumu Gallupova ústavu neschvalovalo Bushovu činnost v úřadě 69 procent dotázaných, což je americký rekord. A ve stejném měření 83 procent lidí prohlásilo, že země se ubírá špatným směrem. To je Bushův druhý záporný rekord, s nímž bude v amerických statistikách do chvíle, než přijde někdo s horšími výsledky než on. Bude to však asi dlouhé čekání, protože i třeba takový Richard Nixon, zhanobený aférou Watergate, na tom byl těsně před rezignací v tomhle ohledu lépe.
McCain: Aby mě neumazal
O tom, nakolik je Bush "kontaminován“, svědčí i to, jak se mu vyhýbá republikánský prezidentský kandidát John McCain. Někteří američtí novináři už dokonce napsali, že McClellanova kniha předala Bílý dům Baracku Obamovi - to je sice přehnané, ale jako metafora vlivu, který kniha může mít na volby, to slouží dobře.
Až republikáni napadnou Obamu za naivitu a neschopnost bránit zemi, protože řekl, že je ochoten jednat s nepřáteli, jako je Hamas, může zvednout McClellanovu knihu a říct: Američané, McCain podporoval válku v Iráku, protože Bushovi spolkl všechny ty klamy i s navijákem. Tak kdo z nás dvou je naivní?
A taky se může zeptat: Když teď víte, jak byl Irák vylhaný, opravdu chcete, aby si v Oválné pracovně rozvěšoval rodinné fotky zrovna McCain, kterého kamery zachytily, jak na nápěv písně Barbara Ann od Beach Boys zpívá slova "Bomb, bomb, bomb, bomb, bomb Iran? Nejste přece tak hloupí, abyste stejnou chybu opakovali dvakrát.“
Tohle McCainovi neprospěje, přestože někteří analytici vysvětlují načasování McClellanovy knihy jako chytrý tah republikánů, který má ukázat, že irácká politika Bushe a McCaina se ostře liší a že McCain není Bush v převleku.
Tohle však zní až příliš krkolomně. A tak není těžké si tipnout, kdo z dvojice Obama - McCain bude při volební kampani citovat z knihy Co se stalo častěji a s větším gustem.
