První poslechy mohou Channel Orange, debutové album amerického zpěváka, textaře, producenta a zpěváka Franka Oceana (nar. 1987), podceňovat. Začínáte s „no, jsou to takové pěkné chytlavé písničky“, jdete přes „vlastně to jsou vážně chytré chytlavé písničky“. A můžete končit na „nejlepších popových písničkách několika posledních let“. Jste-li znalcem soulu a r'n'b, dost možná budete album srovnávat s Marvinem Gayeem. Měla-li by se tvorba Franka Oceana charakterizovat úderným obratem, angličtina by nabídla tag DEEP POP. Pop, do něhož se lze zahrabat a v jeho zákrutách a spodních proudech něco objevovat. Pop, jemuž mohou propadnout i ti, co si nechtějí pouze broukat milou melodii.
R'n'b a hip hop - folk dneška
Frank Ocean byl hudební blogosférou prvně registrován coby člen Odd Future Wolf Gang Kill Them All, hiphopového gangu, jejž poslouchají kids lačná po cynických, zlých, agresivních, antisystémových sloganech k pouličnímu vyřvávání. Tehdy si ho přivlastnil hudební underground komunikující syrovými beaty a rapem. Pak jeho jméno - čím dál častěji - začínalo svítit ve skladbách expertů na to, jak oslovit davy středního proudu. Ví o něm pozorní posluchači Jay-Z, Kanye Westa, Beyoncé. Loni získal druhé místo v anketě BBC SOUND 2012; ta každý rok označuje jména, která podle ní budou průsečíkem umělecké kvality a posluchačského zájmu.
Frank Ocean
Jeho skladby uspokojí dva často obtížně koexistující nároky: chytlavost a hloubku. Chytlavé melodie Franka Oceana jsou médiem pro silnou výpověď. Popová scéna totiž jinak běžně pojímá melodickou chytlavost nikoliv coby médium, nýbrž jako sám obsah - nic dalšího kromě ní nenabízí.
Frank Ocean zpívá dojemné písničky, v nichž láska nepřináší euforii, nýbrž smutek a zklamání. Ale nenaplňuje tím vzorec, který očekává žánr a jeho konzument. Vtiskuje tomuto žánru pravdu a autenticitu. Posluchač, co si pobrečí při jeho melancholických verších, se nemusí cítit podveden. Album Channel Orange je vyústěním jednoho z nejzajímavějších trendů posledních let. Žánry hip hopu a r'n'b se zbavují levných machistických nebo naopak ubrečených póz, soustředí se na poselství a stávají se díky tomu niternými a osobními. V těchto stylech je dnes mnohem více sebereflexe než v těch rockových. Skladby Franka Oceana se poslouchají se stejnou pohnutkou a ambicí jako před lety folkoví písničkáři - kvůli osobní výpovědi. Dalšími umělci těchto žánrů, kteří touží po emoční katarzi, jsou zpívající rappeři The Weeknd nebo Drake. Folkem současnosti se (dočasně?) stává vlna nového r'n'b a hip hopu.
Obal alba Franka Oceana Channel Orange
Vítězství na mnoha hřištích
Frank Ocean je unikátní i ve schopnosti uspokojit množství posluchačských okruhů nebo skupin. Je masově oblíbeným umělcem, který publikum nabírá po fanouškovských komunitách, nikoliv jednorázovým způsobem skrze hit, co obletí a několik týdnů obtěžuje Zemi. Frank Ocean předvádí, jak být v současnosti masově úspěšný a současně se nepodbízet. Takový umělec si jako singl může dovolit vydat téměř desetiminutový track.
Proto Franka Oceana nemusí poslouchat jen mladé publikum, jemuž mluví z duše, ale také odrostlí posluchači Stevieho Wondera nebo motownovské produkce. Po vydání CD Channel Orange zůstal zásadním i pro ty, kteří sledují jen aktuální zvukové trendy. S oficiálním debutem se od Franka Oceana neodvrátilo jeho původní, internetové publikum. To se povede málokomu. Letos by například Lana Del Rey mohla vyprávět.
Frank Ocean
Svou první deskou Frank Ocean obsadil druhá hitparádová místa v Americe i Velké Británii, tedy v regionech s téměř opačnými zvyky hudební konzumace. Americký posluchač bývá zdrženlivý. Trvá mu, než si někoho oblíbí a začne si ho kupovat. Běžně nestačí dobrý debut, chce to další alba. Britský posluchač je zase postižen svou typickou hudební popkulturou. Těžko ho přinutíte ve velkém konzumovat něco, co není kytarově rockové a nelze to zahrnout do tamního nekonečného programu hledání nových nástupců Beatles. Franku Oceanovi se podařilo narušit dogmata obou regionů. Síla jeho tvorby ho opravňuje zarappovat: „I am feelin‘ like Stanley Kubrick / This is some visionary shit.“
Přesně pochopené žánry
Žánrově Frank Ocean stojí na souřadnicích černé hudby. Na jeho dvou albech - starší mixtape Nostalgia Ultra a oficiální debutové desce Channel Orange - potkáte soul, r'n'b, hip hop. Když si zjistíte, že vyrůstal na jazzu, bude vám to dávat smysl.
Je maximálně eklektický; tím naplňuje další požadavek na současnou hudbu. Nepředvídatelně mixuje žánry. Je zejména písničkářem, ne ovšem s akustickou kytarou, nýbrž s pianem, beaty, elektronikou a dalšími hračkami. Skladby Franka Oceana se mohou opírat o silný autorský přístup, nejsou meetpointem producentů a hostujících hvězd. Koncept sympatického chlapce, který chce vyprávět o svých problémech, zde působí přirozeně. Dojmu autenticity pomáhá soulad slovní výpovědi a daného hudebního podkladu. Když je to reflexe prázdného života zlaté mládeže, rappuje: bohaté děti, co neví, co s časem, bohaté děti bez ničeho, jen s falešnými kámoši. Když je to portrét destruktivní lásky, zpívá, respektive lehce pláče: srazí-li tě to na kolena, je to jen špatná víra, miluješ-li někoho, kdo tě nikdy nebude milovat, je to opět jen špatná víra.
Frank Ocean
Frank Ocean podstatě a potenciálu jednotlivých žánrů dobře rozumí. Ví, jakého chce docílit efektu a ví, jaký pro to využít prostředek. Přitom nejde o kalkul: Frank Ocean přesně pochopil, jak pracovat se zprávou, kterou chce předat. Má schopnost přenést posluchače přímo do středu příběhu.
Na pohlaví nezáleží
Frank Ocean je sice v každém tracku svého hodinového debutu melancholický, nicméně pokaždé v jiném odstínu. Monotónnosti se vyhne díky vypravěčským schopnostem. Nemusí mluvit a zpívat pouze o sobě. S podobnou silou zvládá ilustrovat i cizí příběhy. Existenciální ztracenost jedné dívky přirovná skrze životní stres, kdy svůj život dělíme mezi konzumaci produktů západního světa, čas strávený v dopravních prostředcích a na nakupování; ani na sex už nezbývá čas, chuť a energie. Ztracená v žáru toho všeho, holka, ty seš, ty víš, že seš ztracená, ztracená ve vzrušení toho všeho.
Oceanovy výpovědi mohou být vnímány jako generační. Většinou jeho textů cirkuluje láska, sex, peníze, úspěch. Říká nám, že všechno tohle chceme, ale neudělá nás to – byť jsme si to zprvu mysleli - šťastnými. Částečně to připomíná například knihu Sachy Sperlinga Bludy z nudy, v níž mladá generace ubíjí čas chaotickým životním stylem. Nežije tak, protože by sama chtěla - žije tak proto, aby nemusela riskovat, že to, co skutečně chce, buď selže, nebo toho nedosáhne. Tuto generační zbabělost a schovávání se před sebou samotným Frank Ocean na svém albu konstatuje několikrát. Bez hrdosti, bez studu.
Frank Ocean
Frank Ocean je také jedním z mála umělců navázaných na hiphopovou komunitu, kteří otevřeně přiznali svůj homosexuální zážitek. Dogma této scény je často maskulinní, definované machistickými pózami. Toto doznání by však nemělo - vzhledem k tomu, že Ocean svou skladbu vnímá jako výpověď - zkreslovat interpretace jeho dalších skladeb. Frank Ocean zvládá totiž psát osobně, často konkrétně, ale současně podává univerzální, respektive zobecnitelnou zprávu. To lze vnímat také jako antihomofobní: nezáleží na tom, mezi kým vztah a láska probíhá, ale na tom, jaké jsou.
