Zkusme si vybavit, za jakých okolností jsme ta tři slova slyšeli naposledy: Liberté, égalité, fraternité.
Kvalifikovaný odhad napovídá, že u většiny z nás to bylo v jakési rozlehlé místnosti plné unuděných lidí, přičemž člověk seděl na čemsi tvrdém a mluvčí se nesympaticky šklebil. Tedy ve škole. Překlad pro nefrancouzštináře, což je zhruba 95 procent obyvatel této planety, zní: Svoboda, rovnost, bratrství. Přeskočme na chvíli do angličtiny. Liberty. Svého času bylo Rádio Svoboda jediný zdroj pravdivých informací. Equality. Rovnost je jedno z nejmódnějších výrazů posledních desetiletí (obyčejně v páru se slovy "gender“, "šance“ apod). Fraternity. Jistě, tohle slovo se skoro nikde neobjevuje. Jenom asi v padesáti hollywoodských trhácích ročně, ale v lehce modifikovaném překladu. Nápověda: Lebka a hnáty.
Zeptejte se jakéhokoli teenagera na cokoli francouzsky a už jeho pohled prozradí, že tahle řeč je absolutně "out“.
Jak přijít o prvenství
"Když jsem odjížděl v roce 1995 z Bruselu, bylo 70 procent dokumentů na mém stole ve francouzštině. Dnes jsou jich tři čtvrtiny napsány anglicky,“ svěřil se časopisu Economist (perfektní angličtinou) bývalý mluvčí jistého francouzského člena Evropské komise.
Jistě, globální bitva o status univerzálního jazyka (říká se mu Lingua Franca) byla v té době již dávno prohrána. V tomto smyslu bylo pro Francouze nejidyličtější období před rokem 1780, kdy vzniklo motto Francouzské revoluce z úvodu článku, Diderot dokončoval čtvrté vydání nejobsáhlejší encyklopedie světa a David Hume si s jeho kolegy dopisoval francouzsky.
. FrancouzštinaFrancouzština je devátý nejrozšířenější jazyk na světě. Jako mateřštinu ji užívá okolo 100 milionů lidí, domluví se jí na různé úrovni až půl miliardy obyvatel planety. Je jednou z úředních řečí ve 29 zemích. Podle zprávy Evropské komise z roku 2001 se ji jako druhý jazyk učil každý 10. občan EU (v případě angličtiny to byl každý třetí). V roce 1994 byl schválen takzvaný Toubonův zákon, který zakazuje slova jako "l’aftershave“ a stanovuje kvóty pro poměr francouzské hudby oproti anglosaské. Francouzi se na něj většinou dívají s nelibostí. |
V příštích dvou staletích následovala nekonečná řada chyb, díky nimž se horký favorit jménem Francais z počátečního stavu 2:0 na sety prakticky vyřadil ze hry. Trestuhodné podcenění významu Severní Ameriky ("Je to pár akrů sněhu,“ napsal Voltaire o Kanadě), celkově zpackaná kolonizace, Napoleonovy hazardní hry, sázka na Araby ve 20. století a gaullistická záliba ve šlapání na všechna kuří oka, jimiž oplýval mladý a "nekulturní“ americký stát - tímto způsobem ztrácela na vlivu nejen Paříž, ale i francouzština coby jazyk diplomatů.
Jenže nejhorší rány si tento - vyberme pár typických přívlastků - nádherný, ušlechtilý a libozvučný jazyk, který si přece zaslouží lepší osud, zasadil bohužel sám.
Všichni jsme frankofonní
Autor těchto řádků se učí francouzsky patnáctým rokem, přesto se s rodilým mluvčím dohovoří zhruba stejně jako dejme tomu s Albáncem, nad jehož hatmatilkou strávil dohromady dvě hodiny.
Začalo to v polovině 90. let, když jej jistá Francouzka učila v autě, jak správně vyslovit "passage interdit“ (vjezd zakázán).
Pasáž interdí?
Špatně.
Pasáž énterdí?
Cože?
Pasáž ánterdí?
Ani náhodou.
Pasáž ónterdí?
Zase špatně.
Hra pokračovala několik hodin, než oba účastníci vjeli do zákazu vjezdu a byli po zásluze potrestáni.
Výše uvedená ilustrace ze života jakoby potvrzuje oblíbené rčení, že Francouzům je obvykle jedno, o čem si s nimi povídáte, dokud to vyslovujete se správným přízvukem. Po prvním summitu frankofonních zemí v roce 1986 však přestala platit i tahle metafora.
Tato těžko definovatelná organizace nám dává vzkaz zhruba následujícího znění: jakmile jste schopni do deseti minut najít na mapě Paříž a učebnice francouzštiny strávila dva měsíce na vašem nočním stolku v roli uspávacího prostředku, považujte se bez uzardění za frankofila.
Členy Mezinárodní organizace frankofonie jsou země jako Řecko či Albánie, kde se francouzsky nedomluví ani deset procent obyvatel. Členy naopak z politických důvodů nejsou Alžírsko (kde francouzsky hovoří téměř každý) či Izrael, pro jehož čtvrtinu občanů je francouzština mateřským jazykem.
. Jak šířit francouzštinuV roce 1986 vznikla Mezinárodní organizace frankofonie, která si klade za cíl šíření demokracie a kulturní pestrosti, fakticky však jde spíše o čerpání peněz chudými režimy z Paříže výměnou za podporu francouzštiny. Nejúčinnější strategií na šíření francouzštiny se zdají až moderní tendence z poslední doby, které navrhují absorbovat výrazy a kulturu z frankofonních zemí. Příkladem může být la gaguere (tedy kohoutí zápasy v haitštině) či publikování afrických autorů ve Francii. |
Většinu členů tvoří bývalé francouzské či belgické kolonie (na rozdíl od Commonwealthu často diktátorské režimy), které však rychle přicházejí na chuť angličtině. Občas vznikají zajímavé jazykové koláže. Například v Libanonu je dnes naprosto běžně k slyšení fráze: "Rájin clubbing ce soir?“ (Půjdeme dnes večer do klubu?)
Zakladatelem frankofonní skupiny (ČR zde figuruje jako pozorovatel, přestože francouzštinu tu od ostatních jazyků rozliší dvě procenta obyvatel) byl sice Francois Mitterrand, ale největší rozlet zažil obskurní klub za vlády jeho nástupce. Jacques Chirac nejenže odcházel z místnosti, pokud francouzský rodilý mluvčí přednesl projev v angličtině, ale dokonce si proklepl Jihokorejce Pan Ki-muna během oficiálního oběda. Teprve když zjistil, že se domluví obstojně francouzsky, schválil jej jako oficiálního kandidáta na post generálního tajemníka OSN.
Le weekend, les drinks
V posledních letech dostává francouzština jednu ránu za druhou. Prezident Nicolas Sarkozy, jemuž se pro zálibu v běhu ve sportovním obutí občas přezdívá Nike-olas, byl letos v červenci obviněn z toho, že joggingem (ve Francii se mu říká "le footing“) snižuje vážnost svého úřadu. Nadšení z fyzického pohybu se podle levicových intelektuálů pojí s fašistickými režimy a potomci Sartra a Baudelaira by prý měli dát přednost "spirituální“ procházce před "manažerským“ během.
Francouzština je stále brána jako jeden z oficiálních jazyků ve většině důležitých mezinárodních organizací, přestože jí hovoří méně lidí než španělsky, rusky, portugalsky, hindsky a bengálsky. Jestliže si francouzština nadále zachovává relativně vysoký status, děje se to fakticky jen proto, že na něm francouzské intelektuální špičky tak sveřepě trvají.
Absurdní na celé věci je, že běžný Francouz se o nějakou frankofonii vůbec nezajímá a ochotně přejímá ten jazyk, jemuž se dostalo poněkud posměšné přezdívky "franglais“. Když nastane "le weekend“, objednají si "le babysitter“, aby si v klidu udělali "les shoppings“ a vypili své "les drinks“.
