Děvčátko se narodilo do velkomeziříčské rodiny Všetečkových. Jako dcera purkrabího žila malá Františka s rodiči na zámečku ve Stránecké Zhoři, nedaleko Velkého Meziříčí. Františčina tvorba byla již od dětství předurčena jednak mimořádným pozorovacím talentem, ale také náboženskou výchovou a širokými sociálními kontakty.
Vystudovala nižší gymnázium a již jako šestnáctiletá dívenka se provdala. Manželství se soudním adjunktem Ignácem Kerschnerem jí umožnilo cestovat a poznat především Uhry a Slovácko, jež se stalo častým námětem její tvorby. Protože její manžel získal zaměstnání u krajského soudu, v letech 1860 až 1874 žili společně v Uherském Hradišti. Měli spolu syna a dvě dcery.
Sběratelka pohádek
Jako literátka se poprvé uvedla na scénu v roce 1868, kdy vydala útlý svazek pohádek z Moravy. V té době si také zvolila pseudonym Stránecká podle vesnice, ve které jako dítě vyrůstala.
Přestože sbírání pohádek mnohé vedlo k tomu, že ji začali nazývat "moravskou Boženou Němcovou", nebo ji také přirovnávali k Erbenovi, Stránecká se později věnovala především psaní vlastních povídek, recenzí a črt. Aktivně překládala, publikovala výchovné a cestopisné články a korespondovala s českou literární elitou.
Jako autorka udržovala bohaté kontakty a vztahy s řadou obyčejných lidí. Svědčí o tom také zápisky z kroniky velkomeziříčských hasičů, kdy například Titus Krška uvádí: "Maminka naše dovedla nám také vyprávěti dlouhé povídky ze života lidu a pohádky a často se stýkala jako bývalá dcera šafářova s dcerou zámeckého purkrabího, Františkou Stráneckou rozenou Všetečkovou."
Dílo Františky Stránecké, to jsou především obrazy. Obrazy života obyčejného lidu žijícího na Moravě, především v oblasti Horácka a celé západní a jižní Moravy takřka až po Znojmo. Františka psala o lidech a pro lidi. Její jazyk je prostý a výpravný.
Snad ještě přínosnějším než pro své současníky se její dílo stalo pro nás. I když bývá někdy kritizováno za nedostatek realismu a dramatičnosti, v současnosti je považováno za cenný zdroj informací. Její texty uchovávají folklor, zvyky obyčejných lidí a tradiční obřady Moravy 19. století. Zvláště bohatým pramenem jsou texty týkající se Vánoc.
Stránecká publikovala především v novinách a časopisech. Za jejího života vyšly knihy Z našeho lidu (1882) Některé črty (1885) a Z pohoří moravského (1886).
Šiřitelka lidových tradic
Společně s manželem se později usídlili v Brně na Veveří. Stránecká byla velmi činorodá žena, a tak je její jméno neodmyslitelně spjato s brněnským spolkem Vesna. Cílem spolku bylo původně zkvalitnění výchovy a vzdělávání žen, nicméně velmi rychle převládly další aktivity, které poté určovaly nový směr spolku.
Soustředil kolem sebe řadu významných osobností z řad české inteligence a programově využíval lidových tradic k rozšíření své působnosti. Věnoval se nejen výchově, ale pořádal řadu společenských a kulturních akcí jako byly oslavy, koncerty, divadelní představení, výlety a společenské zábavy, přednášky, a výstavy nebo veřejné bazary.
Stránecká byla velkou oporou aktivistce spolku Růženě Koutníkové, první učitelce nově zřízené dívčí školy spolku Vesna. Při této škole byl po předčasné smrti Stránecké zřízen fond F. Stránecké, z něhož byly pořizovány lidové výšivky. Škola jich vlastnila několik set.
Autorka zemřela po krátké chorobě chorobě 27. května 1888 v domě na Veveří. Je pochována na brněnském ústředním hřbitově. Zemská organizace pokrokových žen moravských jí slavnostně odhalila pamětní desku na domě, kde žila. Taktéž ve Velkém Meziříčí na jednom z domů lemujících zámecké schody je k vidění její pamětní busta.
Naposledy bylo její dílo vydáno v roce 1992. Jednalo se o výbor z pohádek s názvem Moravské národní pohádky.
Přestože Františka Stránecká byla velmi aktivní a činorodá žena, v mnoha ohledech upadla v zapomnění a zůstala nedoceněna. Podepsala se na tom především doba po druhé světové válce a nástup totalitního režimu, který neměl zájem propagovat autory, jejichž tvorba byla ovlivněna náboženským životem.
Přesto má Vysočina mnoho důvodů na Františku Stráneckou a její dílo nezapomenout. Vždyť se svou tvorbou dotýká skutečných kořenů lidí žijících na Moravě a pomáhá je udržovat stále živé.
