Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Genocida Arménů dodnes štěpí Západ: Turci jsou příliš cenný spojenec, než aby je někdo dráždil

  15:29aktualizováno  15:29
Byl to první moderní holokaust. "Kdo si dnes vzpomene na masakr Arménů?" řekl Hitler, když se chystal na Židy. I 95 let poté, co osmanská říše vybíjením Arménů zahájila první "konečné řešení", zůstává masakr stále nedořešen.

Za první světové války nechala Osmanská říše vyvraždit 1,5 milionu Arménů. | foto: http://www.genocide-museum.am

Když jsem před mnoha lety projížděl východní Sýrií, v poušti u města Dajr az-Zor ležela kostra velblouda. „Jestli to není nějaký Armén,“ zavtipkoval tehdy průvodce. Vůbec jsem nechápal, co tím chtěl říct.

Je neuvěřitelné, že lze během pár měsíců vyhladit půl národa, a ještě neuvěřitelnější je, že se na to dá téměř zapomenout.

Krev začala ve velkém téct 24. dubna 1915 a v následujících měsících osmanská říše ukázala, že vyvraždit jeden a půl milionu lidí není kupodivu tak obtížné, jak by se i tehdy, uprostřed krutostí první světové války, zdálo. Byl to mnohem větší mlýnek na maso než ten, který se brzy nato začal točit u Verdunu. Jen bylo třeba vědět, jak na to. A Turci to věděli dobře. Dokonce natolik, že se zapsali do historie prvním moderním holokaustem. To není nějaké dodatečné hodnocení z přecitlivělého dneška: „... v tomto administrativním holokaustu se vylidnily celé oblasti,“ napsal Winston Churchill počátkem 20. let.

Genocida Arménů - chlapec a smrtelný hlad

Turci byli výkonní popravčí. Jeden a půl milionu lidí vyřídili systematicky, takřka průmyslově. V zásadě měli tři hlavní metody, jak to provést ve velkém - a levně.

Upálení. „Nejkratší metoda, jak se zbavit žen a dětí nahromaděných v různých táborech, bylo upálit je,“ uvádí místopřísežné prohlášení bývalého velitele 3. turecké armády z prosince 1918. Britský špion Eitan Belkind, který infiltroval osmanskou armádu jako důstojník, uvedl, že na vlastní oči viděl upálení 5 000 Arménů.

Utopení. Italský konzul Giacomo Gorrini napsal: „Viděl jsem tisíce nevinných žen a dětí, které nalodili na čluny, jež potopili v Černém moři.“ Dělalo se to i jinak: hlídači spoutali dohromady třeba stovku mužů, svrhli je do vody z mostu a pak několik zastřelili. Mrtví stáhli pomalu ostatní pod hladinu. Tohle bylo fakt opravdu levné.

Uchození. Úřady začaly organizovat masový přesun statisíců Arménů do pouště na pomezí Sýrie a Iráku, Turci je tam vodili nesmyslnými oklikami bez jídla, bez vody, až většina lidí pomřela cestou. „Cesty a řeka Eufrat jsou přeplněny těly mrtvých a ti, kdo přežili, jsou stejně odsouzeni k jisté smrti. Je to plán na vyhlazení celého arménského národa,“ napsal v srpnu 1915 The New York Times.

I přesto, že zákopová válka značně snížila práh citlivosti lidstva, svět byl zděšen. Dokonce i spojenci Turecka, Němci a Rakušané, protestovali a vyslali namísto kontrolní komise.

Přesto dnes už o téhle genocidě ví málokdo. Nakonec měl málem pravdu Hitler. Když v roce 1939 zkoprnělým důstojníkům natvrdo řekl, že bude třeba vyhladit celé národy, osladil jim to slovy: „Kdo si dneska ještě vzpomene na masakr Arménů?“

Ta řež se vrací jako bumerang

Pětadevadesát let poté, co Turci vybíjením Arménů zahájili první „konečné řešení“, zůstává masakr stále nedořešen. Oba hlavní aktéři, Arméni a Turci, na něj mají zcela odlišné pohledy, navíc štěpí a svým způsobem rozčiluje i Západ, který trpí zvláštní schizofrenií: uvědomuje si, co se stalo, ale byl by nejradši, kdyby se historie zalitá krví zametla pod koberec. „Nikdo si nechce poškodit vztahy s tak strategickým partnerem,“ říká odborník na Turecko Michal Thim. Dodává, že Turecko bylo za studené války východní hrází NATO proti Sovětskému svazu, teď je zase důležité jako hráz proti bojovnému islámu a pro války v Iráku i Afghánistánu.

Genocida Arménů - žena a dvě děti, smrt hladem

Ale právě proto, že se nic nevyřešilo, se tahle obrovská řež pořád vrací jako bumerang. Ve světě převládá názor, že masakr byl první genocidou moderního věku, Turecko má však jiný názor. Nepopírá, že lidé umírali, ale bylo jich míň a bylo to jinak.

Tohle nebylo hromadné vyvražďování naplánované a provedené státem, přihodilo se to tak nějak během válečného chaosu. Turci a Arméni se začali napadat, vlastně to bylo arménské povstání, kromě toho taky zaúřadovaly nemoci a hladomory. A navíc: mrtvých Arménů nebyl jeden a půl milionu, maximálně tak šest set tisíc. Při etnických střetech si Arméni taky nebrali rukavičky, takže zahynula i spousta Turků.

Problém je, že dostupné dokumenty říkají něco úplně jiného.
Turecko však vede zákopovou válku. „Tady nemůže být ani řeči o genocidě,“ řekl nedávno turecký premiér Erdogan týdeníku Der Spiegel.
Na druhé straně Turci před časem navázali lepší vztahy s Arménií a jsou pro vytvoření komise historiků. V tom hlavním však drží pozice zuby nehty. Přesněji řečeno stát, protože intelektuálové připouštějí, že to asi byla genocida. Ale není to lehké. Před časem musel kvůli tomuhle kacířství uprchnout ze země i slavný spisovatel Orhan Pamuk.

Orhan Pamuk, turecký spisovatel

Proč je Turecko tak tvrdohlavé, když mu zarytost zjevně škodí a špinavé ruce má navíc bývalá osmanská říše, a nikoliv moderní Turecko? „Turci jsou hodně hrdý národ a je pro ně těžké připustit, že by měli převzít formální odpovědnost za své předchůdce,“ říká Thim. „Navíc západní státy s nimi na toto téma mluví mnoha jazyky.“ Výsledkem je, že se celý problém zapouzdřil, ale nehojí se.

Turci vědí, že s nimi nemůže nikdo hnout. Dobře je to vidět na Americe. Strategický spojenec je pro ni příliš cenný, než aby ho dráždila. Když měl před třemi roky Kongres hlasovat o tom, že masakry Arménů v roce 1915 byly genocidou, prezident Bush mladší to zatrhl. Ohrozilo by to zájmy USA: přes Turecko šla většina zásob do Iráku. Bush také odvolal amerického velvyslance v Turecku, když slovo genocida použil.

Barack Obama dával najevo, že bude zásadovější. Jako senátor slovo genocida opravdu použil. Jako prezident se mu vyhýbá stejně jako Bush. Teď o víkendu, když o výročí masakru hovořil, se mu opět vyhnul.
Realpolitik vítězí na celé čáře.

Masakr uznalo za genocidu jen pár zemí. Argentina, Rakousko, Belgie, Kanada, Kypr, Francie, Německo, Řecko, Itálie, Libanon, Litva, Nizozemsko, Polsko, Rusko, Slovensko, Švédsko, Švýcarsko, Uruguay, Vatikán a Venezuela. Amerika tedy ne (ale 39 z padesáti amerických států ano). Česko ne. „Otázka politického uznání genocidy je primárně záležitostí parlamentů. Bývá provedeno formou prohlášení nebo zvláštního zákona. V Česku k ničemu podobnému nedošlo, „ říká mluvčí ministerstva zahraničí Filip Kanda.

Jak to viděli Češi tehdy

Tohle vraždění vzdálené v čase i vzdálenosti nám není zas tak neznámé. Češi měli svědectví z první ruky. Oblastí se pohyboval Karel Hansa, jehož kniha Hrůzy východu tady vyšla krátce po vzniku Československa (a nedávno znovu). Stihl v ní popsat dozvuky masakrů a shromáždit očitá svědectví. „Děti ležely v největším stupni smrtelné horečky bez pomoci na holé zemi v kalu, blátě, vodě. Co živ budu, nezapomenu těch maličkých tvorů, těch trpitelů za viny nespáchané,“ popisuje, co viděl v jednom táboře.

Obálka knihy - svědectví českého cestovatele o hrůzách genocidy Arménů, poprvé vyšla v r. 1924, reprint původního vydání v ČR vyšel r. 2006

Jeden Čech, inženýr zaměstnaný v osmanské říši na železnici, Hansovi řekl: „... během šesti hodin bylo povražděno ve městě Angora více než 1 500 mužů. Kteří svázáni a odvedeni za město, kdež na odlehlém místě řezníky byli poráženi jako dobytek.“

Jinde zase cituje německého zaměstnance dráhy, který varoval tureckého kolegu, že tak polovina deportovaných nepřežije cestu vlakem. Ten mu s údivem nad takovou nedovtipností odpověděl: „Ale to je přece účelem deportací.“

Ovšem vzpomínek je víc. V Česku dnes žijí tisíce Arménů, potomků těch, kdo prchali před genocidou. „Moje matka Arusjak Chačikjan prodělala deportaci Arménů ve východním Turecku ve městě Sivaz, dříve Sepastia, kde žili pouze Arméni celá staletí. Na pochodu smrti přišla o menšího sourozence, kterého musela nechat zemřít, protože nemohl jít dál. Hlady vybírala z trusu zvířat zrníčka, aby přežila. Říčky byly zbrocené krví a všude ležela těla,“ říká Armén, který v Praze žije už více než půl století.

André Agassi, Alain Prost a další

Paradoxní je, že Arméni byli Osmany dlouho považováni za loajální národ. V druhé půlce 19. století však jejich vztahy změnilo, když Turci začali prohrávat války na Balkáně. Turecký nacionalismus se začal obracet proti Arménům, kteří přijali křesťanství jako první národ světa a v muslimské říši tak byli cizorodým prvkem. Přišly první masakry - a desítky tisíc obětí.

O loajalitě Arménů se už nedalo moc mluvit. Začali vidět spásu v Rusku, takže když Turecko vstoupilo na podzim 1914 do války, bylo poraženo v první velké bitvě na Kavkaze, kterou v ruských uniformách vybojovali uprchlí turečtí Arméni.

Genocida Arménů - památník v Jerevanu

Pak to šlo ráz na ráz. Výsledkem bylo, že skoro polovina Arménů byla zmasakrována. A také to, že další se rozutekli do světa, kde prokázali nevšední kvality, v nových zemích se z nich stali prezidenti (Émile Lahoud v Libanonu), premiéři (Édouard Balladur ve Francii), ministři (Paul Ignatius v USA), sportovci (André Agassi, Alain Prost) či umělci (Gregory Peck, Charles Aznavour, William Saroyan, Cher). Arméni jsou svým způsobem raritou, protože v Arménii dnes žije asi jen pětina všech Arménů, kteří jsou na světě.

Inspirace pro Hitlera?

Možná není náhoda, že když Hitler v roce 1939 hovořil ke svým důstojníkům, zmínil při přípravě židovského holokaustu ten arménský. Úvaha, že mu posloužil jako inspirace, se přímo vnucuje. Základní cíl, vyhladit celý národ, je stejný a prostředky také: Osmané zřídili 25 koncentračních táborů a vymysleli pochody smrti. Nejen to.

Když v září 1915 poslal turecký ministr vnitra instrukce na téma, co dělat s Armény, znělo to skoro doslova jako rozkazy, které později vydával zabijákům SS Heinrich Himmler: „Jejich existence musí být ukončena, je nezbytné přijmout jakkoliv tvrdá opatření, nesmí být brán ohled na věk či pohlaví ani na jakékoliv morální zábrany.“

Genocida Arménů - mrtví

Osmanští byrokrati také vypočítali, kolik Arménů se vejde do dobytčáku. Bylo jich 90. Přesně týž počet vězňů vozily dobytčáky i ve Třetí říši.
Vše je tak podobné... V Syrské poušti je komplex podzemích jeskyní, kam tehdy zahnali tisíce lidí. Pak u vstupů rozdělali ohně a kouř postupně Armény uvnitř udusil. Bylo to sice primitivní, ale byly to první plynové komory.



Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.