Geny nejsou všechno

Jsou naše vlastnosti vrozené? Jaký vliv na ně má prostředí? Tyto otázky trápí vědce i filozofy. Poslední výzkumy potvrzují, že živočichové nejsou roboti jednoznačně naprogramovaní a ovládaní svými geny.

Ukazuje to i geniálně jednoduchý experiment výzkumného týmu z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu.

O potkanech a lidech

Některé samičky potkanů důkladně pečují o mláďata. Stále je olizují a čistí. Jiné se o potomky téměř nestarají. Samice, o něž matky málo pečovaly, se pak samy málo starají o mláďata. Z potkanů, o něž bylo pečováno, jsou vzorní rodiče. Vědci se ptali - je toto chování dáno geneticky? Výzkumníci proto přesunuli mláďata málo pečujících potkanů k starostlivým samičkám a naopak. Výsledek byl překvapivý. Potomci málo pečujících rodičů adoptovaní do starostlivých rodin se následně sami pečlivě starali o mláďata. Příznivé prostředí převážilo nad nepříznivými geny. Platilo to však i obráceně. Vlastnosti potkanů z pečujících rodin se ve špatné péči adoptivních rodičů zkazily. Tito jedinci pak své potomky zanedbávali. Ukazuje se, že prostředí mění aktivaci genů, a tím i vzorce chování. Přítomnost genu v organismu ještě neznamená, že bude aktivován a využit. K tomu je potřeba vliv prostředí. Jedinci s podobnými geny se tedy mohou výrazně lišit. Pokud třeba máte "geny pro schizofrenii", neznamená to, že nutně onemocníte. Máte však asi šedesátiprocentní riziko, že se tak stane.

Lízáním proti stresu

Vědce zajímal i vliv prostředí na další vlastnosti. Potkani vychovávaní v nepříznivých podmínkách (i ti původně pocházející z pečujícího prostředí), později hůře reagovali na stres. Chovali se bojácněji, měli vyšší hladiny stresových hormonů, podávali horší výsledky v testech a dožívali se kratšího věku. Potkani, které matka pečlivě olizovala, byli naproti tomu odvážnější, zvídavější, lépe zvládali stres a žili déle. Nepříznivé podmínky v raných fázích života omezily funkci řady důležitých genů. Příznivé podmínky je naopak aktivovaly.

Prostředí versus geny

"Čím hloub pronikneme do záhady genů, tím jasněji se ukáže význam prostředí," tvrdí profesor Robert Sapolsky z americké Stanfordovy univerzity pro časopis Newsweek. Náš vzhled, vlastnosti a případně i choroby, které nás mohou postihnout, jsou zakódovány v genech. Geny však tvoří sotva pět procent naší DNA. Zbytek genetického materiálu slouží jako jakési spínače. Ty rozhodují, kdy se daný gen spustí. "Je to, jako když máte stostránkovou knihu a 95 stránek slouží jako instrukce pro použití zbylých pěti stran," vysvětluje Sapolsky. Prostředí, jež nás obklopuje, aktivuje tyto spínače, a tak zapíná či vypíná jednotlivé geny. Příkladem je popsaný experiment. Výchova a prostředí v něm ovlivnily budoucí rodičovské chování a natrvalo změnily citlivost organismu ke stresu. Začarovaný kruh špatných podmínek v mládí, menší odolnosti ke stresu v dospělosti, následné horší péče o vlastní potomky se uzavírá a negeneticky přenáší na další generaci.

Měl Freud pravdu?

Fungují podobné mechanismy i u lidí? Vědci se domnívají, že ano. "Ve světle nových poznatků se nově jeví i Freudovy psychoanalytické postřehy o významném vlivu raných traumat na pozdější vzorce chování," říká profesor Cyril Höschl z Psychiatrického centra Praha. "Zdá se, že působení prostředí má hlubší biologické důsledky, než jsme se domnívali. Jeho vlivem se mění například právě zapínání nebo vypínání genů zděděných po předcích. Výchovou lze zřejmě do jisté míry napravit nepříznivou genetickou výbavu, nebo naopak potlačit příznivou." Geny tedy nelze oddělit od prostředí, které je ovlivňuje. Pokud znovu použijeme přirovnání ke knize, tvoří geny důležitou kapitolu, ale rozhodně ne celý příběh. Proto nebude možné naklonovat identického Hitlera, ale ani dalšího Michelangela, Mozarta nebo Einsteina.

Autor je spolupracovníkem redakce