Nespravedlnost? Jiné účty pro pána a jiné pro kmána? Na rozdíl od řady asijských, latinskoamerických a afrických demokracií se západní země shodnou na tom, že jasnou stopkou pro politika je prokázaná korupce. Často dokonce podezření z ní.
Osobní selhání v manželských či jiných vztazích zůstává problémem. Trochu jezuitská maxima zní: Lhal (lhala) své ženě (muži), bude tedy lhát svým voličům. Republikáni málem uškrtili jinak skvělého prezidenta Clintona. Titíž republikáni však o třicet let dříve pomíjeli sexuální smršť jménem Kennedy. Jiná doba, jiný mrav? Spíš jde možná o osobu a shodu okolností.
Thomas Klestil a Gerhard Schröder prožili typický příběh stárnoucích úspěšných mužů. Po dlouhém manželství si našli mladší, oddanou partnerku. Rakouská a německá veřejnost to chápou a nesápou se jim po krku.
Václav Havel se stal plným právem národním hrdinou po roce 1989. Prvotní úcta k němu šla tak daleko, že se o jeho netajené a zvlášť skandální nevěře na počátku devadesátých let nikdo ani neodvážil zmínit.
Ani americký hrdina naší doby Rudi Giuliani neměl s životem ve dvou domácnostech velké potíže. Naopak kongresmana Harta stála malá eskapáda na jachtičce šanci stát se prezidentem.
S nevěrou v politice si nevíme rady podobně jako s nevěrou v běžném životě. Krádež nebo podvod mají jasné hranice a jsou trestné. Na rozdíl od islámských, berou křesťanské státy nevěru jako záležitost zúčastněných lidí, nanejvýš ještě dobře placených psychoanalytiků a právníků.
S politiky je to stejné: jednou je nevěrník (nevěrnice) frajer, podruhé odporný zrádce nebo zvrhlík. Není jiné kritérium než si vážit těch, kdož jsou i v naší době odpovědní a věrní. A u těch, kdo nejsou? Podobně jako v občanském životě. Kdož jsi bez viny, hoď kamenem.
