Jak vidí George W. Bushe, nejstaršího z pěti dětí exprezidenta, jeho nejbližší, jak sebe vidí i on sám? "Dabljú byl vždycky tak trochu rošťák, zdál se být vždycky o něco lehkomyslnější, než skutečně byl. Má v sobě mnohem hlubší stránky," říká o něm jeho jediná sestra, Doro Kochová.
Sám Dabljú, přezdívaný tak podle dvojitého W jako Walker, ostatně přehmaty ze své minulosti přiznal mnohokrát. Jak na studiích na Yaleově, tak na Harvardově univerzitě, kde studoval ekonomiku, byl nepříliš distingovaným synem distingovaného otce - rád se bavil i se rád napil.
"Když jsem byl mladý a nezodpovědný, byl jsem mladý a nezodpovědný," řekl sám o sobě. Změnu v životě přinesla až jeho žena Laura, povoláním knihovnice a učitelka, a narození dcer-dvojčat Barbary a Jenny.
Těm je teď již osmnáct a obě se na podzim vydaly na univerzitu Jenny zůstala věrná Texasu a texaské univerzitě, Barbara šla na Yale. A jak sám Bush zdůrazňuje, dalším přelomem byla pro něj čtyřicítka. Poté se alkoholu nedotkl, s chutí si teď dá jen nealkoholické pivo.
Blízcí o něm říkají, že je neuvěřitelně loajální ke svým přátelům. Vždycky si na ně najde čas. Ale má to i druhou stránku, je vždy ve střehu, když se někdo "mimo okruh" pokouší dostat do jeho přízně - podezřívá jej, že to dělá jen ze zištných důvodů.
Dabljú je zároveň pověstný svou dochvilností. "Nerad čekám," přiznal se ve své autobiografii. Je netrpělivý, občas nedůtklivý. "A vždy je v běhu," tvrdí o něm Robert McCleskey, přítel ještě ze školy. A hrozně mu vadí mobilní telefony, zvlášť když ho vyvedou z koncentrace. "Pak dokážu být hrubý," napsal, "a pravděpodobně někdy i dost." Sám sebe nicméně nazval Mr. Accessible, pan Dosažitelný, aspoň ve vztahu k reportérům, kteří jej neustále pronásledují.
Miluje sendviče s burákovým máslem. "Často si ještě navrch přidá zavařeninu," prozrazuje na něj dlouholetá přítelkyně Nancy Weissová. Díky týdeníku Newsweek ví skoro půlka Ameriky, jak George Bushe juniora vyvedlo z míry, když během letu v rámci předvolební kampaně mu kdosi neinformovaný snědl jeho milovaný chlebíček s burákovou pomazánkou. Stejně ví i to, jak na palubě pronajatého letadla, pokud "nekrmil zvěř zvanou novináři", dosedl do sedadla, tvář přikryl ručníkem a relaxoval.
Čas je podle Nancy Weissové pro George juniora prvořadá věc.
"Vždycky si najde čas na věci, které jsou pro něj důležité - jogging, meditace, chvíle na čtení bible, kdy čte ´vážné´ noviny a kdy čte pro potěšení." Dělal to tak vždycky, i když pracoval v sedmdesátých a osmdesátých letech v naftařském "bydnysu", jak sám uvedl.
Dokonce si najde chvíli na zdřímnutí, i když - jak dodává často rodinu i přátele budí v době, kdy by oni ještě raději spali. Do postele utíká kolem půl jedenácté, občas však ještě sedí před televizí a sleduje baseball.
Ostatně od roku 1989 až do svého prvního zvolení guvernérem v roce 1994 byl spoluvlastníkem baseballového klubu Texas Rangers. A v roce 1998 se stal historicky prvním texaským guvernérem zvoleným na období následující po sobě.
Žena Laura na něj prozrazuje, že ráno udělá kávu a spolu s novinami ji přinese do postele. Kdysi takhle ještě přinášel obě holčičky, když byly malé. Teď už však dcery vyrostly.
Jedna z věcí, bez kterých si nedovede již svůj život představit, je jeho ranč Prairie Chapel (640 hektarů). Je vzdálený dvě hodiny autem od texaského Austinu a koupil jej před půldruhým rokem. S rančem je spojena jeho představa rodinného víkendu - obléci si džínsy, sportovní košili, pevné boty, vzít do rukou prut a vyrazit na ryby. Zde často trávil i poslední dny, kdy se daleko na Floridě rozhodovalo o jeho příštím osudu.
Obdivuje a miluje svou rodinu. Když se chystal na řeč, kterou měl potvrdit, že přijímá prezidentskou kandidaturu, jeho největší obavou bylo, aby při zmínce o rodině mu nevytryskly slzy. Překonal to. "Snadno se dojmu," řekl.
Ostatně není v tomto ohledu v americké historii jediný. Už o jiném Georgeovi - Washingtonovi, prvním americkém prezidentovi, je známo, že se často na veřejnosti dojal jako malé dítě.
I když ho jeho protivníci často líčili jako Robina Hooda naruby, ochotného okrádat chudé, aby rozdával bohatým, sám sebe nazval "soucítícím konzervativcem". "Jsem na to hrdý. Vím, že je to kritizovaný přístup, ale proč? Je soucit něco, co je pod naši úroveň? Měla by naše (republikánská) strana být vedena někým, kdo se pyšní tvrdým srdcem?"
