V poslední době probíhá zvláštní spor o programovou ředitelku České televize Kateřinu Fričovou. Někteří tvůrci vyčítají televizi, že Fričová monopolně rozhoduje o tom, který projekt ČT bude realizovat, a to často bez ohledu na opačný názor vlastní dramaturgie. Jiní ji obhajují (např. redaktorka MF DNES Mirka Spáčilová), že má na to jako ředitelka programu přece právo. Vyhlíží to jako spor o to, zda ředitelka programu je, či není kompetentní pro rozhodování.
Ale tím se zakrývá podstata problému tuzemské veřejnoprávní televize. Hlavním problémem ČT není personální politika na vedoucích postech, nýbrž samotný systém řízení. Špatná personalistika je důsledkem špatného systému.
Konkurence a osobní odpovědnost
Česká televize nyní má administrativně direktivní a silně byrokratický systém řízení. Nebylo tomu tak vždy. Za éry ředitele Iva Mathé fungoval v ČT takzvaný producentský systém. Výrobu pořadů zajišťovalo zhruba dvacet tvůrčích skupin podřízených prostřednictvím šéfproducenta přímo generálnímu řediteli. Ředitel programu "pouze" definoval vysílací okénka, ale náplň těchto oken byla zajišťována tvůrčími skupinami, které v konkurenčním boji s ostatními skupinami získávaly výsadu dané okno naplnit. Ve vrcholných dobách se ředitel programu ani nesměl setkávat s vedoucími tvůrčích skupin, aby je nemohl ovlivňovat. Jakýmsi hraničním ideálem, který pochopitelně nikdy nenastal, by bylo, že vedení televize uvidí pořad až ve vysílání.
Principiálně byla tenkrát ČT řízena na základě následné kontroly pořadů nejen z hlediska toho, jak naplňují dramaturgický záměr vysílacího okna, ale i z hlediska kvality a divácké sledovanosti. Kontrolu kvality pořadů zajišťovalo povinné sledování a hodnocení vysílání na obou kanálech pověřenými tvůrčími skupinami pro dané období. To bylo východisko pro hodnocení vysílání a jednotlivých tvůrčích skupin. Hnacím motorem byla konkurence: skupiny neschopné dlouhodobě uspět se svými projekty byly odsouzeny k zániku a jejich šéfové k propuštění.
Za každým pořadem tedy stála konkrétní tvůrčí skupina. V jejím producentovi se spojilo rozhodování o dramaturgii s rozhodováním o penězích, což je základní předpoklad pro optimalizaci vztahu peněz a kvality pořadu. V čele tvůrčích skupin stály osobnosti schopné vtisknout své produkci tvář. Například skupina Čestmíra Kopeckého proslula avantgardními a originálními počiny (Česká soda, Knoflíkáři, Bigbeat, Šedesátka), skupina Pavla Borovana kvalitní středoproudou tvorbou (Bylo nás pět, Pelíšky) či Jan Kratochvíl alternativní zábavou; nesmím zamlčet, že jedním z vedoucích jsem byl i já – zaměřili jsme se na agresivní aktuální publicistiku a politickou satiru (Nadoraz, Aréna, Dvaadvacítka).
Terry Jones, režisér a spoluautor kultovního Monthy Python Cirkusu na letní filmové škole vyprávěl, jak se tento jejich projekt mohl v BBC uskutečnit právě jen díky producentskému systému. Vedení BBC seriál upřímně nenávidělo, ale nemělo dostatek sil a vůle producentům BBC ve výrobě seriálu zabránit.
Žena, která všechno ví
V roce 2001 byl tento systém trojicí Balvín (generální ředitel), Koliha (programový ředitel) a Erben (výrobní ředitel) zrušen a nahrazen tzv. redakčním systémem. Byla vytvořena producentská centra pro jednotlivé žánry (drama, zábava, publicistika a dokument, hudba a divadlo, dětská tvorba). A dramaturgická linie těchto center byla podřízena řediteli programu a výrobní linie řediteli výroby.
Tento systém fungoval v té době na Primě a odtud jej do ČT přinesli pánové Erben a Koliha, kteří tam předtím pracovali. Podobný systém fungoval v komunistické televizi, protože zajišťoval efektivní kontrolu nad programem. Tento (v podstatě bolševický) systém je vraždou jakékoliv individuální iniciativy. Rozhodování je přísně hierarchické a direktivní. Jde o systém vhodný pro malou komerční televizi, která sama produkuje několik málo pořadů; ten systém umožňuje v krátké době přesunovat a mobilizovat kapacity, jak to vyžaduje měnící se situace na televizním trhu.
Dramaturgickou podstatou tohoto systému je vláda jednoho vkusu. A tudíž je to systém zcela nevhodný pro veřejnoprávní televizi. Dokonce bych si tipnul, že je v rozporu s dikcí zákona o České televizi, kde se říká, že úkolem ČT je "vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů (...) tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů". Což v systému jednoho vkusu nelze zajistit.
Programová ředitelka ČT Kateřina Fričová.
Jestliže v éře Balvína a Kolihy doznívaly návyky z doby producentského systému zejména v tom, že vedení televize přeci jen respektovalo názory podřízených dramaturgů a například hodnocení pořadů dramaturgy se nadále provádělo, v éře programové ředitelky Fričové se systém vlády jednoho vkusu stal realitou. Verbálně paní ředitelka odmítá, že by o pořadech rozhodovala hlavně ona, ale skutečnost je opačná. Přidávám k tvůrcům, kteří si na tuto praxi již veřejně stěžovali, svoji zkušenost hned s dvěma projekty, které jsem do televize předložil. V obou případech rozhodovala absolutně paní ředitelka; v jednom i proti názoru dramaturgie.
Jen taková perlička: jednou jsem potkal paní ředitelku na chodbě ČT a ona na mne zavolala, abych motiv s psycholožkou ze scénáře vyhodil, protože je nadbytečný. Znala můj scénář a měla na něj i konkrétní názor. K mému úžasu schvalovala nejen námět, ale i celkový scénář. Jestliže si uvědomíme, že televize ročně posuzuje stovky scénářů a ředitelka programu je všechny čte, posuzuje a schvaluje, pak nemůže mít čas na strategickou práci. Navíc nahrazuje práci dramaturgů a snímá z nich odpovědnost a podlamuje jejich iniciativu.
Jan Kraus a Jan Štern děkují za cenu Elsa pro talkshow Uvolněte se, prosím...
Nedovedu si představit, že by scénář, který jsem posoudil jako dramaturg a připomínky projednal s autorem, po mně ještě jednou připomínkovala ředitelka programu (nebo nějaký její neviditelný tým) a nutila mě, abych to znovu s autorem projednal. To bych prostě odmítl, a kdyby na tom trvala, tak bych si na ni stěžoval a pravděpodobně dal výpověď. To je totiž potupné a ponižující. Není možné, aby moji práci dělal ještě někdo jiný. Ať to dělá tedy pouze on, nebo jen já.
Tohle je tedy základní příčinou toho, proč ČT ve své programové tvorbě stagnuje, stárne, což se také podepisuje na divácké skladbě, která je o mnoho starší než na komerčních televizích.
Samozřejmost jako přednost
O autoroviJan Štern Narodil se v roce 1953. Vystudoval ekonomii. V 80. letech vydával samizdatový časopis Prostor. Po listopadu 1989 byl poslancem Federálního shromáždění za ODA. V roce 1992 byl šéfredaktorem deníku Prostor. V roce 1993 nastoupil do České televize, kde – s výjimkou dvouletého šéfování programové strategii v TV Prima – působil do roku 2005 jako producent, dramaturg, scenárista i režisér. Jako producent se podílel například na pořadech Nadoraz, Aréna, Dvaadvacítka, Největší Čech, Uvolněte se, prosím nebo Všechnopárty, byl za ČT producentem filmu Nuda v Brně, vedl a spolurežíroval cyklus Ztracená duše národa. Od roku 2005 je scenáristou a producentem na volné noze. Je místopředsedou FITES. |
Zavedení administrativně direktivního redakčního systému probudilo na Kavčích horách k životu přirozenou tendenci velkých, nikým nekontrolovaných struktur k stále větší byrokratizaci a buzeraci. ČT není kontrolována trhem, naopak pohybuje se v klidu zabezpečeném koncesionářskými poplatky a stále menším podílem reklamy. Kontrola Rady ČT je minimální, protože radní nemají profesní vybavení na efektivní kontrolu ČT.
Co tou efektivní kontrolou rozumím?
K podstatě byrokracie patří pervertování hodnot: to, co by mělo být důležité, je nahrazeno marginálním, protože marginální se snadněji ovládá. Takže to podstatné – kvalita, originalita a modernost programu – bylo nahrazeno úzkostlivým dodržováním rozpočtů, pravidel, nařízení a příkazů a zákazů.
Za hlavní ctnost se vydává skutečnost, že se ČT udrží v černých číslech bez ohledu na to, jaký program se vysílá. Přitom utratit pouze tolik, kolik každý rok předvídatelně dostanu, umí přece kdekdo. Jenže to se snadno kontroluje, to je jasné a spočitatelné. Pořady, které jsou stále nudnější a starší, to je problém nad síly Rady ČT i samotného byrokratického systému, který se na Kavčí horách ujal vlády. Chvalozpěvy na dobré hospodaření odvádějí pozornost od obsahu.
Nikde v zákoně o ČT si nepřečtete, že by kritériem její kvality mělo být dosažení nulové bilance na konci roku. To je samozřejmost, o níž netřeba výslovně mluvit. Nicméně Rada ČT nemluví takřka o ničem jiném.
Tobě ano, tobě ne!
Byrokratický systém v ČT sleduje několik vlastních priorit bez ohledu na programové výstupy.
První prioritou je výroba uvnitř České televize, což zajišťuje maximální počet zaměstnanců a techniky, jimiž ČT disponuje, a tím nárůst byrokratických struktur a tím i vedoucích míst. Všimněme si, že z třinácti ředitelů, kteří do nedávné doby spadali přímo pod generálního ředitele, měl jen jeden na starosti program.
Druhou prioritou je stabilita zaměstnanců a jejich platů. Mocná odborová organizace rychle rozmluví každému řediteli reformní a úsporné záměry. Největším nepřítelem odborů je výroba na zakázku, tzv. outsourcování, protože je logicky levnější, kvalitnější a efektivnější, a tudíž stálé zaměstnance přímo ohrožuje.
Třetí prioritou je zatemnění odpovědnosti za jednotlivé pořady a programové produkty. V podmínkách, kdy se k vašemu projektu postupně vyjádří dramaturg, vedoucí dramaturg, šéfdramaturg a posléze i ředitel programu a každý řekne něco trochu jiného, se těžko orientujete v tom, co vlastně platí. Ve finále se pak ČT obvykle slavnostně odmlčí a vám má potupně dojít, že jste neuspěl. Nevíte, jaká jsou kritéria rozhodování, kdo vlastně rozhodl (tedy oficiálně) a kdo váš projekt zamítl, nevíte, co jste udělal špatně a jestli se ještě máte snažit, nebo se na to vykašlat. A do toho chodí fámy, jak syn programové ředitelky vesele vyrábí jeden pořad za druhým, a zasvěcení lidé vám radí, abyste se spojil s ním, že jedině tak prorazíte. Nechci těmto pomluvám věřit a odmítám přijmout takový svět, ale objektivní skutečností je, že takové řeči se vedou.
Předseda Rady ČT Jiří Baumbruk a místopředsedkyně Helena Fibingerová
Nutným projevem takového systému je arogance televize coby toho, kdo rozdává živobytí v podobě zakázek, a nikoliv toho, kdo se uchází o nejlepší a nejtalentovanější tvůrce. Pak samozřejmě nelze ani objektivně definovat, co se povedlo, a co ne, o co televize stojí, a o co ne, o jaké tvůrce má zájem, a o jaké nikoliv. Tvůrce stojí jako kafkovský hrdina před dveřníkem a ptá se ho znovu a znovu (vždy marně), co od něj vlastně matka televize chce. Veřejnoprávní televize se nám časem proměnila v instituci rozdávající benefity v podobě stabilního zaměstnání pro nepříliš efektivní zaměstnance, v podobě manažerské kariéry na byrokratické pyramidě pro různé kamarády a v podobě tvůrčích zakázek nejasně vybrané skupině tvůrců.
Věc veřejná
Před deseti lety se odehrála televizní krize, jejímž aktérem byla iniciativa tvůrců a televizních profesionálů Česká televize – věc veřejná. Ten název si nevzala náhodně, tvůrci jednak považovali Českou televizi za veřejný statek, o němž se smí, a dokonce musí veřejně debatovat, a jednak jim bylo jasné, že nejlepší ochranou před tím, aby byla ovládnuta politiky nebo různými klientelistickými skupinami, je právě taková diskuse. Jenže v uplynulých deseti letech se přesně tento aspekt podařilo vedení ČT téměř zlikvidovat.
Tisková konference občanské iniciativy Českátelevize: věc veřejná v pražském Divadle Na zábradlí. Vzpoura proti Radě ČT a řediteli ČT Jiřímu Hodačovi, 28.12. 2000
V rámci České televize je zakázáno se navenek jakkoliv k vysílání a poměrům v ČT vyjadřovat. Od toho tu je tiskový mluvčí. Zvítězila zde filozofie, že ČT je jako jiné soukromé firmy a že veřejná diskuse ji může poškodit. Jenže ČT není žádná soukromá firma, je placená z veřejných peněz. Za časů Iva Mathé to byla nemyslitelná věc. Producenti jako "autoři" svých pořadů pochopitelně museli být schopni obhájit veřejně své produkty, vysvětlit své programové záměry a strategii. K výbavě producenta patřila schopnost formulovat svoji programovou politiku.
Nynější "mlčenlivost" se přenesla i mezi nezávislé tvůrce, kteří přirozeně váží, co by ztratili veřejnou kritikou televize. A tak se navenek dostanou jednotlivé případy těch, kdo tzv. ztratili nervy, jako Vít Olmer, Lucie Konečná nebo nedávno Pavel Kohout. Byť jsou to případy cenné už tím, že někdo ke kritice vůbec sebral odvahu, tak někdy vinou své útočnosti nedávají druhé straně příliš prostoru na věcnou reakci. Je třeba rozproudit otevřenou a ostrou diskusi o ČT.
Jiří Janeček při volbě ředitele České televize (15. července 2009)
Podíl na duchovní stagnaci
Světově proslulá režisérka Agnieska Hollandová mi v nedávném rozhovoru řekla, že postkomunistické země trpí provincionalismem a kulturní zaostalostí. Velký podíl na tom podle ní mají veřejnoprávní televize, které udržují a konzervují staré postupy, ideje a estetiku. Kvůli obrovskému vlivu, který veřejnoprávní televize na společnost má, funguje zde tato instituce jako dusící polštář. Podstatou veřejnoprávní televize v postkomunistických zemích podle Hollandové je maloměšťácký vkus, konzumní orientace, úzkostná obava před jakoukoliv provokací a originalitou, nezájem o to, co je ve světové televizní tvorbě moderní a novátorské.
Nelze než se slavnou režisérkou souhlasit. Kolik jen magazínů zaměřených na konzumní témata ČT vysílá: Bydlení je hra, Chalupa je hra, Pod pokličkou, Kluci v akci, Kuchařská pohotovost a další. Většina seriálů jsou plytké kýčovité příběhy tzv. ze života, vyprávěné tím nejprimitivnějším způsobem. Jistým vrcholem je poslední seriál Vyprávěj, který je esencí maloměšťáctví a morální prázdnoty. Hrdinové tohoto seriálu jsou v jistém slova smyslu odstrašujícím příkladem toho, jak se také dá "prožít život".
Česká soda
Kavčí hory zcela selhávají ve zprostředkování inovativních trendů v televizní tvorbě. Naštěstí některé přinesly soukromé televize (Ztraceni, Útěk z vězení, 24 hodin, Tudorovci, Zoufalé manželky, How I met Your Mother, Futurama), ale řada dalších se k nám nikdy nedostane (seriály typu Wire, Shield, Generation Kill, Dexter). Mladá generace se díky internetu k těmto produktům snadno dostane, ale z hlediska ČT je to cesta do pekel. Pro mladou generaci tato televize v podstatě neexistuje.
Ve svých svobodných počátcích se Česká televize prezentovala řadou provokativních pořadů (Česká soda, Dvaadvacítka, Nadoraz, Šedesátka), které rozhodně nenechaly společnost upadnout do letargie. Jenže mezitím proběhl v ČT proces normalizace systémově dokončený vytvořením redakčního systému.
Proslulý britský režisér Ken Loach kdysi řekl, že točí rád televizní filmy, protože to jsou reportáže z první linie dění ve společnosti. Základní hodnotou televize je, že reflektuje rychle a pružně zásadní traumata, která společnost prožívá. Producent Čestmír Kopecký se v nedávném rozhovoru ptal, co udělala ČT svou produkcí proti tomu, aby mladí nacisté nehodili zápalnou lahev do domku obývaného romskou rodinou. Kolik filmů ČT o této problematice natočila, kolik reportáží z první linie (třeba ze života mladých nácků) televize přinesla. Je to samozřejmě nadsázka, ale kvůli tomu tady ta televize je.
Cenzura
Moderátor asi nejúspěšnějšího pořadu České televize Uvolněte se, prosím dostal na konci minulého roku po pěti letech fungování doplněk ke smlouvě: napříště bude muset předkládat scénář pořadu deset dní dopředu s tím, že témata, která bude v pořadu probírat, budou konkrétně ve scénáři uvedena a budou muset být odsouhlasena televizí. Taktéž jejich případná změna.
Jan Kraus přebírá cenu Elsa pro nejlepšího moderátora.
Jan Kraus přebírá cenu Elsa za pořad Uvolněte se, prosím...
Nejde jen o to, že zástupci televize naprosto nepochopili nebo nechtěli pochopit jednoduchý a většině veřejnosti známý princip pořadu, a sice, že moderátor během pořadu improvizuje a ptá se na základě toho, co host řekne. Nikdo včetně něho neví, kudy se dialog bude ubírat. Uvedený dodatek byl tudíž z dramaturgického hlediska nesmyslem. Ale co horšího – šlo o cenzuru. Dvacet let po sametové revoluci, kterou ČT na podzim loňského roku ve svém vysílání tak adorovala.
Encyclopedia Britannica definuje cenzuru jako "preventing the publication or broadcast of undesirable information" (zabránit publikaci nebo vysílání nežádoucí informace), co jiného bylo ono schvalování témat, o nichž se mohlo hovořit v rámci pořadu. Moderátor odmítl dodatek podepsat a televize vzápětí svůj požadavek stáhla. Zajímavá byla argumentace okolo dodatku: zástupci televize tvrdili, že jde jen o standardizaci moderátorovy smlouvy s ostatními smlouvami v ČT. Takový postup vychází z logiky zhusta uplatňované v českých televizích, že když to platím, tak tam bude to, co já chci. Je nutné si však uvědomit, že z druhé strany jde ústava s právem svobodného projevu.
200. díl pořadu Uvolněte se, prosím a rodina Jana Krause
Podíl na politické stagnaci
Kavčí hory konzervují českou společnost i politicky. Souvisí to s tím, že Českou televizi kontroluje a prostřednictvím volby ředitele řídí její rada, kterou volí poslanci. Záměrem zákonodárce bylo, aby rada byla politicky neutralizována. Předpokládalo se, že stejně jako v parlamentu, tak i v Radě ČT trvale nepřeváží žádná politická strana, čímž se dlouhodobě dosáhne politické vyváženosti.
Jenže praxe je jiná. Dvě nejsilnější strany pochopily, že není realistické, aby jedna z nich ve veřejnoprávních médiích dominovala, tudíž v téhle otázce uzavřely velkou koalici. Jejich radní zvolí takové ředitele, kteří zajistí trvalou a naprostou dominanci politiků těchto dvou stran ve veřejnoprávních médiích – na úkor ostatních stran a politických směrů. Nakonec četnost účasti politiků ODS a ČSSD oproti ostatním stranám v aktuální publicistice to dosvědčuje.
V kodexu ČT se praví, že časový prostor v politických diskusích jednotlivým stranám se řídí volebním výsledkem. Dále se tam říká, že mimoparlamentním a novým stranám se poskytne přiměřený prostor.
V praxi to vypadá tak, že zavedené strany nejsou přímo konfrontovány s novými nebo mimoparlamentními politickými subjekty, protože ty se nikdy do hlavních pořadů nedostanou, leda někdy okolo půlnoci v okrajových časech. Jak je to v souladu s tím, že ČT má poskytovat informace pro svobodné vytváření názorů? Názory těch, kdo neuspějí ve volbách nebo začínají, se tedy většina diváků nedozví, protože se vysílají v časech, kdy devadesát procent občanů spí. Jak se to má s ústavou garantovanou soutěží politických stran? Jaká je to soutěž, když dvě strany mají absolutní náskok ve své prezentaci? Tímto způsobem veřejnoprávní televize petrifikuje stávající politickou strukturu.
Chystá se reforma
Česká televize letos chystá zásadní reformu systému řízení a restrukturalizaci své organizace. Podle náznaků z Kavčích hor by se mohlo jednat o podstatnou změnu založenou na razantním zeštíhlení personálních a výrobních kapacit, na omezení vlastní výroby a přesunu značné části výroby mimo ČT, a tedy na posílení funkce ČT jako vysílatele. Pro každý kanál má prý vzniknout funkce intendanta, jenž bude formulovat a prosazovat určitou dramaturgickou vizi kanálu. Má se rovněž posílit role vývoje pořadů a formátů tak, aby se dramaturgové nevyčerpávali udržováním toho, co již existuje, nýbrž pracovali na nových typech pořadů.
Česká televize
Česká televize oznamuje konec projektu Videopůjčovna ČT.
Držím palce tomuto procesu, ale za základní stále považuji návrat v nějaké podobě k producentskému systému, byť v nové organizační struktuře. Za zásadní rovněž považuji proměnu dusné atmosféry v ČT a okolo ČT. Je třeba začít veřejnou diskusi o ČT a vrátit ČT a její vysílání zpět na veřejné fórum, jak tomu kdysi bylo. I když i odtud by následovala ještě dlouhá cesta k obrodě České televize alespoň v té podobě, jak jsme ji znali za ředitele Iva Mathé, byly by to zásadní kroky dopředu.
