Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

František Nepil dokázal psát nevšedně o všedních věcech

  13:10aktualizováno  13:10
František Nepil, jeden z nejoblíbenějších českých vypravěčů, by se dnes, 10. února 2009, dožil osmdesáti let.

František Nepil. Člověk z minulého století, jehož příběhy a vyprávění mají co říci i dnes; snímek z roku 1985. | foto: ČTK

Dobré a ještě lepší jitro! Kdo z posluchačů nynější střední a starší generace by nepoznal pozdrav, jímž je při stovkách svých rozhlasových fejetonů z éteru zdravil František Nepil (1929-1995). Jeho knihy Jak se dělá chalupa, Střevíce z lýčí, Makový mužíček, Polní žínka Evelínka nebo Lipová alej náležely v kontextu dobové literatury, tedy literatury publikované za vlády komunistické strany, k těm nejpopulárnějším a přitom kvalitním - aniž Nepil patřil k autorům protežovaným režimem. Proč byla obliba Nepilových knih tak značná a v určité míře trvá dodnes?

Velepříjemný, přerád, uřešen

Nepilova tvorba byla rozprostřena v zásadě do oblasti knižní a rozhlasové. Od šedesátých let se profiloval jako tvůrce textů, jejichž hlavními charakteristikami byly: laskavý a důvěrný tón, neotřelý humor, originální práce s jazykem, vybroušená vypravěčská technika, zakotvenost v českém prostředí, postihnutí psychologie českého člověka, apel na mravní hodnoty. Ten Nepil do textů vkládal často, nikdy však násilně.

Námětově se ponejvíc věnoval mezilidským vztahům, rodnému kraji (střední Čechy), národu a vědomí příslušnosti k němu, přírodě a vztahu člověka k ní, venkovu a lidovosti. Nepil bývá označován za portrétistu drobných krás, všedních radostí a každodennosti. Pozornější pohled na řádky Nepilových textů (a často i mezi tyto řádky) poskytuje odpověď na otázku: Jak psát o zdánlivě banálních tématech a nesklouznout k banální tvorbě?

františek nepil

Narodil se 10. února 1929 v Hýskově u Berouna v rodině zedníka.
Studovat začal na obchodní akademii v Berouně, ale po přestěhování rodiny do Prahy studia dokončil (1948) na obchodní akademii v hlavním městě. Pracoval jako propagační referent a textař. V roce 1969 nastoupil do redakce vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase. Od roku 1972 byl spisovatelem na volné noze.
Zemřel 8. září 1995.

Stojí za to, povšimnout si Nepilova jazyka. Texty oživoval různými jazykovými prostředky, jako je slang, zdrobnění či zveličení nebo oslovení čtenáře; využíval otázky, nadsázky, opakování nebo absurdity. Tím udržoval pozornost čtenáře a dosahoval vtipnosti a originality působením momentů překvapení. Často volil kvantifikace jako "předobře“, "přerád“ či "velepříjemné“. Různě kombinoval slovesa a podstatná jména (či chcete-li verba a substantiva), přetvářel je na jiný slovní druh ("neboť už jsem celý ureagován, uřešen a unověnázorován“) či spojoval více slov v jedno - "propánakrálezaseuž“, "cojsemkomuudělání“, "naštědrovečeřel“. Používal originální formulace nebo dlouhé výčty, do nichž vkládal výrazy podobně znějící, avšak nově vytvořené jím samým.

Autorským jazykem se dlouhodobě zabývá lingvistka Radoslava Kvapilová Brabcová. Ve studii O jazyku Františka Nepila mimo jiné upozornila na otázku výskytu adjektiv: jejich užití u Nepila srovnávala s výskytem v nepřipravených projevech. Po procentuálním vyjádření výskytu došla k závěru, že Nepilovy texty se chovají obdobně jako mluvené nepřipravené projevy. Podstatný bod Nepilova vypravěčství tedy tkví v tom, že své práce dokázal vystavět na principu mluveného textu, tedy textu čtenáři bližšímu, důvěrnějšímu.

Píšící, mluvící, míchající

Schopnost zaujmout posluchače či čtenáře tkví v tom, jak je příběh vypravován, tedy na vypravěčském umu. Nepil se často stával takzvaným autorským vypravěčem. Co to znamená? Literární věda, alespoň v knize Teorie vyprávění (česky 1988) jejího významného představitele Franz Stanzela, nahlíží autorského vypravěče jako v jistých mezích samostatnou postavu. Postavu, "která byla stejně jako jiné postavy románu vytvořena autorem, a proto se nabízí k interpretaci jako samostatná osobnost. Teprve když takový pokus o interpretaci přinese jednoznačně negativní výsledky, můžeme ztotožnit autorského vypravěče s autorem.“

Principu autorského vypravěče použil Nepil v knihách Srpen s bejbinkou nebo Jak se dělá chalupa. Zde totiž nacházíme svébytnou postavu, jakéhosi Františka Nepila oproštěného od negativ, nazírajícího na svět dobrácky laskavýma očima. Sám Nepil se k tomu několikrát otevřeně přiznal. Pokud tedy autor nestál před svými čtenáři či posluchači jako František Nepil (což činil například ve svých fejetonech či v Malém atlasu mého srdce), stanul před nimi v roli autorského vypravěče, který si nasazoval růžové brýle, aby svého čtenáře či posluchače potěšil, odvedl jej od starostí a působil mu radost.

Na co dokázal odpovědět

Jak psát o zdánlivě banálních tématech a nesklouznout k banální tvorbě?

Vyprávění musí mít svého adresáta. U Nepila jím je - jak již bylo naznačeno výše - posluchač; a to v doslovném i přeneseném slova smyslu. Termínem "adresát projektovaný jako posluchač“ označujeme adresáta literárních textů, v nichž tvůrce hovoří jakoby mluvenou řečí, s prvky bezprostřednosti, s představou čtenáře (posluchače) právě naslouchajícího. Tedy typ textů, označovaný jako skaz, tzn. forma prózy zaměřená na mluvenou řeč a usilující o vytvoření iluze přímého kontaktu mezi autorem a čtenářem. V termínu "adresát projektovaný jako posluchač“ tak nacházíme označení pro Nepilova čtenáře nebo, chceme-li, posluchače. Pro Nepilovy texty se totiž stal charakteristickým znakem laskavý, důvěrný tón, v němž vyprávění plynulo podobně jako rozmluva s blízkým člověkem.

To bylo ještě umocněno Nepilovými promluvami v rozhlasových cyklech Dobrého jitra. Ty již byly směřovány přímo posluchačům, s plným vědomím, že adresát právě naslouchá. Později se obě roviny Nepilovy tvorby, mluvená i psaná, zajímavě protnuly v knižním vydání jeho rozhlasových fejetonů - čtenářům knih zde byly předkládány texty primárně určené posluchačům.

A naopak Nepil některé své texty sám načetl pro rozhlas se svou nezaměnitelnou dikcí. Skutečnost, že přerod textů určených pro rozhlas do knižní podoby a uvedení knih jako mluvených textů ani jednomu, ani druhému neublížily, dává tušit, že výše popsaná Nepilova metoda psaní způsobem, jako by vyprávěl naslouchajícímu člověku, byla funkční a úspěšná.

Kýčařem nebyl

Nepilovi bývá někdy vyčítána přílišná líbivost, sentimentálnost až kýčovitost. Neprávem. Vezmeme-li v úvahu definici kýče, jak ji předkládá Umberto Eco v knize Skeptikové a těšitelé (česky 1995), tedy coby "snahu dosáhnout efektu v oblasti citů, vlastně nabídnout cit už vyhotovený a komentovaný, připravený k použití“, a přihlédneme-li k dalšímu rysu kýče, totiž k tomu, že jeho cílem "není strhnout čtenáře do dobrodružství aktivního poznávání, ale násilím jej přinutit, aby se podrobil efektu“, vidíme, že Nepil kýčařem nebyl.

Hotové city u něho nenacházíme, ačkoliv se setkáváme s věrohodným navozením atmosféry; avšak konečný soud a především prožitek je ponechán čtenáři, který je ostatně pro Nepila partnerem. Stejně tak jeho čtenáři nejsou nuceni přistoupit na hotové situace a závěry (naopak: jsou spoluúčastníky děje), neboť některé z nich s Nepilem spojuje stejná míra zážitků a zkušeností, jiné podobná optika.

z knih f. n.

Z knih Františka Nepila (v závorce uveden rok prvního vydání):

PRO DOSPĚLÉ: Kde jsi chodil, Satane? (1966), Srpen s Bejbinkou (1966), Jak se dělá chalupa (1968), Střevíce z lýčí (1982), Dobré a ještě lepší jitro (1983), Apokryfy z éteru (1989), Kněžnin prsten (1990), Dobrou a ještě lepší neděli (1992), Dobrá a ještě lepší jitra (1996), Satan s prstenem (1996).
PRO DĚTI:
Kola, strojky, nápady (1963), Pohádky z pekelce (1967), Lišky, dobrou noc (1971), Já Baryk (1977), Polní žínka Evelýnka (1979), Naschválníčci (1981), Makový mužíček (1985), Pět báječných strýčků (1987), Štuclinka a zachmlánek (1994).

Místy se sice můžeme setkat s pasážemi, kde bychom mohli autorův postup hodnotit jako blížící se uvedené definici kýče, ale opět se odvoláváme na Umberta Eca, podle něhož užití efektu, které je někdy nutné pro potěchu publika, jež se jím skutečně těšit chce, ještě neznamená tvořit kýč.

Tak například v dobách komunistického režimu, kdy Vánoce v klasickém pojetí se svým spirituálním rozměrem byly zapovězeným tématem, Nepil těšil čtenáře a posluchače vzpomínkami na Vánoce svého dětství a činil to natolik zdařile a za užití takových prostředků, že se publiku dostalo kapky "té pravé vánoční“ atmosféry, jak ji mnozí pamatovali ze svého dětství. Čas je nejlepším arbitrem kvality, a tak reedice Nepilových prací, pokračující dodnes, dávají tušit, že nejde o texty prvoplánové.

Čím může oslovit dnes

Pokud bychom u interpretace díla Františka Nepila chtěli opustit vody literární teorie a vstoupit na tenký led iracionálna a kromě výše popsaného najít nějakou další příčinu, jakousi vrozenou vlastnost či předurčení, nabízí se rodný kraj. Ze stejného regionu vzešel mimo jiné i další výtečný vypravěč s citem pro zachycení drobných radostí a krás, Ota Pavel. Oba byli křtěni Berounkou, oba prožili mládí v sevření křivoklátských lesů. Když ke geniu loci přičteme fakt, že před srubem ve Výbrnici na Berounsku, kde Nepilovi tehdy žili, pochoval dvouletého Františka na klíně jiný velký vypravěč a lidumil, Karel Čapek, je mystická rovina kouzla Nepilova vypravěčství kompletní.

Ale v čem ono kouzlo Nepilových obyčejných vyprávění konkrétně spočívá? Kromě jazykových prostředků a některých autorských postupů a postojů, které jsme přiblížili, můžeme zásluhu přičíst Nepilově venkovské rodině (kde autor poznal vypravěčskou tradici a naučil se umění naslouchat), životu v idylické přírodě, "správné“ optice nebo citu pro krásu, kterou hledal a nacházel i v každodenním detailu. A zde jsme asi nejblíže relativně objektivní definici Nepilova umění vyprávět: na první pohled všední (avšak posluchačům i čtenářům tím pádem nejbližší) tématika, výtečné vypravěčské postupy, originální náhled a hluboká znalost člověka tvoří esenci onoho půvabu.

Jestliže František Nepil dokázal za svého života zaujmout tím, že do dnů šedivého reálného socialismu vnášel zdánlivě obyčejná, ale hřejivá vyprávění o polních cestách, vesnické zabijačce nebo nespavosti, je nasnadě otázka, čím můžou jeho knihy zaujmout dnes, v konkurenci široké nabídky domácí i světové literatury. Podobně nasnadě je i odpověď: v dnešní přetechnizované době, plné odosobněné komunikace a rychlého běhu událostí, můžou Nepilovy knihy být zastavením s vypravěčem, hovořícím pomalým tempem, hlasem, který nikam nepospíchá, zní až konejšivě. Zastavením s člověkem z minulého století, jehož příběhy i vyprávění mají co říci i dnes.

Autor:


Šafářová v Rozstřelu: Trenéři se mi dřív smáli. Teď je první na světě





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.